Andělé

Vypadá to, že v českém hudebním rybníčku se roztrhl pytel s cenama. Máme tu Slavíky, Anděly, Apollo, Vinylu, Žebřík a bůhví co ještě, čert aby se v tom vyznal. No a včera, jak si snad někdo všiml, se udílely zrovna ty ceny, které mají pro mě největší výpovědní hodnotu - Andělé. Slavíky jsem sledovala taky a Klusovo vítězství mě potěšilo, ale tahle cena, udělovaná davem, jehož hudební vkus je určovaný českými rádii a televizemi, pro mě žádný velký význam nemá. Nepřináší nic nového, stará garda je jenom velmi pozvolna obměňovaná mladšíma ročníkama, a hlavně se zaměřuje na mainstream - tedy sektor hudby, ze kterého mě oslovuje jenom velmi malá část. Naproti tomu Apollo a Vinyla mají cíl jinde - v alternativě, která mě baví daleko víc. Kromě toho nejsou udělované davem (nic proti demokracii, ale u hudebních cen ji nepotřebuju), ale porotou, která se vyznačuje nějakým hudebním přehledem. To mi vyhovuje, protože díky těmhle cenám objevuju spoustu dobré muziky. Jenže tyhle dvě ceny mají velkou nevýhodu - vznikly ve stejnou dobu, mají podobné zaměření, no a tak si je prostě pletu.

Jak už jsem prozradila na začátku, z českých hudebních cen má pro mě největší váhu Anděl. Ceny uděluje tzv. "akademie," která je od letoška složená z lidí, které hudba zajímá a často i živí - třeba z hudebních publicistů, organizátorů festivalů a prodejců hudby. Jejich názor mě prostě zajímá víc než názor lidu. Dalším plusem Andělů je šířka jejich záběru - díky různorodé porotě z toho občas vzniká zajímavý boj "středoproudu" a "alternativy," nehledě na to, že Anděl uděluje i žánrové ceny.

Jak probíhalo předávání "hlavních" cen jste mohli vidět včera na ČT1, případně je k shlédnutí na stránkách ČT. Na programu mi vadila jedna zásadní věc, teda vlastně osoba, a tou byl Leoš Mareš. Ten už mě nějakou dobu nebaví a ani včera to nebylo lepší. Po většinu večera byl trapný, i když měl i světlejší okamžiky (např. když zprdnul publikum, že by mohlo skvělé výkony odměnit potleskem vestoje, Dyk si to určitě zasloužil). Ale trapností tam měl opět víc než vtipů, z hlavy mě napadá třeba vytahování jména provozovatele Matějské pouti v souvislosti s vítězem kategorie world music, Tomášem Kočkem, případně zmiňování jistého bulvárem proslaveného novorozence. Proboha, proč???

Jinak k organizaci večera nemám moc připomínek. Líbilo se mi, že všichni nominovaní dostali prostor zahrát během večera na živo, i když bych ještě víc uvítala, kdyby dostali víc prostoru i "žánroví" Andělé, třeba aspoň vítězové, namísto hostů, kteří nominovaní nebyli a jejichž vystoupení bych s klidnou duší vyházela - a to všechny do jednoho. Otázkou je, jak by průměrný televizní divák reagoval, kdyby mu jeho poklidný večer najednou narušili takoví Master's Hammer nebo Pipes and Pints. Zajímavá představa.

A teď bych se konečně mohla vyjádřit k tomu nejdůležitějšímu - nominovaným a hlavně oceněným. Popravdě tak úplně nechápu, proč zrovna Kryštof nabral tolik nominací. Pro mě patří mezi kapely, které mě neurazí, ale zrovna dvakrát je nežeru. Kdyby mi někdo strčil do ruky lístek, tak na ně klidně zajdu, ale sama bych si ho nekoupila. Z nominovaných na kapelu roku bych určitě dala přednost mým oblíbencům Zrní, ale i Charlie Straight bych tam viděla radši než Kryštofa. Ale pořád to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř.

V kategorii zpěváků byl docela zajímavý střet různých světů. Krajčo jako zástupce středoproudu, Carloff z alternativy a Dyk z úplně jiného světa. O Dykově tvorbě jsem toho moc nevěděla, takže když tu cenu dostal, nebyla jsem z toho bůhví jak nadšená, ale když potom dostal prostor předvést se, změnila jsem názor a musím uznat, že tu cenu dostal naprosto oprávněně. Rozhodně to bylo jedno z nejlepších, a možná dokonce úplně nejlepší vystoupení večera.

U zpěvaček souboj trochu připomínal Slavíky, až na to, že se do nejlepší trojice dostala vedle Anety Langerové a Lucie Bílé taky Iva Bittová, která není zrovna typickou Slavicí. Fandila jsem jí o chlup víc než ostatním dvěma, ale to, že vyhrála Aneta, mi ani trochu nevadí. Její poslední desku mám staženou, zrovna ji poslouchám a je to docela příjemné. I na živo Aneta potvrdila, že má pořád kam růst a taky na tom pracuje.

V kategorii objev roku konečně vyhráli moji favoriti Zrní. Byla škoda, že ze čtyř nominací (objev, skupina, alternativa a dokonce i folk & country - ach, ta krásná nezaškatulkovatelnost), proměnili nakonec jenom jednu - ale zase lepší než nic, že jo. Album roku bych víc přála Charlie Straight než Kryštofovi, ale musím přiznat, že nemám pořádně naposlouchané ani jedno, takže až konečně budu mít noťas a klid, musím si doplnit vzdělání, stejně jako v kategorii videoklipu (vyhrál Boris Carloff). Charlie Straight vyhráli aspoň skladbu roku, což je možná docela s podivem, protože obě další nominace si pro sebe shrábli opět Kryštof - anebo možná právě proto se Kryštofům nepovedlo nic z toho proměnit, protože se akademici třeba nemohli shodnout, která z jejich písniček je lepší. (Ale kdyby to bylo na mně, asi bych vybrala něco od Zrní... jo, já vím, že se opakuju.)

Zajímavé je, že nejprodávanějším albem roku je Nohavicovo Tak mě tu máš. Odpůrce stahování nejspíš zarazí, že zrovna Nohavica je známý tím, že nabízí svoji tvorbu na webu ke stažení zadarmo, a přesto (nebo právě proto?) je schopný prodat nejvíc kousků svého nového výtvoru.

Krásný a dojemný okamžik nastal, když byl do síně slávy uvedený Pavel Bobek. Ten se konečně dočkal hodně dlouhého a řekla bych, že i upřímného standing ovation, a pak zazpíval mix několika svých hitovek, takže jsem zjistila, že i když si já barbar s jeho jménem zrovna žádnou písničku nespojím, tak je stejně znám, jenom nevím, že jsou zrovna od něho.

Žánrové ceny proletím rychle, protože ve většině kategorií se absolutně nevyznám a jména oceněných mi nic neříkají. To platí pro jazz, hip hop, ska a reggae, elektroniku, ale paradoxně i pro hard & heavy, páč z českého metalu toho znám fakt minimum. Takže když se omezím na kategorie, které mi aspoň něco říkají, zbývá mi tu alternativa. Tam byli nominovaní Zrní, Květy a Please the Trees. Znám a mám ráda všechny, nejvíc Zrní, vyhráli Please the Trees, což taky není špatná volba. Z kategorie folk & country už si všechny nominované nepamatuju (a zaboha to nemůžu najít - proč mám dojem, že ty nominace prostě z celého internetu zmizely a zbyli tam jenom vítězové?), každopádně tam byli Zrní, a vyhrál Karel Plíhal. Od něho znám jenom pár písniček, které ale vůbec nejsou špatné, když má člověk v ruce kytaru a okolo pár aspoň trochu zdatných zpěváků, a ideálně navíc táborák. No a poslední kategorie, ve které jsem znala aspoň dva ze čtyř nominovaných, je world music. Vyhrál Tomáš Kočko & Orchestr, což mě těší, protože pěkně posouvají moravské lidovky do zajímavých poloh (ale stejně je budu mít nejradši v kombinaci se Silent Stream of Godless Elegy, díky kterým jsem vlastně Kočka objevila). Jediné, co mi na jeho výhře vadí, je to, že nemohla zároveň vyhrát i Ida Kelarová. Holt osobní zkušenost je osobní zkušenost. Tak třeba příště.

Bez počítače

Kdyby někoho zajímalo, proč sem zase nic nepíšu, tak je to z toho důvodu, že mi den potom, co jsem napsala poslední článek, odešla grafika na noťasu, takže teď funguju bez (vlastního) počítače. A zjistila jsem, že se to vlastně dá zvládnout. Dokonce si ani neberu na byt taťkův netbook, stačí mi školní počítače (ať žije 24 hodin denně otevřená CPS), a o víkendech domácí, asi deset let starý stolní počítač. Rozhodla jsem se vzít to jako očistnou kúru a snažím se odvyknout si od celodenního vysedávání u komplu. Jde mi to nad očekávání dobře - jednak trávím dost času ve škole, hlavně v druhé půlce týdne, jednak jsem si napůjčovala hromadu zajímavě vypadajících knížek (konečně doháním svůj velký rest - vrhla jsem se na Pratchetta), taky mi vychází skoro každý týden chodit někam s Lidkou nebo Zuzkou, a hlavně jsem po dlouhé době vytáhla bavlnky a ve volných chvílích se bavím uzlíkováním náramků. Tohle je jedna z mála činností, na které nejsem zoufale gramlavá, a navíc mě to docela baví. Je to dobrá náhrada za bezduché hledání min a hraní Mahjongu - všechno jsou to činnosti, na které se nemusím na 100 % soustředit a místo toho můžu lítat myšlenkama kdekoliv, a na rozdíl od pitomého klikání má uzlíkování i viditelný výsledek. Zatím mám hotové tři náramky a až se v tom zase trochu pocvičím, chtěla bych zkusit vyrobit něco většího - jako například záložku do knížky.

Až se zase budu nudit u počítače, mám v plánu napsat další pokračování mého čtenářského deníku. Zatímco za minulý rok jsem dohromady přečetla (jenom?) okolo 30 knížek, za tento rok, čili celé dva měsíce, jsem jich zvládla už deset, (s tím, že román Pod Severkou, který se skládá z tří knížek po cca 600 stranách, počítám jako jednu knížku). S tímhle tempem jsem docela spokojená a doufám, že mi vydrží. Řekla bych, že příštích pár dnů až týdnů ještě jo, protože netuším, kdy můj chudák noťas půjde na opravu - nejdřív po mamčině výplatě, ale bůhví, jestli na to vůbec zbudou peníze... Vlastně mi nechybí ani tak samotný počítač, jako ta hromada muziky, co mi leží na momentálně nepřístupném hadru, plus vysedávání u YouTube a hledání nových hudebních pokladů. Školní věci zvládám většinou v CPS nebo v knihovně a když to moc hoří, pořád jsou na bytě dva další počítače, které si v případě nutnosti můžu půjčit. Například teď sedím v CPS a protože tu su už skoro 5 hodin (z toho jsem ale minimálně 4 strávila školníma záležitostma), odcházím. Třeba se zase brzo ozvu...

Scrobblím

To jsem se tak konečně zaregistrovala na Last.fm a stáhla si Scrobbler. No a pak jsem strávila pěknou dobu zkoumáním svých statistik. Výsledek? Jsem daleko, ale daleko větší Apofil, než jsem čekala. No posuďte sami - tabulka mých Top Artists s celkovým počtem přehrání vypadá takhle:

1. Apocalyptica (7364)

2. The Rasmus (4716)

3. Foo Fighters (2693)

4. Nightwish (2571)

5. Turisas (2410)

Jo, poslouchám Apo docela často, ale že budou mít až takový náskok, to by mě fakt nenapadlo.

Pořadí jednotlivých písniček vypadá taky zajímavě - z prvních 20 míst jich má Apo celých 14 (Bittersweet, Sacra, Epilogue, Conclusion, Romance, I Don't Care, Nothing Else Matters, Ruska, Life Burns!, In Memoriam, Hope, Fight Fire With Fire, Not Strong Enough a Cortege). Pak tam mám 4 písničky od Turisas (The Bosphorus Freezes Over, Battle Metal, Stand Up And Fight a The March Of The Varangian Guard), no a poslední 2 místa zabrali Foo Fighters (The Pretender a Walk).

Do tabulky nejpřehrávanějších alb se mi vlezlo malinko víc interpretů (celých 8). V první dvacítce mám skoro všecky alba od Apocalypticy (jenom Plays Metallica By Four Cellos skončilo těsně pod Top 20), všechno od The Rasmus počínaje albem Into, všecky 3 alba od Turisas, no a zbytek... bude jednodušší to sem zkopírovat:

1. Apocalyptica - Cult

2. Apocalyptica - Reflections

3. Apocalyptica - Apocalyptica

4. Turisas - Stand Up And Fight

5. Týr - The Lay Of Thrym

6. The Rasmus - Dead Letters

7. Foo Fighters - Echoes, Silence, Patience and Grace

8. Apocalyptica - Worlds Collide

9. Apocalyptica - 7th Symphony

10. The Rasmus - The Rasmus

11. The Rasmus - Black Roses

12. The Rasmus - Hide From The Sun

13. Foo Fighters - Wasting Light

14. Sonata Arctica - The Days Of Grays

15. Turisas - Battle Metal

16. Apocalyptica - Inquisition Symphony

17. Nightwish - Imaginaerum

18. The Rasmus - Into

19. Nightwish - Dark Passion Play

20. Turisas - The Varangian Way

Tady už mě nic moc nepřekvapilo, celkem to odpovídá mým představám. Na druhou stranu, poslední dobou mám daleko větší rozptyl v tom, co poslouchám, takže sem třeba za měsíc nebo kdy se mi bude chtít dám statistiku z posledních přehrávání. Vsadím se, že bude o dost jiná, než tahle dlouhodobá.

Hladová a nevyspaná

Dneska jsem s láskou vzpomínala na staré dobré časy na gymplu. Ne že bych se tam chtěla vracet, osm let stačilo, děkuju pěkně, ale je tu jedna taková věc, kterou bych vrátila hned. Fyzická reakce mého těla na stres. Tehdy totiž nebyla vůbec žádná, co si teda pamatuju, a to ani, když jsme psali 5 písemek za den. Zato od té doby, co su na výšce, je to něco děsného, a to mi ani nemusí na té zkoušce nějak extra záležet (i když zrovna o té dnešní to neplatí, ta byla sakra důležitá).

Včera jsem šla spát okolo jedenácté, ale usnula jsem až o půl čtvrté. Se vstáváním v osm to dělá jenom něco přes čtyři hodiny spánku, což před zkouškou není zrovna ideál. Nepatřím k těm, co by byli schopní věnovat noc před dnem D učení, já se radši pořádně vyspím, i kdyby to mělo znamenat, že jsem některé části učiva ani neviděla. No ale čtyři hodiny spánku, když jsem mohla mít krásných osm, možná i devět? Fujtajbl!

A tohle není všechno. Kromě spánku mi dělá problémy i jídlo. Někdy to dopadá tak, že nejsem před zkouškou schopná do sebe nic dostat, ale dneska to bylo jinak. Měla jsem normální snídani i oběd, tak jako každý den. Pak jsem šla na zkoušku, po ní dojela na byt a tam si dala pudink. Jenže jsem měla pořád hlad, tak jsem si řekla, že pojedu na kampus na obědovečeři, nebo jak mám sakra nazvat jídlo zhruba v pět odpoledne... Hlad ale nějak podezřele rychle narostl, tak jsem ještě před cestou snědla i poslední jogurt z ledničky. Sotva jsem vyrazila, už jsem cítila, že to nebyl dobrý nápad. Bolelo vás někdy břicho od hladu tolik, že jste nebyli schopní dělat nic jiného než ležet? Tak přesně tomuhle jsem stavu jsem se blížila. Naštěstí jsem zvládla aspoň sedět v busech a na kampusu jsem se konečně trochu najedla. Ale stejně by bylo lepší, kdybych se k tomu jídlu dostala dřív, nezvládla jsem totiž už ani půlku porce. V těchhle stavech je pro mě nejlepší sníst třeba suchý rohlík a lehnout si. Pak to většinou přejde, někdy během deseti minut, někdy během dvou hodin... Ale dneska mě to překvapilo ze dvou důvodů - jednak, že to přišlo tak rychle, a jednak, že jsem jedla prakticky stejně jako jiné dny, takže nevím, kde jsem si tak velký hlad vyrobila...

Ještě štěstí, že už mám po zkouškách. Teď už jenom napsat seminárku a semestr je za mnou. Ale stejně se asi budu nervovat, než nám docent opraví ten dnešní masakr, protože na tom závisí, za jak dlouho se dostanu ke státnicím... Trochu míň stresu by fakt neškodilo.

Zase další koncerty

Na konec ledna jsem se těšila už strašně dlouho, a to ze dvou důvodů. Jednak jsem doufala, že už budu mít po zkouškách, což se jaksi ještě nepovedlo, ale hlavně - v úterý a ve středu jsme měli dva úžasné koncerty se sborama. První byl u nás v Hodoníně, druhý v Praze a oba stály za to.
V Ho jsme se sešli už v deset dopoledne na Evropě. Zkouška měla začít hned v těch deset, ale tak nějak se stalo, že jsme napřed přes hodinu jenom seděli a na pódium se dostali až hodně po jedenácté, mám dojem, že spíš až k půl dvanácté. Zkouška (abysme věděli, jak ty nové písničky vlastně mají vypadat), oběd (kočka z hladového okna), pauza (Gilmorky, teda né že bych je sledovala, jenom zrovna jely v televizi), další zkouška (Budeme dělat hop - hop, nebo nebudeme? Tak nebudeme! Výsledek - stejně jsme to udělali.), pauza (připravit se) a konečně koncert. V Evropě bylo plno, čili okolo 200 lidí, a vypadalo to, že je to bavilo. Na konci bylo standing ovation (jak já to miluju) a pak jsme naprosto spontánně roztančili publikum, když jsme jenom tak přihodili "cuketu," čili písničku, kde se skoro celou dobu opakuje "cuky cuky."
Ve středu jsme vstávali brzo (teda brzo pro nás vysokoškoláky, ostatní vstávali úplně normálně) a v osm jsme odjížděli do Prahy. Cesta byla dlouhá a zahrnovala mimo jiné zpívání moravských lidových písní na benzínce před publikem tvořeným německy mluvícími důchodci. Do Prahy jsme nakonec dojeli až okolo druhé, protože jsme se cestou ještě stavovali na oběd v jakési dědině. Zpívali jsme v Českém muzeu hudby, které mě zklamalo jedině tím, že mělo menší kapacitu než Evropa, ale jinak se mi tam líbilo. No a pak zase obvyklá rutina - zkouška, pauza (ve které jsme se stihli projít až k orloji a několikrát potkat hare krišňáky) a koncert. Středeční verze byla delší, protože na začátku zpívala jenom Ida s Dežem a kapelou, pak se připojilo i Čhavorenge a nakonec my. Hned první písnička, Romale, byla napínavá, protože jedna sólistka zapomněla nastoupit, ale kluci to nakonec úžasně zvládli a kdo nevěděl, jak ta písnička má vypadat, nemohl skoro ani postřehnout, že je něco špatně. A pak už jsme jeli stejně jak den předtím, včetně roztančeného závěru.
Zpáteční cesta byla... no... veselá. Zpívali jsme skoro celou cestu, nebo teda aspoň do Brna, pak jsem usnula. Z plánovaného návratu okolo jedné byl nakonec návrat o půl třetí, což mě vůbec nepřekvapilo - za ty roky ve sboru nepovažuju časové harmonogramy za nic závazného, páč se to podle nich stejně většinou neřídí.
Oba koncerty považuju za jedny z nejlepších vystoupení, co jsme se sborem zažili, a že už jsme jich za těch 10,5 roku, co tam straším, odzpívali docela dost. Ne že bysme sami nebyli dobrý sbor, to ani náhodou, ale pochybuju, že bysme sami byli schopní vytvořit takovou energii, jaká vznikla v těch divokých romských písničkách, když se pod náma praktikábly houpaly tak, že jsem myslela, že brzo někdo sletí a ten někdo budu nejspíš já (naštěstí jsem to ustála). Jestli to ty lidi v sále bavilo aspoň tak, jak mě, tak z toho museli mít perfektní zážitky. Ale já bych pódium za hlediště neměnila, mně se tam líbí :)

Tak tohle je z pražského koncertu, první tři písničky po našem nástupu. Hned den po akci jsem si říkala, že nutně potřebuju nahrávku Apsency a té písničky, co zpívali kluci, no a bum - netrvalo dlouho, a video se objevilo. Takže už mi to nemusí hrát jenom v hlavě, už si to můžu pouštět pořád dokola, až do zblbnutí... Stihla jsem už udělat si z toho mp3ky, takže mi to může hrát i po cestě vlakem do Brna, stejně jak zbytek písniček, které tam mám už půl roku. Jsem zvědavá, kdy mě to pustí...

Ještě žiju

Já jsem letos ještě nic nenapsala? To je divné. Mohla bych se sice vymluvit na perné zkouškové, ale vzhledem k tomu, že víc prokrastinuju, než se učím, je ta výmluva docela chabá. S láskou vzpomínám na loňské zimní zkouškové, kdy jsem byla už druhý lednový týden hotová a vysmátá. Teď mě čekají ještě dvě zkoušky, obě s docentem, ta druhá až 5. 2. a bude to třetí pokus. Jestli ho nedám, prodlužuju studium, protože se ten předmět otevírá jenom jednou za dva roky. A to by znamenalo, že si poslední semestr budu muset zaplatit, protože už mám jeden rok promarněný na mezinárodkách. Ach jo.

Jak prokrastinuju? Klasicky u počítače. Po delší době jsem před Vánocama začala znovu pařit simíky a ještě mě to nepustilo, takže dál rozvíjím svoje krásné sousedství jménem Middleearth. Mám tam momentálně něco přes sto simíků a je to už tuším 8. nebo dokonce 9. generace, tak su šikovná :). No a kromě simíků ještě sleduju Watership Down. Sranda je, že jsem na tom frčela i loňskou zimu. To je prostě úžasný seriál! Jenom jsem pořád nedošla na to, pro jakou věkovou kategorii je to určené. Je to taková pohádková fantasy, všecko dobře dopadne, ale byt malým děckem, tak se u některých příhod poseru strachy.

Taky samozřejmě pořád něco poslouchám a objevuju novou (čili mně neznámou) muziku. Číslem jedna pro tento týden jsou u mě dvě české kapely - Zrní a Střídmí klusáci v kulisách višní. Zrní loni vydalo novou desku a i když jsem si chvilku říkala, že ta předchozí je lepší, teď už si tím nejsem tak jistá, dobré jsou obě dvě. No a Klusáci už by taky něco mohli vydat, řekla bych, že materiálu mají dost. Tak tady máte moje oblíbenosti:

Zrní: Dva

Střídmí klusáci v kulisách višní: Diktát Vánoc a Kompjútr

A když jsme u muziky, už se neskutečně těším na konec ledna, konkrétně 29. a 30., protože máme dva koncerty s Čhavorenge, první v Hodoníně, druhý v Praze (kde budeme zpívat vůbec poprvé za těch 10,5 roku, co existuju ve sboru). Doufám, že se nám povede nalákat dost lidí, protože zpívat do prázdného sálu není taková sranda. A bude to úžasné a dokonalé! Fakt si nepamatuju, že bych se kdy tak moc těšila na nějakou sborovou akci, možná kromě Itálie (která už byla taky sakra dávno). Tak snad se do té doby nic nezvrtne.

That weird moment...

...když si prohlížíte fotky jednoho zajímavého chlapa a zjistíte, že má sedmiletou dceru. No nic...

Letošní Vánoce mi odhalily zase další nedokonalost mé osoby. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila samu sebe, že opravdu MÁM RADOST z dárků, i když je moje hromádka suverénně nejmenší z celé rodiny. To bylo samozřejmě tím, že největším (teda nejdražším) dárkem byl opravený počítač, za který Ježíšek zaplatil. Asi na mě platí poučka z jakési moudré knihy, která říká, že ženská nehledí na kvalitu (cenu) dárků, ale na kvantitu. Čím víc, tím líp.

A nebo v tom možná hrál roli jiný detail. Dostala jsem (skoro) samé věci, které potřebuju. Batoh, deodoranty, prachy... Jo, na jednu stranu jsem ráda, že jsem dostala tři litry českých a 57 éček, protože jsem zrovna skoro na nule, ale na druhou stranu, kdyby mi taťka místo té jedné tisícovky koupil třeba cédéčko z toho seznamu, co visí už dva měsíce na ledničce, tak by ho to vyšlo levnějš a mě by to potěšilo víc. Nebo třeba nějakou knížku. Nějak mi nejde do hlavy, jaktože ségra dostala DVĚ knížky a já, největší knihomol z rodiny, ani jednu...

Ale nakonec se stejně našlo něco, co mě potěšilo, protože je to fajn a nečekala jsem to. Byly to dárky od ségry - tričko s kočkama a kočková brož, oboje hand made by my sister (teda né že by šila tričko, ten potisk byl od ní). Díky! Jo, a taky jsem byla ráda, že aspoň moje dárky (snad) udělaly radost. Knížky pro mamku a ségru, Heroes pro taťku a kalendář pro babičku. Teda ve dvou případech to byly věci, které si asi "zapůjčím" - Heroesy mi taťka už donesl (sám od sebe, aniž bych si o to řekla) a Cestu k mým matkám od Edith Holé, kterou jsem dala mamce, bych si taky ráda přečetla, až bude čas.

Teď to vypadá, že jsem ještě rozmazlenější, ufňukanější a nevděčnější, než jak se ve skutečnosti cítím. Jak se to dělá, aby člověk nebyl takový fracek? Možná by mi pro začátek stačil pocit, že mě aspoň vlastní rodina zná...

End of an Era

Neee, nebojte, nebude to miliontý příspěvek k tématu konec světa. Nadpis tohoto článku jsem okopírovala z jednoho statusu na FB, protože mě inspiroval k tomu, co jsem si okamžitě pustila - video z koncertu Nightwish - End of an Era (a jsem přesvědčená, že ta osoba myslela tím statusem přesně to, co já).

U některých kapel se mi stává poměrně často, že si je nějakou dobu nepouštím, protože zapomínám, jak jsou skvělé. Má to výhodu - když se k nim po delší době dostanu, vždycky mi znovu vyrazí dech svojí dokonalostí. A přesně to se mi dneska stalo u Nightwish. Napřed jsem si pustila celý koncert a teď poslouchám pro změnu Imaginaerum, které mám (zatím) jako jediné legálně koupené. Znovu a znovu se ujišťuju, že Nightwish nestojí ani na Tarje, ani na Anette, ani na žádné jiné zpěvačce, která přijde a odejde. Člověk, bez kterého by Nightwish nebyli Nightwish, je jedině Tuomas (při vší úctě ke zbytku kapely a hlavně k Marcovi, kterého mám asi nejradši z celé té bandy). Tuomas je podle mě geniální skladatel, který je schopný napsat přesně to, co té které zpěvačce nebo zpěvákovi sedne jak prdel na hrnec, takže výsledkem je úžasné album - ať už jsou to ty nejstarší, nebo právě Imaginaerum.

Co se mi nejvíc líbí na End of an Era? Je toho dost, ale dneska jsem málem přestala dýchat u Fantoma opery. Cítila jsem se skoro jak ty holčiny pod pódiem, ty taky vypadaly, že u toho omdlí. Fantoma jsem slyšela v hodně verzích, ale na Tarju a Marca (a metalovou úpravu) nemá žádná. No a kromě téhle písničky miluju třeba Planet Hell, Kuolema tekee taiteilijan (ach, ta krásná finština!) nebo Creek Mary's Blood. A samozřejmě spoustu dalších.

Než vyšlo Imaginaerum, docela jsem se bála, jak to dopadne. Přece jenom DPP nepatří k těm nejpovedenějším albům a nebyla jsem si jistá, jak to Anette zvládne. Ale Tuomas je pán, takže napsal písničky tak, aby Anette sedly a zároveň byly skvělé - natolik, že jsem se konečně odhodlala našetřit si pár peněz a na jaře jsem se na ně vydala do Prahy, kde byli samozřejmě úžasní. Co vybrat z Imaginaera? Taikatalvi - finština a Marco *slint*. Storytime - vždycky si u toho představuju, že se rozhodnou vzít na tour nějaký sbor a to budeme my *haha*. Song of Myself - kvůli té druhé, mluvené části. K téhle písničce někdy napíšu samostatný článek, je v ní spousta krásných a moudrých vět, které si někam napíšu, zarámuju a pověsím.

Co bude dál? Kdo bude nová oficiální zpěvačka - Floor, nebo někdo jiný? To by mě velice zajímalo. Floor se mi líbí, takže bych pro ni klidně hlasovala. Na rozdíl od spousty jiných fans netoužím ani po návratu Tarji, ani po Anette. Když odešla Tarja, tak jsem Nightwish sice už znala, ale ještě jsem je moc neposlouchala, takže jsem si jejího odchodu pomalu ani nevšimla. A když teď zmizela Anette, samotnou mě překvapilo, že to se mnou ani nehlo, přestože se mi v Praze fakt líbila. Byla bych ráda, kdyby se konečně našel někdo, kdo v té kapele vydrží. Přece jenom tohle střídání kazí dojem. Ale to záleží na klukách - a samozřejmě hlavně na Tuomasovi. Nechce se mi spekulovat o tom, jestli za odchodem obou holek jsou opravdu ty oficiálně udávané důvody, nebo, jak tvrdí spousta lidí, nevydařené vztahy mezi nima a Tuomasem. Vzhledem k tomu, že stejně nemám šanci zjistit, co z toho je pravda, tak mě to ani nezajímá. Budu doufat, že to všecko dobře dopadne, kluci najdou novou dobrou zpěvačku a vydají ještě spoustu dobré muziky a mezitím se mi snad někde podaří vidět Imaginaerum - film.

Bende č. 3

Když už jsem rozepsaná (a když už mi přestala téct krev z prstu), tak ještě stručný report ze včerejška. Už potřetí se totiž u nás v kulturáku zjevil Petr Bende, aby tu spáchal svůj vánoční koncert. A už potřetí si k tomu pozval nás, Barbastellu. Poprvé jsme teda byli posílení i o Crescendo, takže se nás na pódiu motalo okolo stovky, ale pak naštěstí sbormistr uznal, že to nebylo tak úplně ono, a na dalších dvou koncertech jsme křoví dělali už jenom my.

Vypadá to, že si nás Bende docela oblíbil. Jednak nám rok co rok roste počet písniček, které s ním zpíváme (letos to bylo osm plus jedna naše vlastní), a hlavně - náš koncert v Hodoníně byl jediný, který se natáčel. Takže třeba z toho bude i nějaké DVD (mooožnááá).

Oblíbili jsme si i my Bendeho? Hm, těžko říct. Na zkouškách to tak nevypadá, a to kvůli jeho zpraseným koledám. Pár písniček, které s ním zpíváme, jsou docela fajn (Hvězda, Tráva (jak může proboha někdo nazvat písničku Tráva???) a hlavně Nad horů svítá), další písnička - Kdybych byl - by byla dobrá, kdyby tam nestrčili marťansky působící mezihru, ale ty koledy, to je děs! On tomu říká rocková úprava, my tomu říkáme zprasení. Vždycky, ale opravdu vždycky, když zkoušíme s nahrávkou Nesem vám noviny, objeví se na minimálně půlce obličejů kyselé ksichty, protože to zní... hrozně. To se nedá popsat, ale je to fakt hrozné. Další koledy - Štěstí zdraví a Rolničky - jsou to samé, obzvlášť na těch Rolničkách si "dal záležet" - aneb slyšeli jste někdy Rolničky v country úpravě? Aspoň Den přeslavný zůstal celkem nezkažený.

Náš sbor se dostal na řadu až v druhé půlce koncertu, hned po přestávce. Bende má u mě velké plus, že si na tyhle koncerty nevozí žádnou předkapelu, ale zvládá to sám se svýma hostama - a to ten koncert trval skoro tři hodiny! První půlka mě mile překvapila. Na rozdíl od minulého roku jsem vydržela sedět celou dobu v sále a dokonce mě to bavilo, i když spousta "vtipů" byla dost prvoplánových. Hudebně to ale bylo fajn - většinou hrál jenom Bende s jedním až dvěma členama kapely, případně se svým kamarádem Pavlem Helanem. Toho jsem neznala, ale rozhodně to byla lepší volba, než například loňská Ilonka Csáková.  Obvzlášť super byly písničky o zubařce a o iPhonu (nevím, jak se jmenujou - možná Zubařka a iPhone?). A posledním (tradičním) hostem byla (tradičně) skvělá cimbálka Grajcar.

Druhá půlka koncertu začala rozhrnutím opony, která byla celou první půlku zavřená. Za oponou už byla celá kapela i s náma a Grajcarama. Za velké překvapení považuju už to, že se ta opona vůbec otevřela - na zkoušce s ní totiž byly problémy, nechtěla se pro změnu zavřít. Ale co byste chtěli po takové relikvii, bez ní by náš kulturák určitě nevypadl jako správný socialistický kulturák... No, opona se otevřela, my jsme na pokyn saxofonisty začali tleskat a pak začal Den přeslavný. A pak další a další písničky, všecko šlo skoro podle plánu, jenom v Hvězdě se Petr zapomněl a hodil refrén dvakrát za sebou, i když měl být jenom jeden. Ale my jsme profíci a jednoduše jsme se přizpůsobili. Jako naši sólovku jsme zazpívali Tři králové (neplést se známější My tři králové, to je něco jiného). Povedlo se i Štěstí zdraví, jehož úprava se rozjela do jakési divočiny, ve které Petr zadával rytmus, jak mají tleskat diváci a jak máme my s Grajcarama hrát na "kuchyňské nástroje" - vařečky, pokličky, struhadla a podobné, co kdo doma našel, případně si půjčil od Ambrozků (tak to dopadá, když si půlka sboru zapomene přibalit nástroje - ti, co bydlí nejblíž, nabídnou k rozpůjčení vlastní kuchyň). Pak ještě pár písniček a šli jsme z pódia, abysme mohli počkat v zákulisí, než na nás znovu přijde řada a budeme moct (skoro) zakončit koncert s Nad horů svítá. Vzhledem k tomu, že jsme byli prakticky hned za pódiem, pořád musel někdo někoho pštít, aby bylo ticho, protože "to je strašně slyšet." Většinou to nevydrželo víc než deset sekund...

A jaký jsem z toho měla nakonec dojem? Asi o 200 % lepší než na zkouškách. Nevím, čím to je, ale naživo a naostro mi ani ty prasokoledy nevadily a celé vystoupení mě strašně bavilo. Lidi byli super, kapela byla super, cimbálka byla super a my jsme byli taky super. Jo, a Bende byl taky super. Až do včerejšího večera jsem si říkala, že bysme se mohli držet zlatého pravidla třikrát a dost, ale už si to nemyslím. Kdyby to záleželo na mně, tak si to za rok klidně zase zopakuju.

A jedno video z loňského roku:

Chodící katastrofa

Jak to dopadá, když se rozhodnu vstát z postele a něco udělat? Špatně. Opravdu špatně.

Už od víkendu mi v pokoji ležela krabice s vánočníma světýlkama, že je mám pověsit na okno. Můj argument, že nemám žádný estetický cit, tak ať to udělá sestra - budoucí designérka - neprošel, tak jsem zkusila druhý fígl - počkat, jestli se to během týdne nepověsí samo. Nepověsilo. Takže dneska jsem se konečně odhodlala, přinesla si schody a pustila se do toho. Napřed jsem zkontrolovala, jestli ten bazmek vůbec svítí - jo, svítil. Chvilku jsem si zapřemýšlela, jak to provést, a pak jsem konečně vylezla na schody. Věším, věším, pak slezu a omrknu výsledek. Nic moc, tak zase chvilku přemýšlím a napadlo mě lepší řešení. Vylezu, sundávám, znovu věším a tentokrát to dopadne líp, už to chce jenom menší úpravy. Nakonec slavnostně zapojím ten krám do zásuvky - a ejhle, chybička se vloudila! Někde v průběhu věšení a převěšování mi totiž jedna žárovička ťukla do schodů a odletěla, takže celá série červených potvor nesvítí. A když tam svítí jenom modré, zelené a žluté, tak to vypadá divně. Estetický dojem - no potěš koště. A to jsem se tolik snažila!

Když mi nevyšly žárovičky, rozhodla jsem se večer spontánně, že pomůžu mamce s cukrovím. Měla cosi rozdělané, tak jsem se jí do toho začala motat. První úkol - spočítat, kolik košíčků se vleze na plech - jsem zvládla. Druhý úkol už vyžadoval zapojení nejen hlavy, ale i rukou: utřít čtyři kovové košíčky a vymazat je máslem, aby do nich mamka mohla strčit kus těsta. Vypadá to jako něco, co by mohlo zvládnout i tříleté dítě, že? Ale to bych nebyla já. Já jsem se totiž, prosím pěkně, během utírání stačila říznout o trochu ostrý okraj jednoho košíčku. Chvilku to vypadalo, jako že nic, takže jsem začala vymazávat máslem, ale pak jsem si všimla, že na nich nechávám červené stopy. Uznala jsem, že to není zrovna vhodné, a byla jsem od pečení vyhnána (s tím, že se můžu zítra pokusit o reparát). Ach jo.

Ale abych jenom nefňukala, musím se taky pochválit. Včera jsem balila dárky a konečně to vypadá, jako že to balil člověk a ne opice. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo jsem se konečně jakž takž naučila, jak zabalit krabici do papíru. Ale výsledek fakt vypadá... no, ujde to. (A ne, námitky, že předměty ve tvaru pravidelného kvádru - knížky, kalendáře a počítačové hry - se balí jednoduše, nepřijímám!)

Jestli mi jednou nezbude nic jiného, než se živit rukama, tak umřu hlady.

Hajimemashite, Leeni desu. Douzo yoroshiku.

Možná budu vypadat jako nerozhodná puberťačka, ale opět mě napadlo změnit si blogové jméno. Stejně mě skoro nikdo nečte, takže to nikomu nebude vadit. Musta kissa zůstane jenom jako název blogu, ale mne ode dneška můžete potkávat jako Leeni. Je to jedna z finských obdob jména Lenka a našla jsem ji v kalendáři u data 22. 7. vedle jmen Leena, Lenita a Matleena. Leeni se mi líbí nejvíc, protože zní roztomileji než Leena a hlavně, když to chcete použít v pátém pádě, vypadá to stejně jako v nominativu. Češtinu mám sice ráda, ale vokativ mi začíná čím dál víc vadit, protože jenom komplikuje překládání z a do jiných jazyků. Takže: Leeni, těší mě.

Mám dojem, že semestr začal před pár dny, a už je tady zápočťák. Můj původní plán na zítra obsahoval dvojtest z estonštiny a odpoledne finštinu - výklad systému, ale celý tenhle program se odsouvá na někdy po Vánocích, protože k nám na gympl zítra přijedou z České televize točit náš sbor a to si přece nemůžu nechat ujít. Samozřejmě je to kvůli tomu romskému projektu. Na jednu stranu ve mně občas hlodne myšlenka, že je trochu nefér, že se nám věnuje pozornost jenom kvůli Romům, přestože náš sbor funguje dvacet let a jejich (tuším) dva roky, ale dospěla jsem k názoru, že mi to vlastně nevadí. V tomhle případě jsem pro pozitivní diskriminaci, protože tihle lidi si určitě zaslouží být vidět v dobrém světle a my vlastně máme výhodu, že se v tom svezeme s nima. Na zítřek se fakt těším a jenom doufám, že nebudu před kamerou vypadat jako blb.

Zkoušky mě tenhle týden rozhodně neminou, i když bych jich ráda stihla ještě o pár víc, ať toho nemám moc po Vánocích. Takhle mi zbývají jenom ty čtvrteční - finština s Hannou, finská četba s Kovářem a pak dvě japonštiny (písmo a jazyk) za sebou. Pořád spoléhám na to, že tam dojdu a nějak to dám. Dneska jsem otevřela dva texty z četby (ty lehčí), a vypsala si slovíčka z japonštiny (překvapená, že je jich tolik). Ale stejně si myslím, že to nebude problém. Doufám. Japonské písmo je jediný předmět, ze kterého mám letos opravdovou, čili známkovanou zkoušku, to ostatní včetně všech oborových předmětů jsou zápočty nebo kolokvia. Netuším, proč se to tak rozlišuje, stejně je to každému fuk. Ale na naší škole je spousta nevysvětlitelných věcí (například nařízení, že poslední týden před Vánocama se NESMÍ vypisovat zkoušky (proboha proč???) a fakt, že to stejně někteří vyučující obcházejí). No, nejspíš nemá cenu se nad něčím takovým pozastavovat... Dobrou noc!

Čtenářský deník IV

Původně jsem měla v plánu věnovat napsat článek jenom o první knížce. Než jsem to stihla udělat, přečetla jsem i tu druhou a napadlo mě spojit je do jednoho článku. Ten jsem rozepsala, ale než jsem se dokopala ho dokončit, přečetla jsem ještě další dvě knížky, takže z toho mám nakonec další kus čtenářského deníku.

Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví

Předpokládám, že většina z vás slyšela o fenoménu 27 - nadaných umělcích, kteří ukončili svůj život v 27 letech, ať už dobrovolně, nebo nešťastnou náhodou. Naposledy se o nich mluvilo nedávno, když umřela Amy Winehouse. No a právě tito umělci inspirovali hrdinku téhle knížky, která se sice jmenuje Marta, ale říká si Angie, aby je následovala. Jenže k tomu se napřed musí proslavit. A vzhledem k tomu, že už jí je 27, zbývá jí necelý rok k tomu, aby napsala tak dobrou knížku, že se její sláva bude rovnat Kurtovi Cobainovi, Janis Joplin, Jimi Hendrixovi nebo Jimovi Morrisonovi. Taky musí samozřejmě vymyslet, jakým způsobem odejde z tohoto světa, aby to bylo dostatečně originální a fenomenální.

Angie si o sobě myslí, že má na to, aby z ní byla úspěšná spisovatelka. Z vnějšího pohledu ale vidíme spíš holku, která neví, co se životem - přechází z jedné školy na druhou, aniž by některou z nich dokončila, práci nemá, a nakonec se sebere a odjede do Finska, kde bydlí u jedné zdánlivě šťastné rodiny se třemi dětmi. Tuhle rodinu sledujeme prostřednictvím tří vypravěčů - sarkastické kočky Kassandry, auta Opel Astra, které jenom zapisuje, co kdo řekl a udělal, a plyšového prasátka jménem Pan Prasátko, které patří nejmladší člence rodiny zvané Fazolka, tančí prasotaneček a zpívá prasopísničku. Angažování těchto vypravěčů byl podle mě geniální tah, díky kterému je knížka mnohem zajímavější.
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. Pro české a slovenské kolegy finštináře je určitě zajímavá tím, že její autorka Alexandra Salmela je Slovenka - vystudovala finštinu v Praze, teď žije ve Finsku a finsky taky píše. Její první román se jí rozhodně povedl. Je zábavný, což bylo po strašně nudné knížce, kterou jsem četla předtím, jako balzám. Je taky lehce kritický - rýpe do některých fenoménů moderní společnosti, jako je přehnaný zájem ekologii, nebo celková snaha být za všech okolností dokonalý, teda spíš hlavně dokonalá žena. Jediné, co bych knížce vytkla, je konec. Tak úplně jsem nepochopila, co se tam vlastně stalo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou, než to vrátím do knihovny - třeba je chyba jenom v mojí nedostatečné pozornosti. Prozatímní hodnocení: ****


Muriel Barbery: S elegancí ježka

Na tenhle román jsem kdysi dávno četla recenzi, která mě zaujala, takže jsem si poznamenala, že si ho chci přečíst, ale trvalo mi to snad dva roky, než jsem se k němu dostala, takže jsem úplně zapomněla, o čem to vlastně mělo být a proč mě ta recenze zaujala.
No, takže - je to o jednom domě a většinou zámožných rodinách, které v něm bydlí. Na všechno se díváme buď z pohledu domovnice Renée - jediné obyvatelky domu, která nepatří do bohaté vrstvy společnosti - nebo prostřednictvím dvanáctileté inteligentní holky Palomy, která má v plánu se v den svých třináctých narozenin zabít. Příběh plyne velice pomalu a vlastně ani není moc důležitý až do doby, než se do domu přistěhuje nový nájemník. Ten totiž dokáže spojit obě hlavní hrdinky, které se svým názorem na svět i svou inteligencí liší od ostatních obyvatel domu. Důležitější než příběh jsou ale úvahy obou aktérek o světě, o společnosti, o lidech okolo nich. Obě postavy jsou velmi chytré, ale snaží se to před okolím skrývat. Taky se dá říct, že většinou ostatních lidí pohrdají pro jejich omezenost, pohled na svět skrz peníze, nebo třeba kvůli tomu, že mají jedinou zábavu v drogách (teď je řeč o Palominých spolužácích - a opakuju, Palomě je dvanáct let). Tenhle román se sice zároveň snaží kritizovat tohle poněkud s nadsázkou zobrazené pevné rozdělení společnosti na třídy, ale zároveň nám předsouvá tezi o nepřekročitelnosti jednotlivých tříd, kterou v závěru příběhu překvapivě potvrzuje.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do téhle knížky začetla, ale čím jsem se prokousala hlouběji, tím nadšenější jsem byla. Je to román, u kterého se musí přemýšlet, a ze kterého si člověk podle mě tolik neodnese, pokud dopředu neví nic o filosofii, literatuře a jiném umění. Já jsem si sice taky občas nebyla úplně jistá, o čem zrovna Renée mluví, ale zas takový problém to nebyl. Líbilo se mi, že se v knížce neustále opakují motivy  týkající se Japonska. Bylo znát, že autorka o Japonsku hodně ví a jsou jí sympatické stejné věci jako mě - třeba úplně jiný pohled Japonců na čas a prostor. Ale nejvíc mě stejně fascinovaly detaily - třeba neustále se opakující motiv kamélie (i když já barbar jsem si musela vygooglit, jak vlastně kamélie vypadá). No a jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, občas se objevily pasáže, které se mi vryly do paměti. Tuhle knížku bych si ráda sehnala, abych si ji mohla kdykoliv zopakovat. Vsadím se, že při dalším čtení se tam určitě objeví další zajímavosti, které člověk napoprvé lehko přehlídne.
Hodnocení: ***** Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.


Teď malá vsuvka - proč jsem chtěla psát o těchhle dvou knížkách zároveň? Protože toho mají dost společného, i když se rozhodně nedá říct, že by byly podobné. Začnu formálníma záležitostma: obě mají zhruba 320 stran a obě jsou členěné na hodně krátké kapitoly. To mi vyhovuje, protože mi to dává dostatek příležitostí se zastavit a zamyslet nad právě přečteným obsahem, případně uletět myšlenkama někam daleko, abych se během jedné dvou minut mohla vrátit zpátky ke čtení. Hlavní důvod, proč píšu o těchto knížkách zároveň, je ale dějová linka: na začátku potkáme mladou holku, která prohlásí, že se do svých příštích narozenin zabije. Nebudu tady spoilerovat, jestli hrdinky svůj slib splní, ale jejich cesty jsou rozhodně zajímavé. Taky mají pár společných charakterových rysů - především to, že se považují za lepší, než zbytek lidstva. Jo, a taky jsou to obě sakra dobré knížky!


No a teď k dalším knížkám:

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

Potom, co jsem četla Rudišův skvělý Konec punku v Helsinkách, jsem se rozhodla prozkoumat i další jeho tvorbu. Vybrala jsem si Grandhotel, protože mi to přišlo jako známý titul. Ale na rozdíl od Punku mě to moc nezaujalo.
Hlavním hrdinou je třicetiletý podivín, který si nepamatuje své křestní jméno a zajímá ho vlastně jenom počasí. Pracuje u svého podivného příbuzného v hotelu na Ještědu jako holka pro všecko. Rád by se dostal pryč ze svého rodného Liberce, ale nejde mu to. Vždycky se zastaví nejdál u cedule označující konec města. Nikdy neměl holku, takže mu zbývá jenom pravá ruka a fotky televizní rosničky. Postupně ale zjišťujeme, že díky své podivnosti, možná by se dalo říct i díky své jednoduchosti, je pro něj jednodušší než pro ostatní lidi pochopit, proč je pro dalšího hrdinu, starého vojáka Franze, důležité vrátit popel svých kamarádů na místa, která měli rádi, a tak mu s tím pomáhá. A nakonec potká někoho, kdo mu změní život...
Jak už jsem napsala, Grandhotel mě nebavil tak moc, jako třeba Konec punku. Řekla bych, že hlavním důvodem byly postavy - všechny byly "divné" a nenašla jsem žádnou, se kterou by se dalo ztotožnit, nebo která by mi byla aspoň sympatická. Aspoň to mělo optimistický konec.
Hodnocení: **


Mika Waltari: Plavovláska

Po dlouhé době se vracím k povinné četbě. Znovu jsem sáhla po Waltarim a znovu mě to nebavilo. Kniha Plavovláska obsahuje dva "malé romány" - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Při čtení jsem si uvědomila, že jsem to vlastně už kdysi četla, ale vzhledem k tomu, že bych k tomu měla psát seminárku, je lepší si to přečíst znovu.
Plavovláska je příběh holky, která se narodila v hříchu a v hříchu prožila celý život. Napřed se z ní stala děvka, pak overly attached girlfriend a nakonec overly attached wife. Její otec nebyl její otec a dával jí to najevo, a díky tomu měla nakonec posraný celý život. Celý příběh byl šíleně pesimistický - kdykoliv se objevil záblesk naděje, že by se z toho mohla vyhrabat, okamžitě se stalo něco dalšího, co ji poslalo zpátky do prdele. Většina recenzí vychvaluje, jak je to úžasně psychologický příběh, ale mě to ukrutně nebavilo. Důrazně nedoporučuju číst v době zvýšené náchylnosti k blbé náladě, třeba teď na podzim.
Druhý příběh, Už nikdy nebude zítra, byl o něco povedenější, i když z něho taky příšerně čpěl pesimismus. Dva milenci jeli spolu v autě a srazili malého kluka. Větším problémem než mrtvé dítě ale pro ně byla hrozba toho, že někdo přijde na jejich vztah - zejména, že to bude Astridin manžel, který je zároveň šéfem a kamarádem jejího milence (ten v knížce nemá jméno, říká se mu jenom kapitán).
Oba příběhy mají něco společného - nějakou událost, za kterou nemůžete, ale která vám ovlivní celý zbytek života. V tomto případě ho ovlivní k horšímu, lépe řečeno jedna náhoda vám celý život posere. Zničí. Waltari měl asi málo sluníčka, když to psal. A protože teď tu mám taky málo sluníčka, nemám chuť nic podobného číst znovu.
Hodnocení: * (možná, že kdybych to četla v jiné náladě, dostalo by to víc hvězdiček, ale teď fakt ne)

Music for Kids

S tímhle reportem mám trochu skluz, ale musím se konečně pochlubit, jak jsem se potkala s Terezou Maxovou, Matějem Ruppertem, Romanem Vojtkem a pár dalšíma. Ve středu 14. 11. se totiž v Mahenově divadle konal charitativní koncert Music for Kids, který pořádala Tereza Maxová a my jsme tam s našima sborama, samozřejmě díky Idě, zpívali.

Neměli jsme toho moc na práci - zpívali jsme Imagine (kterému Jožka říká [imedžink] a Ida [imadžin] - nevím, co mě otravuje víc :D) a jednu romskou, Dado miro. Kromě toho jsme taky stáli na pódiu jako křoví, když Ida s Dežem, Jeňou a Luckou zpívali Georgiu. V Imagine měly sóla naše děcka (tím myslím převážně lidi z Čhavorenge, přímo od nás to byly jenom malé holky, které zpívaly spolu s malýma Romkama). A v Dado miro měli sólo Dežo a Matěj Ruppert. Ten mě vlastně docela zklamal, páč se s náma vůbec nebavil, ale to vlastně pořádně nedělá ani Bende, a to s ním budeme zpívat už potřetí. Obě písničky se myslím docela povedly, Ruppert zpíval taky dobře (i když Dežo je lepší :D) a naši ostatní sólisti jsou výborní. Jak dopadly ostatní vystoupení ale nevím, protože nás nenechali dívat se na zbytek a zahnali nás do šatny. Jediné, co díky programu vím, je, že tam zpívala ještě Anna K., MIG 21 a naša Rudyna (a možná ještě někdo? Už ani nevím...).

Po koncertě jsem byla ráda, že jsem si sbalila foťák, protože jich tam zas tak moc nebylo, a tak mě pořád někdo otravoval, abych je vyfotila s Terezou Maxovou. Vlastně bych spíš měla napsat, že otravovali Terezu, na jejím místě by mě to asi taky nebavilo, když se snažím s někým si popovídat a neustále mě otravujou lidi, ať se s nima vyfotím. Ale zvládla to profesionálně (a doufám, že neuvidí, jaké mizerné fotky jsem jí vyrobila). Pak se najednou odkudsi vynořil Vojtek, který celou akci moderoval, ale než se holky stačily vzpamatovat, zase kdesi zmizel a už jsme ho neobjevily. A když nás konečně Jožka dokopal k odchodu, pár lidí se opět zdrželo, protože kdesi objevili Macháčka a museli se vyfotit ještě s ním (ale tentokrát na jiný foťák než můj). No podařená akce to byla.

Minulou sobotu jsme dokonce byli ve VIP zprávách - teda záběry na sbory tam byly víceméně jenom jako kulisa, pak se tam na cosi vyptávali různých účinkujících, ale to mě zas tak nezajímalo. Jenom mě štvalo, jaká su malá, protože jsem tam vůbec nebyla vidět - ale neni divu, když přede mnou stojí vysocí sólisti a pak další tři řady sboru, které stojí na jedné úrovni, páč tam nebyly praktikábly.

Hm, to normálně vypadá, jak kdybych byla nadšená z našich celebrit, co? I když na jednu stranu většinu českých "celebrit" nemusím, vlastně si teď uvědomuju, že mi dělá docela dobře chlubit se třeba: "Jo, Ruppert? Tak s tím jsme byla na pódiu!" Asi bych si měla uspořádat hodnoty... No ale každopádně, už se těším na další koncerty, s celebritama aj bez. Teď nás čeká 19. 12. už tradiční vánoční akce Pertr Bende + Barbastella + Grajcar + asi eště někdo další (ech, zase celebrita :D) a pak na konci ledna dva koncerty s Čhavorenge v Hodoníně a v Praze. Na ty se opět neskutečně těším, ty písničky miluju a pořád si je pouštím. Posledně jsem tu měla ukázku Aničky, teď to bude sestřih z našeho společného koncertu ve Zlíně. Enjoy :)

Podzimní depka

Mám opět mizernou náladu a můžu si za to sama, i když by se to dalo svést na to příšerné šero, které se válelo za oknem celou tu dobu, než před chvílí ztmavlo do noci (a to je teprve něco po půl páté). Nene, můžu si za to sama, může za to kombinace mojí lenosti, naprosté absence sociálních schopností (možná by se to dalo nazvat sociální fobií) a navrch asi ještě závislosti na komplu.

O co jde? Nemám prachy, tudíž by to chtělo nějakou brigádu. U Dobrovského se objeví cedule, že shánějí na zimu brigádníky, stačí odevzdat životopis. Tak si říkám - jupí, knížky jsou lepší než nějaký supermarket nebo fastfood, to by mě možná mohlo i bavit. No, a tím to skončilo. Vlastně ještě ne - asi po týdnu, co tam ta cedule visela, jsem doma vyhrabala moji jedinou pracovní smlouvu (čtrnáctidenní brigáda z roku 2009), abych mohla napsat ten životopis, no ale to bylo všechno. Žádný životopis se nekonal. Prostě jsem se k tomu nedokopala. To bylo samé - mám čas, nechce se mi, případně jsem na to vůbec nemyslela... no a cedule z obchodu najednou zase zmizela a já mám po potenciálně zajímavé brigádě.

Možná by to chtělo psychologa. Třeba by mi vysvětlil, proč nejsem schopná napsat si ani blbý životopis. Napadá mě pár důvodů - jednak to, že se za něho stydím. V 21 letech je moje jediná položka v kolonce zaměstnání už zmiňovaná brigáda zvaná Zelené město - nudné úklidové práce na území našeho města. Kromě toho bych si tam asi mohla napsat ještě něco jako "příležitostné pomocné a úklidové práce v projekční kanceláři" - čili když si taťka zavolal a já nebo ségra jsme měly čas, přišly jsme mu pouklízet (jedno krátké období jsem to dělala dokonce pravidelně), případně ořezat, poskládat, orazítkovat a zasložkovat projekty. Pár peněz to hodilo, jenže teď je s tím konec, protože taťka nemá prachy ani pro sebe, natož pro někoho dalšího. A ještě bych tam vlastně mohla hodit doučování, ale když se nad tím zamyslím, tak ani jedno vlastně neskončilo nějak úspěšně... i když vlastně jo, holky, co jsem je měla minulý semestr, se zlepšily aspoň v té angličtině, nezvládly jsme jenom Sandřinu matiku...

Důvod číslo dvě. Fobie ze sociální interakce s neznámým člověkem. Představa, že bych se měla zvednout a zanést můj nedokonalý životopis (kdybych ho teda napsala) někomu, s kým o něm ještě budu mluvit a třeba se mě bude ptát na věci, na které nebudu umět odpovědět (jak mi názorně předvedla moje spolubydla - personalistka, když mi předváděla behaviorální pohovor)... no, to není příjemná představa. Já jsem se prostě zasekla někde ve svém světě, který se odehrává celý v mé hlavě, tudíž nemusím s nikým reálným komunikovat, a když se najednou ocitnu v realitě, mám sakra velký problém. Proč tak nekomunikativní člověk jako já studuje jazyky, je mi záhadou.

Za třetí - počítačová závislost. Už jsem tu o ní kdysi psala. Ať dělám cokoliv, pořád myšlenkama ulítávám k počítači, a většinou ho nakonec musím zapnout. Je jedno, že tam nemám co dělat - jsem schopná strávit hodiny hledáním min a střílením bublin, místo toho, abych dělala něco užitečného. Mám ze sebe strach. Je to vlastně dost příšerný pocit uvědomit si, že mám sice dost dobrý mozek na to, abych byla třeba jaderný fyzik, kdybych o to měla zájem, ale na druhou stranu díky kombinaci těchhle tří věcí jsem (zatím?) nula. A nejsem si jistá, jestli se z toho ještě jsem schopná dostat sama.

Teď něco pozitivního. Jsem strašně ráda, že Slavíka vyhrál Klus. I když je to vlastně o ničem nevypovídající anketa, která se navíc týká mainstreamu, který prakticky nesleduju, seděla jsem v sobotu večer u televize, přetrpěla tu trapárnu a nakonec hýkala nadšením, když se mu to podařilo. Komu jinému taky, že jo? Proti Gottovi sice nic nemám, ale pro něho taky ne. A navíc mi přijde divné, když je nejpopulárnějším zpěvákem takový zombie. Takže velká gratulace Tomovi!

Nightwish - Taikatalvi

Před nedávnem jsem slíbila kamarádce, že se pokusím přeložit text písničky Taikatalvi od Nightwish (originální text tady). Ne že by se na netu žádné překlady nevyskytovaly, ale ty české a slovenské za moc nestojí a navíc jsem si chtěla vyzkoušet, jak mi to půjde. Výsledek je tady - a protože mám v plánu sem tam něco přeložit, zakládám novou rubriku Käännökset, čili Překlady.

Kouzelná zima

Nejdražší z mých dětí je toto jeviště
Kde se měsíční svit snáší do uliček
Ohnutá větvička, léto v péči
Bílého moře, tak širokého
Které mne na křídlech měsíčního přízraku
Dostane domů

Okamžik dlouhý jako věčnost se ke mně plíží
Zimní krajinou jako na tlapkách malé kočičky
Mohu žít tady u pramene příběhů
Kde housle zabarvují prastarou melodii
Ohromné touhy
Tou písní probouzí zemi

De grammatica

Znáte takový ten pocit, když si někde přečtete nebo slyšíte nějakou myšlenku a najednou vám docvakne - to je ono!? Přesně tohle si myslím, jenom jsem to doteď nedokázal/a tak pěkně zformulovat! No tak přesně tohle se mi stalo před chvilkou. Mám rozečtenou knížku S elegancí ježka od Muriel Barbery a právě jsem se dostala do kapitoly s názvem Hluboká myšlenka č. 10. Přestože má jenom 5 stran, četla jsem ji strašně dlouho, protože skoro po každém odstavci jsem musela udělat pauzu a trávit to, co jsem právě přečetla.

O čem že ta kapitola je? O gramatice. Přesněji řečeno, odpovídá na otázku "K čemu ale ta gramatika je?" kterou klade zvědavý žák neschopné učitelce. Neschopná učitelka odpovídá, že "gramatika slouží k tomu, abyste uměli dobře mluvit a psát". Prudce inteligentní dvanáctiletá vypravěčka kapitoly s tím ale prudce nesouhlasí a rozvíjí vlastní teorii: "Já si ale myslím, že gramatika je přístupovou cestou ke kráse."

Uááááá, to je ono! Tohle je odpověď na otázku, kterou jsem si kladla od té doby, kdy jsem začala přemýšlet, k čemu je nám vlastně celá škola a obzvlášť větný rozbor. Gramatika slouží k tomu, aby na nás texty mohly působit krásně. Text s hrubkama působí stejně jako krásná pláž, písek, voda, vlnky, idylka a do toho obrovská hromada smradlavých rozkládajících se odpadků. Něco, co tam nepatří. A není to jako dekadentní umění - v dekadenci by tam ta hromada odpadků nebo mrtvola na louce byla schválně, aby zdůraznila kontrast mezi krásou a ošklivostí, zatímco hrubka vzniká proto, že je člověk líný vyhodit odpadky do koše a nechá je válet tam, kam zrovna spadly.

Samozřejmě, že gramatika má i jiné účely. Nejčastěji se zmiňuje asi to, že gramaticky správně napsaným textem dáváme najevo určitou kulturní úroveň - říkáme tím, že jsme prošli nějakým vzdělávacím procesem a že jsme si z něho něco odnesli. To není špatný důvod, ale vůbec nemotivuje ke studiu gramatiky lidi, pro které je na žebříčku hodnot inteligence pohřbená pod spoustou jiných vlastností. I pro ty by ale gramatika měla být důležitá, obzvlášť, pokud jsou pragmatici, protože dalším důvodem pro její existenci je to, že usnadňuje komunikaci. Text bez hrubek se čte snadněji než text s hrubkama, takže je jednodušší pochopit jeho obsah. Samozřejmě, že ani gramaticky správně napsaný text nemusí obsahovat srozumitelné sdělení, ale to už je jiná otázka. Pokud vezmeme jedno a to samé sdělení, jednou ho napíšeme správně a podruhé s chybama, určitě jednodušeji porozumíme tomu prvnímu.

Kromě krásy udává vypravěčka knihy ještě jeden účel gramatiky, který se mému logickému mozku taky velice líbí. "Zkoumat gramatiku znamená dostávat se pod slupku, sledovat, jak je jazyk vystavěný, vidět ho jistým způsobem v celé jeho nahotě." Tenhle důvod by mohl oslovit lidi technicky a analyticky zaměřené, lidi, které baví zkoumat, jak věci fungují. Gramatika nám ukazuje, jak se v daném jazyce staví slova, věty a celé texty. Prostřednictvím gramatiky můžeme pochopit, jak ten který jazyk funguje. Přiznávám, že tohle mě hodně fascinuje. Tím, že člověk pochopí, jak pracuje nějaký jazyk, může někdy odhadnout, jak mluvčí toho jazyka uvažuje, nebo jinak řečeno, jaké myšlenky mu jeho jazyk dovolí. Tím se dostávám k tomu, že při studiu cizího jazyka je důležité, někdy dokonce nezbytné, učit se zároveň o kultuře s daným jazykem spojené. Některé jazyky by pravděpodobně šly zvládnout i bez toho, ale například japonštinu se podle mě nejde naučit, aniž by člověk znal kulturní kontext.

Oba dva důvody z knížky, krása a logika, se nakonec dají krásně spojit v jeden. Říkejme tomu třeba funkcionalismus - krásné je to, co je účelné. Přestože nejsem nějaký fanda architektonického funkcionalismu, v jazycích mě naopak funkcionalismus fascinuje. A to je důvod, proč miluju finštinu - protože je nádherně logická. Jasně, že i ona má výjimky a některé věci se prostě člověk musí naučit zpaměti nebo citem (ať žije genitiv a partitiv plurálu), ale většina její stavby je krásně logická - stačí se naučit pravidla a dodržovat je a člověk si může být skoro jistý, že dojde ke správnému výsledku.

Teď by mě vážně zajímalo, jestli by takhle podaná odpověď na otázku "K čemu je gramatika?" uspokojila ať už onoho studenta z knížky, nebo jakéhokoliv jiného reálného studenta, který je nucený naučit se větný rozbor, aniž by mu kdokoliv řekl, k čemu je to dobré. Jestli by byl ochotnější naučit se gramatická pravidla, pokud by mu učitelka nabídla tyhle důvody. Možná jsem naivní a přeceňuju mladší generaci, ale doufám, že by se mohl najít aspoň někdo, koho by tohle inspirovalo ke studiu. Mé mladší já by určitě uvítalo, kdyby mu někdo sdělil, že to, co je nucené dělat, má opravdu smysl. Ale k tomu by naše školství potřebovalo víc inspirativních učitelů. Budu naivně optimistická a budu doufat, že se k tomu jednou dostaneme!

P. S. Kdyby náhodou chtěl někdo rýpat do gramatiky tohoto článku nebo celého blogu - na blogu není potřeba používat formální styl, tudíž mě nikdo nedonutí psát koncovku -ami tam, kde používám hovorovou formu -ama, a stejně tak nebudu, ale opravdu nebudu psát nechutné slovo bychom místo mnohem používanějšího a příjemnějšího bysme.

Dear procrastination, I hate you!

Dneska ve finštině jsme měli na programu puhe, čili řeč nebo projev. Původně jsem se sice nahlásila na příští týden, ale pak jsem zjistila, že přesně v tu dobu máme další akci s Čhavorenge, takže jsem se musela přehlásit do dnešní, první várky. Ne že by se mi chtělo, ale aspoň to mám za sebou.

A cože jsme to vlastně měli za úkol? Připravit si krátkou, asi minutovou řeč o něčem, na co máme názor, a ten ve svém projevu vyjádřit. Téma jsme si mohli vybrat ze seznamu, nebo si vymyslet vlastní. Díky existenci toho seznamu se třikrát opakoval projev na téma "kouření v restauracích," ale já jsem se rozhodla být originální a mluvit o plánovaném rušení některých rozjezdů. Nejzajímavější téma ale přišlo nakonec - srovnání Mumínků a Šmoulů. Tím nás chlapec pobavil, i když si nejsem úplně jistá, co vlastně říkal. Než jsem přišla na řadu, tak jsem nedávala pozor, protože jsem se soustředila na vlastní výkon, a potom už jsem neměla moc sil vnímat ostatní.

Co mě ale sere, je moje neschopnost dokopat se k jakýmkoliv povinnostem. O tomhle úkolu jsem věděla asi měsíc, ale připravovat jsem se začala vlastně až v pondělí, to jsem si napsala aspoň zhruba hlavní část projevu, a zbytek jsem si nechala "na potom." Včera jsem nešla na jazykovědu, že se na to mrknu, ale místo toho jsem šla shánět bílé boty na koncert a pak jsem až do večera nedělala ani fň. Dneska jsem teda znovu vynechala docenta, ale k puhe jsem se dokopala až někdy po jedenácté, čili v době, kdy bych už byla doma z docentovy přednášky. Nakonec mi to netrvalo moc dlouho, takže jsem klidně na obě přednášky mohla jít... ale se mi nechtělo. Přemýšlím, kam se poděla ta osoba, které na gymplu říkali šprt a vypadala stejně jako já.

Konečně jsem dočetla Cestu do Istanbulu od Miky Waltariho. Máme to na seznamu povinné četby, což byl jediný důvod, proč jsem se dokopala dočíst to do konce. To byla nuuudaaa! Je to něco jako jeho deník z cesty do Istanbulu, kam jel nastudovat historické materiály pro své další romány, a veškerý děj se smrskl na: jel tam a tam, potkal toho a toho (většinou finské krajany nebo majitele hotelů a restaurací), jedl tam a tam to a to, chodil do muzeí a do divadel, a to je tak všechno. Abych našla aspoň nějaké pozitivum - je to zajímavý obrázek Evropy těsně po válce, člověk si aspoň uvědomí, že něco, co je pro naši generaci natolik samozřejmé, jako je cestování, nebylo před nějakýma šedesáti rokama ani zdaleka tak jednoduché. Až bude někdo zase nadávat, že EU je zbytečná záležitost, měl by si zkusit cestovat Evropou a shánět přitom složitě víza nejenom do země, kam jede, ale i do všech dalších, kterýma projíždí, a taky si zajistit dostatečný obnos peněz v různých měnách, protože v každé zemi se platí něčím jiným. Ale abych se vrátila zpátky ke knížce - neoslovila mě. Má na můj vkus moc popisu a málo děje, takže nedoporučuju. Ale začala jsem zrovna číst 27 eli Kuolema tekee taiteilijan (česky 27 aneb Smrt vás proslaví) od Alexandry Salmely, a to mě zatím baví asi stokrát víc. Až to dočtu, poreferuju.

Jak jsem měnila struny

Zase se celý týden flákám místo toho, abych konečně napsala, jak jsem měnila struny na kytaře. Tož tady to máte.

Rozhodla jsem se, že už jsem velká holka a ta se umí postarat o svoji kytaru (teda vlastně ne svoji, jenom půjčenou, ale to je jedno). No a vzhledem k tomu, že se na ní struny neměnily už asi sto let a hlavně géčko vypadá, že už moc dlouho nevydrží, uznala jsem, že bych s tím měla něco udělat. Takže jsem poprosila taťku, ať mi ukáže na kytaře, co máme doma, jak se to dělá. Ta domácí taky potřebovala vyměnit géčko, takže jsem se pozorně dívala: povolit, vytáhnout hore, vytáhnout dole, nasadit druhou, dotáhnout... no vypadalo to strašně jednoduše.

V pondělí jsem se teda rozhodla využít pauzy mezi dějinama a finštinou a vrhnout se na to. Povolila jsem éčko (ke géčku jsem chtěla dojít pozdějc), jenže ouha, tahle kytara vypadá nějak jinak než ta doma! Ono to má dole jakési čudné knoflíky! A to doma nemáme, tam se to jenom provleče dírou a je to! No a co teď? Protože su chytrá holka, zeptala jsem se strýčka Gůgla, jak na to. A strýček poradil. Vytáhnout čudlík, ideálně speciálním udělátkem na vytahování kytarových čudlíků. Jenže to nemám, takže čím? Prstama? To by se ta potvora musela hnout z místa! Kleštěma? E-e, nejde. V téhle chvíli jsem usoudila, že na to nemám ani náladu, ani čas, takže jsem se rozhodla ještě trčící původní éčko znovu napnout. Napínám, napínám, jenže kolík si pracuje jak chce a spíš nezabírá než zabírá, takže éčko je furt příšerně podladěné. Točím, točím, a najednou rup! A je to v rici! Éčko se rozhodlo rozpůlit. Tu část u kolíku jsem vytáhla, jenže to, co držel ten pitomý čudlík, to tam zůstalo. Pak jsem došla na to, že se ta struna dá protlačit dovnitř a nakonec sem se jí úspěšně zbavila, ale co s tím, když tam pořád čučí čudlík, díky kterému nemůžu navléct novou strunu?

V téhle fázi jsem zjistila, že už nemám čas a musím jít na finštinu, takže jsem kytaru odložila a vrátila se k ní až večer. Jak vytáhnout ten pitomý čudlík? Různí anonymní lidové v komentářích poskytovali různé lidové rady, jako strčit ruku do kytary a vytlačit čudlík prstama/nožem/klíčem, takže jsem zkusila i to (zahrnovalo to povolení dvou vedlejších strun, abych tu ruku dovnitř vůbec strčila). Nic, nic, nic. Už mě nenapadlo nic jiného, takže jsem se na to vykašlala. Ráno moudřejší večera.

Úterní ráno patří estonštině, takže moudřejší ohledně kytary jsem mohla být až okolo oběda. Vzala jsem kytaru, chytila prstem ten nemožný čudlík, strčila druhou ruku do kytary, zatlačila na něho zespodu a co se nestalo? Čudlík, ta potvora mizerná, je najednou bez jakýchkoliv cavyků venku! Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Asi mu mě bylo líto nebo co, ale byl venku. Takže jsem konečně mohla nové éčko strčit dovnitř a čudlík hned zpátky za ním.

Ale teď mě čekal ještě jeden problém. Podaří se mi dotáhnout tu strunu tak, jak má být, nebo zase rupne? Nebudu vás napínat, podařilo se to, i když jsem musela ten pitomý kolík přitláčet zespodu, aby fungoval. Celou dobu jsem si přitom říkala, jak moc toužím po vlastní nové krásné bezproblémové kytaře, ale na tu můžu zapomenout. Je to moc peněz a Ježíšek mi řekl, že mi radši zaplatí opravu noťasu, proti čemuž nic nenamítám. Zatím mám na co hrát, takže toho budu využívat, dokud můžu. Ale na výměnu dalších strun si netroufám, radši si počkám, až se mi tu objeví někdo zdatnější. Další zoufalství z toho, že už zase nemám na co hrát, si velmi ráda odpustím.

Le Wild Combination

Nedávno jsem byla zoufalá z toho, že si moje spolubydla pouští Call Me Maybe a hned potom Offspringy. Tahle kombinace mi prostě nešla (a nejde) do hlavy. Ale pak jsem došla na to, že nemám problém s tou kombinací, ale jenom s tou první písničkou. Nene, letní hity nebyly, nejsou a nebudou můj styl. Moje dnešní kombinace jsou ale podobného duchu: Čhavorenge, The Rasmus, Bonus, Prago Union, Radiohead, Hentai Corporation a pro změnu Čhavorenge (jo, už jsem tu jednu písničku překopala do mp3, šikovná su :)). Už delší dobu mám období, kdy pořádně nevím, co poslouchat, a tak se brodím vodama YouTube a hledám a zkouším a hledám. Stručný přehled toho, co jsem dneska poslouchala - čili kombinace mých oblíbených písniček s jinýma, které jsem dneska slyšela poprvé:

Čhavorenge (nevím, jak se tahle písnička jmenuje):

The Rasmus: Somewhere

Bonus: Konec civilizace

Radiohead: Creep

Hentai Corporation: Dokktor Zaius

Three Thoughts

Samota se snáší líp, když víte, že v tom nejste sami.

Dneska jsem byla po strašně dlouhé době na kafi s jednou z mých spřízněných duší. Neviděly jsme se od mých narozenin, čili od půlky prázdnin, což je příšerně dlouhá doba na to, že je to jedna z mála osob, se kterýma jsem schopná si vykládat kdykoli a o čemkoli. Jenže času je sakra málo - teda já bych ještě nějaký našla, i když poslední dobou jsem i já docela zaneprázdněná, ale ona má dvě školy, tudíž času sakra málo. A ještě míň ho má poslední členka naší trojky, která má dvě školy a k tomu navíc přítele, což znamená, že dneska s náma nikam nešla.

Má přítele a já jsem ráda. Má přítele a závidím jí. Když je člověku přes dvacet a nemá za sebou VŮBEC ŽÁDNÝ vztah, je rád za každého dalšího, kdo je na tom podobně. A když zjistí, že někdo další z podobně postižených najednou s někým chodí, říká si: a kdy konečně přijdu na řadu já? Naštěstí ale pořád nejsem ta poslední, kdo nikoho nemá (minimálně je tu ještě ta moje první spřízněná duše), což mě utěšuje a díky tomu nemám problém zapnout své druhé já, které se umí radovat ze štěstí druhých (to je docela fajn záležitost, vyzkoušejte to ;)) a tak jsem vlastně happy z toho, že se kolem mě objevují čerstvě zamilované párečky (jop, takových lidí je kolem mě víc).

Z jiného soudku.

Nemám ráda český negativismus. Nemám ráda, když pořád někdo říká, jak je všecko špatně a jak jsou na tom všichni ostatní líp. Vím, že to sama dělám taky, takže se snažím myslet pozitivně a nestěžovat si v jednom kuse na něco, i když se mi to ne pokaždé daří. Mám ráda pozitivní lidi, ale co je moc, to je moc. S několika spolužačkama jsme se dneska shodly, že nám vadí, jak je naše učitelka Hanna neustále vysmátá. Byl ten test těžký? Hihihi! Sorry! Hehehe! Směje se pořád, v jednom kuse, až mi to leze na nervy. Fakt nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti smějícím se lidem, to spíš naopak, ale u ní mě to prostě otravuje. Mohla by zklidnit hormon, aspoň malinko.

A ještě mi vadí jedna věc. Vypadá to, že jsme ve finštině najeli na rytmus, který jsem nesnášela už na gymplu v angličtině - hodinu strávíme opravováním úlohy z minula, dokonce to ani nestihneme a na konci hodiny dostaneme kopec dalších úkolů. Huááá! Kdybysme ty cvičení udělali zrovna ve škole, jejího času to zabere stejně a našeho daleko míň! Nebo kdybysme tím opravováním nestrávili fakt celých 90 minut a dělali jsme aspoň něco jiného. Ale nééé! Já chci zpátky Petru! S tou jsme aspoň ve škole makali (teď mám pocit, že děláme víceméně prd) a dokonce jsme občas psali testíky, které bych klidně zavedla znovu. Aspoň by mě to dokopalo učit se průběžně a nenechávat si to až na zkouškové.

Psala jsem už, že nemám ráda, když si lidi pořád na něco stěžují?

Potřebuju nutně zjistit, jak rozporcovat video na části a z jedné část udělat mp3ku. Zasekla jsem se totiž na jedné romské písničce, která není na YT, ale mám ji jenom na videu z koncertu (ne z toho, co byl ve čtvrtek, z toho ještě DVD není). Když jsem u komplu, ještě to jde, jenom to musím pořád přetáčet. Jenže když u komplu nejsem, například když jsem zrovna ve vlaku, nemůžu se k ní dostat! A pořád mi hraje v hlavě, i když ještě neumím text (ale vypadá to, že za chvilku ho snad dám i celý). Zpívá to Ota a Jeňa a klavírista, co nevím, jak se jmenuje, a aaaaa... jsem se do té písničky zamilovala!

Jedna tématická k prvnímu odstavci: