Scrobblím

To jsem se tak konečně zaregistrovala na Last.fm a stáhla si Scrobbler. No a pak jsem strávila pěknou dobu zkoumáním svých statistik. Výsledek? Jsem daleko, ale daleko větší Apofil, než jsem čekala. No posuďte sami - tabulka mých Top Artists s celkovým počtem přehrání vypadá takhle:

1. Apocalyptica (7364)

2. The Rasmus (4716)

3. Foo Fighters (2693)

4. Nightwish (2571)

5. Turisas (2410)

Jo, poslouchám Apo docela často, ale že budou mít až takový náskok, to by mě fakt nenapadlo.

Pořadí jednotlivých písniček vypadá taky zajímavě - z prvních 20 míst jich má Apo celých 14 (Bittersweet, Sacra, Epilogue, Conclusion, Romance, I Don't Care, Nothing Else Matters, Ruska, Life Burns!, In Memoriam, Hope, Fight Fire With Fire, Not Strong Enough a Cortege). Pak tam mám 4 písničky od Turisas (The Bosphorus Freezes Over, Battle Metal, Stand Up And Fight a The March Of The Varangian Guard), no a poslední 2 místa zabrali Foo Fighters (The Pretender a Walk).

Do tabulky nejpřehrávanějších alb se mi vlezlo malinko víc interpretů (celých 8). V první dvacítce mám skoro všecky alba od Apocalypticy (jenom Plays Metallica By Four Cellos skončilo těsně pod Top 20), všechno od The Rasmus počínaje albem Into, všecky 3 alba od Turisas, no a zbytek... bude jednodušší to sem zkopírovat:

1. Apocalyptica - Cult

2. Apocalyptica - Reflections

3. Apocalyptica - Apocalyptica

4. Turisas - Stand Up And Fight

5. Týr - The Lay Of Thrym

6. The Rasmus - Dead Letters

7. Foo Fighters - Echoes, Silence, Patience and Grace

8. Apocalyptica - Worlds Collide

9. Apocalyptica - 7th Symphony

10. The Rasmus - The Rasmus

11. The Rasmus - Black Roses

12. The Rasmus - Hide From The Sun

13. Foo Fighters - Wasting Light

14. Sonata Arctica - The Days Of Grays

15. Turisas - Battle Metal

16. Apocalyptica - Inquisition Symphony

17. Nightwish - Imaginaerum

18. The Rasmus - Into

19. Nightwish - Dark Passion Play

20. Turisas - The Varangian Way

Tady už mě nic moc nepřekvapilo, celkem to odpovídá mým představám. Na druhou stranu, poslední dobou mám daleko větší rozptyl v tom, co poslouchám, takže sem třeba za měsíc nebo kdy se mi bude chtít dám statistiku z posledních přehrávání. Vsadím se, že bude o dost jiná, než tahle dlouhodobá.

Hladová a nevyspaná

Dneska jsem s láskou vzpomínala na staré dobré časy na gymplu. Ne že bych se tam chtěla vracet, osm let stačilo, děkuju pěkně, ale je tu jedna taková věc, kterou bych vrátila hned. Fyzická reakce mého těla na stres. Tehdy totiž nebyla vůbec žádná, co si teda pamatuju, a to ani, když jsme psali 5 písemek za den. Zato od té doby, co su na výšce, je to něco děsného, a to mi ani nemusí na té zkoušce nějak extra záležet (i když zrovna o té dnešní to neplatí, ta byla sakra důležitá).

Včera jsem šla spát okolo jedenácté, ale usnula jsem až o půl čtvrté. Se vstáváním v osm to dělá jenom něco přes čtyři hodiny spánku, což před zkouškou není zrovna ideál. Nepatřím k těm, co by byli schopní věnovat noc před dnem D učení, já se radši pořádně vyspím, i kdyby to mělo znamenat, že jsem některé části učiva ani neviděla. No ale čtyři hodiny spánku, když jsem mohla mít krásných osm, možná i devět? Fujtajbl!

A tohle není všechno. Kromě spánku mi dělá problémy i jídlo. Někdy to dopadá tak, že nejsem před zkouškou schopná do sebe nic dostat, ale dneska to bylo jinak. Měla jsem normální snídani i oběd, tak jako každý den. Pak jsem šla na zkoušku, po ní dojela na byt a tam si dala pudink. Jenže jsem měla pořád hlad, tak jsem si řekla, že pojedu na kampus na obědovečeři, nebo jak mám sakra nazvat jídlo zhruba v pět odpoledne... Hlad ale nějak podezřele rychle narostl, tak jsem ještě před cestou snědla i poslední jogurt z ledničky. Sotva jsem vyrazila, už jsem cítila, že to nebyl dobrý nápad. Bolelo vás někdy břicho od hladu tolik, že jste nebyli schopní dělat nic jiného než ležet? Tak přesně tomuhle jsem stavu jsem se blížila. Naštěstí jsem zvládla aspoň sedět v busech a na kampusu jsem se konečně trochu najedla. Ale stejně by bylo lepší, kdybych se k tomu jídlu dostala dřív, nezvládla jsem totiž už ani půlku porce. V těchhle stavech je pro mě nejlepší sníst třeba suchý rohlík a lehnout si. Pak to většinou přejde, někdy během deseti minut, někdy během dvou hodin... Ale dneska mě to překvapilo ze dvou důvodů - jednak, že to přišlo tak rychle, a jednak, že jsem jedla prakticky stejně jako jiné dny, takže nevím, kde jsem si tak velký hlad vyrobila...

Ještě štěstí, že už mám po zkouškách. Teď už jenom napsat seminárku a semestr je za mnou. Ale stejně se asi budu nervovat, než nám docent opraví ten dnešní masakr, protože na tom závisí, za jak dlouho se dostanu ke státnicím... Trochu míň stresu by fakt neškodilo.

Zase další koncerty

Na konec ledna jsem se těšila už strašně dlouho, a to ze dvou důvodů. Jednak jsem doufala, že už budu mít po zkouškách, což se jaksi ještě nepovedlo, ale hlavně - v úterý a ve středu jsme měli dva úžasné koncerty se sborama. První byl u nás v Hodoníně, druhý v Praze a oba stály za to.
V Ho jsme se sešli už v deset dopoledne na Evropě. Zkouška měla začít hned v těch deset, ale tak nějak se stalo, že jsme napřed přes hodinu jenom seděli a na pódium se dostali až hodně po jedenácté, mám dojem, že spíš až k půl dvanácté. Zkouška (abysme věděli, jak ty nové písničky vlastně mají vypadat), oběd (kočka z hladového okna), pauza (Gilmorky, teda né že bych je sledovala, jenom zrovna jely v televizi), další zkouška (Budeme dělat hop - hop, nebo nebudeme? Tak nebudeme! Výsledek - stejně jsme to udělali.), pauza (připravit se) a konečně koncert. V Evropě bylo plno, čili okolo 200 lidí, a vypadalo to, že je to bavilo. Na konci bylo standing ovation (jak já to miluju) a pak jsme naprosto spontánně roztančili publikum, když jsme jenom tak přihodili "cuketu," čili písničku, kde se skoro celou dobu opakuje "cuky cuky."
Ve středu jsme vstávali brzo (teda brzo pro nás vysokoškoláky, ostatní vstávali úplně normálně) a v osm jsme odjížděli do Prahy. Cesta byla dlouhá a zahrnovala mimo jiné zpívání moravských lidových písní na benzínce před publikem tvořeným německy mluvícími důchodci. Do Prahy jsme nakonec dojeli až okolo druhé, protože jsme se cestou ještě stavovali na oběd v jakési dědině. Zpívali jsme v Českém muzeu hudby, které mě zklamalo jedině tím, že mělo menší kapacitu než Evropa, ale jinak se mi tam líbilo. No a pak zase obvyklá rutina - zkouška, pauza (ve které jsme se stihli projít až k orloji a několikrát potkat hare krišňáky) a koncert. Středeční verze byla delší, protože na začátku zpívala jenom Ida s Dežem a kapelou, pak se připojilo i Čhavorenge a nakonec my. Hned první písnička, Romale, byla napínavá, protože jedna sólistka zapomněla nastoupit, ale kluci to nakonec úžasně zvládli a kdo nevěděl, jak ta písnička má vypadat, nemohl skoro ani postřehnout, že je něco špatně. A pak už jsme jeli stejně jak den předtím, včetně roztančeného závěru.
Zpáteční cesta byla... no... veselá. Zpívali jsme skoro celou cestu, nebo teda aspoň do Brna, pak jsem usnula. Z plánovaného návratu okolo jedné byl nakonec návrat o půl třetí, což mě vůbec nepřekvapilo - za ty roky ve sboru nepovažuju časové harmonogramy za nic závazného, páč se to podle nich stejně většinou neřídí.
Oba koncerty považuju za jedny z nejlepších vystoupení, co jsme se sborem zažili, a že už jsme jich za těch 10,5 roku, co tam straším, odzpívali docela dost. Ne že bysme sami nebyli dobrý sbor, to ani náhodou, ale pochybuju, že bysme sami byli schopní vytvořit takovou energii, jaká vznikla v těch divokých romských písničkách, když se pod náma praktikábly houpaly tak, že jsem myslela, že brzo někdo sletí a ten někdo budu nejspíš já (naštěstí jsem to ustála). Jestli to ty lidi v sále bavilo aspoň tak, jak mě, tak z toho museli mít perfektní zážitky. Ale já bych pódium za hlediště neměnila, mně se tam líbí :)

Tak tohle je z pražského koncertu, první tři písničky po našem nástupu. Hned den po akci jsem si říkala, že nutně potřebuju nahrávku Apsency a té písničky, co zpívali kluci, no a bum - netrvalo dlouho, a video se objevilo. Takže už mi to nemusí hrát jenom v hlavě, už si to můžu pouštět pořád dokola, až do zblbnutí... Stihla jsem už udělat si z toho mp3ky, takže mi to může hrát i po cestě vlakem do Brna, stejně jak zbytek písniček, které tam mám už půl roku. Jsem zvědavá, kdy mě to pustí...