asi jste si všimli, že moje vyjadřovací schopnosti jsou dost chabé a mluvit o svých pocitech vůbec neumím. Psát sice taky neumím, ale pořád mi to jde o chlup líp než mluvení. Když jsme včera seděli v kruhu a povídali si o právě uplynulých dnech, honila se mi hlavou hromada myšlenek, o které bych se ráda podělila, ale v okamžiku, kdy jsem otevřela pusu, se mi vykouřily z hlavy. Takže jsem tam pak jenom seděla, snažila se tvářit, že nebrečím a byla ráda, že už nic dalšího říkat nemusím, protože to už bych bez slz nezvládla (ale zas bych v tom nenechala pár dalších, že :)). Ale protože se o ty svoje myšlenky chci podělit, zkouším je aspoň sepsat, než je definitivně zapomenu.
Tak od začátku. Na tábor mě poprvé dotáhla před dvěma rokama Denisa. Vlastně se mi ani moc nechtělo, o Japonsku jsem nevěděla prakticky nic, neznala jsem žádné anime kromě těch, co jezdívaly ráno na Nově, ale neměla jsem jiný program na prázdniny, takže jsem se rozhodla jet. Že to nebyla chyba je jasné z toho, že jsem letos jela už potřetí. Jednak jsem zjistila, že Japonsko je vlastně docela zajímavé :), pak se dá docela machrovat před ostatníma, když si píšete slovíčka japonsky (i když je to jenom v hiraganě :)), no ale hlavní důvod, proč jezdím na tábory, jste vy. Vypůjčím si Vaškova slova - tenhle tábor je plný "divných lidí," kteří naštěstí neuvažují stejným způsobem jako většina lidí, se kterýma jsem běžně ve styku. Díky tomu, že jsem vás poznala, jsem se odhodlala být víc sama sebou a naučila jsem se víc si věřit, protože vím, že nejsem jediná "divná." Taky můžu s klidným svědomím říct, že kdybych nejezdila s váma na tábory, nestudovala bych teď to, co studuju, a bůh ví (anebo kami ví :)), jestli bych byla tak spokojená sama se sebou, jak jsem teď (teda ne že by to nešlo víc, ale poslední dobou jsem daleko šťastnější, než jsem kdy byla). Mám prostě pocit, že jsem se konečně našla. Díky!
Tenhle tábor byl samozřejmě super, úžasný, dokonalý... a dosaďte si sami jakýkoliv pozitivní přívlastek :) Vaškovy úžasné proslovy (broučka jezdícího po mapě pomocí smyčce fakt nezapomenu), Bingiho hlášky u jídla i kdekoliv jinde ("Já mám takovou teorii. Ale ještě jsem ji nevymyslel!"), Kubovy hlášky u jídla i kdekoliv jinde (Maggi párty!), ananas, chleba s máslem se salámem, trolničky, Tady a teď (a teď nemám na mysli jenom vnímaní toho, co se právě děje, ale i naši úžasnou kapelu, která nedala dohromady ani jednu písničku :)), společné hraní a zpívání předposlední večer, příšerný kopec cestou na Tetřeví boudy, Všechen smutek smeť, zprávy z Dolního Dvora (fakt bych chtěla vidět poslední příspěvek... skončili všichni reportéři na psychiatrii?), paměťová hra, kterou jsem si fakt užila :) (jestli chcete, můžu vám sem hodit ty texty)... určitě jsem zapomněla asi milión nádherných okamžiků, které jsem s váma zažila za těch strašně krátkých deset dní. Klidně mi je připomeňte :).
Už zase zapomínám, co všecko jsem chtěla napsat. Ale myslím, že to podstatné už tady je. Jak už jsem některým z vás říkala, nevím, jestli se na příští tábor dostanu (on vlastně nebude, že :)), protože bych ráda jela příští prázdniny do Finska. Ale strašně moc doufám, že vás zase někdy všechny uvidím. Nejlíp hodně brzo. A ještě jednou díky!
P. S. pro ty, co zajímá můj notebook: Notebook žije! Sice je napojený na externí obrazovku a stal se z něho stolní počítač, takže na žádný tábor už se nepodívá, ale žije! :)
Moje adoptivní Apo-máma Sarah má dobrou náladu, takže virtuálně objímá kohokoliv, kdo má zrovna možnost si to přečíst. Nevadí, že je mezi náma oceán, takový (((HUG))) ho klidně překoná. To mě ovšem donutilo přemýšlet, kdy mě naposledy objala moje skutečná rodička. Asi to bude hodně dávno, protože si to vůbec nepamatuju. U nás v rodině se totiž city nedávají nijak zvlášť najevo. Vlastně ani nevím, jestli jsme si někdy řekli, že se máme rádi. Spíš ne. Sice to o sobě víme, ale nikdo z nás není schopný vyslovit to. Maximálně tak ironicky - například obvyklá pochvala mamce za oběd zní: "Fuj, to bylo ale hnusné!" Všem je jasné, že tím myslíme pravý opak, ale říkám si, že by občas bylo fajn to říct na rovinu. Ale neumím to. Nikdy jsem neřekla: "Mami, mám tě ráda," protože jsem to nikdy od ní neslyšela. A přitom to vypadá tak jednoduše...
Tenhle týden jsem se rozhodla trochu zkulturnit naši rodinu. Napřed jsem vytáhla taťku na Batmana a pak oba rodiče na Fleret. Batman byl samozřejmě super, i když dvojka se mi líbila víc. Joker je asi tisíckrát charismatičtější záporák než Bane. Ale ten konec se jim povedl. A myslím, že taťka si musel v tom kině připadat divně, páč tam byl asi nejstarší, nebo možná druhý nejstarší :) (viděla jsem tam ještě jednoho šedovlasého pána, ostatní byli dvacátníci, maximálně třicátníci).
V pátek jsme využili toho, že v rámci předhodové zábavy tu hráli Flereti a to zadarmo, takže jsem se rozhodla vyvenčit rodičovstvo. Flereti měli hrát od devíti, ale tou dobou teprve začínala nějaká paní práskat bičem, takže na kapelu se dostalo až skoro v 21.45. Mamka šla po prvních asi patnácti minutách dom, protože byla jednak celý den příšerně unavená, a jednak to na ni bylo moc hluku. Taťka taky tvrdil, že je to moc nahlas, takže se mnou určitě nepůjde blíž k pódiu. Já jsem žádné nepříjemné pocity nezaznamenala, jelikož jsem zvyklá na větší hluky, takže když se začal zaplňovat prostor před pódiem, kde předtím práskala ta kovbojka, prosmýkla jsem se tam taky. Flereti byli super, jenom škoda, že od nich neumím víc písniček, takže jsem si mohla zabékat jenom Zafúkané, Šak máte nalété a Kurník šopa tož to ne! (A tušim že eště něco, ale nepamatuju si co :P) Hráli asi hodinu a páč byli dobří, vydupali jsme si ještě dva přídavky. Klidně bych si je zase brzo zopakovala. Dneska jsem si pouštěla na YT záznam z MoRu 2009, kde hráli i s Jarmilkou Šulákovou, a nějak se mi to dostalo do hlavy a nemůžu to vymazat. Tak vás třeba taky nakazím:
Včera mě Jiří lákal na Petru Janů, ale to vážně není můj šálek čaje, kávy ani ničeho jiného. A ještě bych tam, nedej bože, mohla potkat Michal David Revival. To bych se asi musela zrovna zabít.
Tenhle týden jsem taky zjistila, že koncertům letos asi ještě není konec, protože v září bude v Brně SamhainFest za přátelských 290 Kč. Hlavním tahákem by měla být Arkona, ale já jsem mnohem víc nadšená z Dalriady. Mám dojem, že to bude jejich první vystoupení v ČR. Z českých kapel tam budou Cruadalach, které znám už delší dobu, a Silent Stream of Godless Elegy, které jsem až do tohoto týdne neznala. Pak jsem si od nich pustila na YT písničku Skryj hlavu do dlaní a moje moravské metalové srdce zaplesalo! Začíná to totiž cimbálem, pak se přidává kapela a celou dobu se vlastně prolíná metal s cimbálkou. To je něco pro mé ucho! Posuďte sami:
Co poslední dobou dělám?
Učím se zpívat. Jestli máme někdy dát dohromady náš Apo-tribute projekt, chci zazpívat tak dobře, jak to půjde. Je totiž teoreticky možné, že se to někdy povede dokončit a předvést klukům z Apo, takže určitě chápete, že si nemůžu dovolit zazpívat špatně, když to uslyší Perttu. Taky se snažím sehnat nějaký dobrý mikrofon. Ten v noťasu sice není úplně špatný, ale jednak to bere šum z okolí a jednak se u toho zpívání hýbu, takže každé přiblížení se k mikrofonu se projevuje zesílením dynamiky, což tak úplně nepotřebuju. Taťka dneska našel mikrák a sluchátko k webkameře, kterou kdysi k čemusi dostal a od té doby leží v šuplíku, takže jsem ho vyzkoušela. Je to o chlup lepší než předtím, ale furt to neni ono. Bere to o něco míň okolních ruchů, ale stejně to produkuje vedle nahraného zpěvu i jakési vrčení a navíc jak je ten mikrák blízko sluchátka, tak to bere i podklad ze sluchátka. To taky nechci. Takže až budu s Liduš, musím se jí zeptat, jestli by to šlo nahrát přes mikrák z jejího karaoke. Jestli teda vůbec funguje. Naštěstí mám pořád relativně dost času, protože Jojo, hlavní koordinátor, na to stejně bude mít čas až v říjnu, jestli vůbec.
A ještě jedna bláznivá poznámka k Apocalyptice - konečně jsem se stala právoplatnou součástí naší krásné bláznivé Apo-rodiny na Apo-fóru. Byla jsem totiž adoptovaná spolu s jednou super Američankou další super Američankou, takže kromě maminky mám i sestřičku (máme sice ještě pár dalších příbuzných, ale ti už na fórum nechodí). Je to sice bláznivina, ale ti lidi jsou úžasní a já jsem strašně ráda, že jsem je našla. Mám dojem, že Apo má velký talent sdružovat milé, přátelské a originální lidi. Ještě by bylo super, kdyby tam bylo víc aktivních chlapů než jeden (vlastně dva - občas se tam objeví i admin).
Hm, Apo ještě jednou. Tenhle týden se mi zdál pěkně popletený sen. Spěchala jsem prohlídnout si byt, kam bych se potenciálně mohla nastěhovat (ve skutečnosti mi ta holčina, které jsem psala někdy ve čtvrtek nebo kdy, pořád ještě neodpověděla - vypadá to, že je offline). Trochu divné bylo, že hledám byt v Brně, ale celý sen se odehrával ve městě, které mělo daleko blíž k Hodonínu než k Brnu. Takže jsem vyšla z domu, jdu okolo obchodu a před ním na parkovišti hraje nějaká kapela. Neznám ji (nejspíš proto, že ve skutečnosti neexistuje), ale hrajou docela dobrý folk metal. A když se podívám pořádně, zjistím, že tam hraje Mikko! Vůbec netuším, na co hrál, ale bicí to nebyly, páč stál a za bubnama byl někdo jiný. Kapela mi stála v cestě, takže jsem musela projít okolo nich. Když jsem šla okolo Mikka, řekla jsem mu "moi," ale asi mě vůbec nezaregistroval. A já jsem se nemohla zastavit a zkusit to znovu, protože jsem přece strašně spěchala a doufala jsem, že až půjdu zpátky, budou tam pořád ještě hrát. Sen pak pokračoval stejně zmateně jako do té doby a zpátky už jsem se bohužel nikdy nedostala.
Tak jo, konec Apo-otravování. Snažím se vyrobit program na tábor. Brzo, co? (Tábor začíná ve čtvrtek.) Hry na seznamovací odpoledne jsem naštěstí měla hotové během chvilky. Něco si pamatuju z minulých táborů (výhoda toho, když člověk jezdí na tábory od 6 let - mám z čeho čerpat), něco jsem našla na netu a nakonec jsem z toho udělala docela dobrou kombinaci. Na druhou stranu, moc seznamování tam stejně nebude potřeba, protože minimálně dvě třetiny lidí se stejně znají z minulých táborů.
Fčil pracuju na angličtině. Původně jsem myslela, že se zaměřím hlavně na mluvení, protože toho se mi ve škole nedostávalo, ale že prý budou chtít víc gramatiku, tož dělám gramatiku. Procházím Headway a English Grammar in Use a snažím se z toho vyrobit nějaký zajímavý kompilát. Největší sranda na tom je, že nevím přesně, na jaké úrovni ti lidi budou - to, že jsem se dneska dozvěděla, že budu mít na starosti "mírně pokročilé" mi to sice malilinko ulehčilo, ale moc ne. Jisté je jedině to, že to bude banda lidí, kteří každý bydlí a studují jinde a je jim mezi 13 a 20 rokama, až na výjimku v podobě devítiletého Prokopa, takže s největší pravděpodobností bude každý umět něco jiného. Zatím mám jakž takž hotové tři témata ze sedmi (sáhla jsem po comparisons, passive a rozdílu mezi past simple a present perfect, protože k tomu byly celkem dobré články a cvičení v učebnicích). No ale stejně netuším, jestli to na ně bude moc nebo málo a jestli je to vůbec bude bavit.
Zítra musím dodělat zbytek angličtiny, možná udělat i finštinu, pak bych taky měla dokoupit pár věcí jako zápisník, pláštěnku (ne že bysme jich měli doma málo, ale někdo z mně neznámého důvodu neustále kupuje ty z příšerně tenkého igelitu, který se roztrhne při prvním pokusu o rozepnutí knoflíku, takže se budu snažit sehnat něco pevnějšího, pokud možno pončo) a víno (nééé, to není na tábor, to je pro Denisu!). Kruciš, ještě něco jsem chtěla! Určitě to byly čtyři věci, ale nemůžu si vzpomnět, co byla ta poslední! Hm, doufám, že si zítra vzpomenu. Během úterka by to chtělo oprat, zabalit a do puntíku dodělat jazyky, abych ve středu mohla spokojeně vyrazit ku Praze. Já už se tak těšííííím!
Jediné, co mě ve výhledu na tenhle týden sssss...štve, je fakt, že budu ve stejnou dobu ve stejném městě jako Foo Fighters, ale stejně je neuvidím! Doma si postěžovat nemůžu, protože mi je okamžitě předhozeno, že kdybych si našla brigádu, tak na ně určitě budu mít prachy. Jo, vím, že je to pravda, ale to slyšet nechci! Taky jsem dneska četla v MF Dnes, že prý se Dave vytasil se svýma písničkama už v Nirvaně, ale Kurt mu je prý hodil na hlavu. No neni to konina? No je to konina! Pokud mě paměť neklame, několikrát jsem četla a slyšela, že Dave sice skládal, ale nechával si to pro sebe a v kapele to nevytahoval. Takže jsem se u těch novin pěkně naštvala, potřebovala jsem to vyventilovat, a místo toho jsem se setkala jenom s mamčiným "tak to nečti." OK, já chápu, že je zrovna teď v ještě větším stresu než obvykle, ale aspoň OBČAS by mohla utrousit nějaké souhlasné slovíčko, aspoň v takto nedůležitých záležitostech...
Kurňa, to je ale dlúhý článek! Tož na závěr si dovolím ještě vyjádřit radost z toho, že se našim sportovcům podařilo ukořistit krásných deset medailí (i když dva lidi, kterým jsem fandila snad nejvíc - Káče Emmons a Víťovi Veselému - nakonec skončili bramboroví). A to by mohlo být pro dnešek vše, přátelé. Stejně už je zítra :)
Protože jsem se rozhodla prozkoumat českou fantasy a poměrně často na mě vyskakovalo jméno Miroslav Žamboch. Po téhle konkrétní knížce jsem sáhla, protože to na rozdíl od ostatních dostupných knížek v knihovně nebyla součást rozsáhlejší série.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
rychlá akce
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
čarovat
4. S jakou postavou bych se ztotožnila, kým bych chtěla nebo nechtěla být?
Většina postav má na můj vkus zbytečně moc záporných vlastností, takže nejmíň mě otravoval Koniáš, hlavní hrdina poslední novely.
5. Pozitivum
Všechny tři příběhy mají hodně rychlý spád a spoustu akce, takže člověk při čtení nemá šanci usnout.
6. Negativum
V téhle knížce se mi nelíbilo prostředí, do kterého je zasazená. Ta zkáza a prohnilost na mě působily strašně pochmurně, chtělo by to aspoň občas nějaký závan optimismu. A přestože v zadání jasně stojí najít jenom jedno negativum, nemůžu si pomoct a musím zmínit ještě tohle: proč, proboha, je v té knížce asi milion chyb - překlepů a nesprávných vazeb? To tu knížku nikdo nečetl ještě před vydáním? Redaktora to má, to si toho nevšiml nebo co? Těch chyb bylo tolik, že to hodně kazilo požitek ze čtení.
Hodnocení: **
Pár poznámek:
Knížka obsahuje tři novely: Dlouhý sprint, Poslední bere vše a Pouštní škorpion. První je nejdelší, nejpropracovanější a nejzajímavější, ale epilog bych buď úplně vyškrtla, nebo bych z něho udělala příběh minimálně tak dlouhý jako zbytek novely. Druhá novela mě nebavila, konec byl strašně rychlý a divný, vlastně jsem měla dojem, že sám autor nevěděl, jak to chce ukončit. Třetí novela byla docela fajn a nebylo v ní nic, co by mi nějak nápadně vadilo.
A ještě něco. Na obálce se píše: "Kniha vítěze v soutěži O nejlepší fantasy obsahuje tři novely, navzájem propojené postavou hlavního hrdiny. Ten je okolnostmi přinucen postavit se v boji proti zlu. Stává se tak součástí hry, kde nejvyšší cenou je jeho vlastní život." Jsem jediná, kdo si pod "novelami propojenými postavou hlavního hrdiny" představí tři novely se stejným hrdinou? Když jsem si to přečetla asi popáté, tak mi došlo, co tím autor asi myslel (tři hrdinové v podobné situaci), ale teda zmátlo mě to pořádně.
Opět měním svoji internetovou identitu a vracím se k Černé kočce. Arya je sice super, ale naprosto neoriginální - už jsem potkala minimálně jednu Aryu a jednu Ariu a určitě jich bude někde ještě víc, takže beru zpátky tento chybný krok a začínám se opět podepisovat jako Musta Kissa. Doufám, že aspoň tuhle přezdívku tu ještě nikdo nemá.
Dneska jsem jela pomoct taťkovi - projektantovi - přeměřit jedno parkoviště u jisté firmy na konci jisté dědiny. Napřed jsme ale museli pro papíry k náměstkovi oné firmy a zároveň taťkovu starému kamarádovi (spousta keců se točila okolo toho, jak spolu už na gymplu chodili střílet). Ten chlap mi od začátku neseděl - sice se na první pohled snažil tvářit jako normální, celkem přátelský tvor, ale ve mně vyvolával spíš dojem vesnického balíka, který si hraje na většího pána, než je (dyť on je přece ten náměstek, že jo). Tenhle dojem se skládal z celkem nepodstatných detailů, od pivního pupku přes ťukání do počítače všemi dvěma prsty, psaní mailu a zároveň diktování obsahu zprávy adresátovi mobilem, důvěrné oslovování kolegů Jiříčku a Zdeni (to nebyla Zdena, ale Zdeněk) až po to, že mi vnutil kafe, i když jsem ho nechtěla, protože si přece nedá sám. No ale co, někdo prostě je balík a balíkem zůstane a může to být každému jedno.
Co mi ale není jedno, je předmět hovoru. Taťka bude projektovat zastřešení parkoviště před budovou. Pan náměstek se ptá: "A budeme potřebovat stavební povolení?"
Taťka: "Nevím, možná bude stačit ohlášení, ještě to zjistím." Náměstek: "Nic se nebude hlásit, uděláme to načerno!"
A po chvíli hovoru, když se taťka snaží přesvědčit náměstka, že by se pod tu střechu hodilo i osvětlení (pan náměstek se tváří, jak kdyby vůbec nerozuměl argumentům, proč by se tam to světlo hodilo, ale nakonec váhavě souhlasí), se baví, odkud to napojí. No z veřejného osvětlení, odkud asi tak, že ano! Takže to budeme mít jednu černou stavbu s černým přívodem elektřiny. Pan náměstek to možná s vedením dědiny nějak ošéfuje, dyť to sou všecko kamarádi. A lidi o tom nemusí vědět.
Na konci návštěvy jsem se ale naštvala sama na sebe. Pan náměstek totiž samozřejmě začal nadávat na vládu (ale musím uznat, že stejně tak nadával i na ty minulé včetně komunistických - shrnul to: všechno je o lidech). No a když se zmiňoval o tom, jak všichni rozkrádají republiku, měla jsem sto chutí mu říct, že on sám dělá naprosto to samé. Jenomže jsem zakřiknutá husa, která mu to dokázala jenom odkývat. Fakt bych chtěla vidět jeho výraz, kdybych mu řekla, že kvůli takovým, jako je on, máme tu zemi rozkradenou - ale jak říkám, to bych musela být schopná otevřít hubu. Hm, asi tu máme rozkradeno i kvůli mně.
Je mi jednadvacet (a skoro tři dny k tomu). Už můžu pít i v Americe a být zvolená do Poslanecké sněmovny (to druhé nemám v úmyslu a to první asi taky v dohledné době nehrozí). A tak mě přepadávají myšlenky, kdo vlastně jsem a co jsem za tu dobu zvládla. Obávám se, že toho moc není.
Dokončila jsem gympl, odmaturovala jsem za čtyři a dostala se na výšku (mezinárodní vztahy a evropská studia). Na tu jsem se po roce vykašlala a začala druhou (baltistika). Myslím, že to byla dobrá volba, protože až poslední rok mám dojem, že dělám to, co mě baví a tuším, co bych chtěla dělat do budoucna, i když nevím, jestli mi to vyjde a jestli mi to půjde. Nemyslím si, že bych jako překladatelka a lektorka finštiny (a možná i jiných jazyků) vydělala majlant, ale kdyby mi to vyšlo aspoň na uživení sebe a v budoucnu i rodiny, bohatě by mi to stačilo. Ale to je ještě daleká budoucnost. Napřed musím tu školu dodělat, a to mi vezme ještě minimálně čtyři roky.
Kromě dosažení určité úrovně vzdělání už toho na seznamu moc není. Asi bych mohla ještě napsat, že se mi za poslední rok konečně podařilo trochu poznat samu sebe. Za to musím poděkovat hlavně Denise, která mě před dvěma rokama nalákala na japanologický tábor, kde jsem poznala hromadu skvělých lidí, kteří mají občas podobné problémy jako já - nezapadají tak úplně mezi "normální lidi." Tyhle úžasné osoby mi změnily pohled na svět - a proto tam jedu příští týden už potřetí. A kromě tábora mě Denisa loni pozvala i na letní kurz japonštiny, kde se stala zásadní věc - uvědomila jsem si, že mám asi docela velký talent na jazyky, takže pokud chci být někdy v něčem úspěšná, měla bych se vrhnout tím směrem. Předtím jsem si totiž vždycky říkala, že mi to ve škole jde, protože se anglicky učím dýl než spolužáci (už od školky) a němčinu jsem taky měla už na základce, takže když jsem se k ní dostala znovu po čtyřech letech na vyšším gymplu, ještě jsem si něco pamatovala. Ale teprve, když jsem loni v létě asi po třech hodinách kurzu japonštiny pro začátečníky přestoupila do pokročilejších (začátečníci jeli od 1. kapitoly, pokročilejší od 3., já jsem uměla jenom 1.) a hned první test jsem napsala jako jediná bez chyby, jsem si uvědomila, proč já blb jsem se na ty jazyky nezaměřila hned? Na druhou stranu, když jsem končila gympl, finština se zrovna neotevírala, takže ani nevím, kam bych šla jinam.
Co jsem se za svých jednadvacet let nenaučila, je komunikovat s lidma. Kromě několika velmi málo (asi dvou) osob, se kterýma nemám problém povídat si kdykoli, kdekoli a o čemkoli, mám problém se s většinou ostatních osob bavit, pokud druhá osoba sama neudržuje konverzaci. Začít s někým hovor? U mě nehrozí. A dát se do řeči s někým neznámým? Naprosto nepředstavitelné! A tenhle zásadní nedostatek vede k tomu, že si nejsem schopná najít partnera. Za celých jednadvacet let jsem s nikým nechodila. Zamilovaná jsem byla, dokonce docela často, ale dotyčný o tom nikdy nevěděl. Jediné, co by se s velkou nadsázkou dalo nazvat vztahem, bylo pět let kamarádění s Martinem, od první do páté třídy. Považovali jsme se za nejlepší kamarády, ale zároveň jsem plánovala, že si ho jednou vezmu. Spolužáci do nás rýpali, že spolu chodíme, ale my jsme tvrdili, že ne, protože jsme nevěděli (nebo teda já jsem nevěděla, nevím jak Martin), co to znamená, chodit s někým. V primě se mi líbil Peťa, ale když jsem se ho zeptala, jestli se mnou bude chodit, odpověděl, že radši bude knězem. V tercii se mnou chtěl chodit Jirka, ale já jsem zase nechtěla jeho. Pak přišlo období, kdy se mi každou chvíli líbil někdo jiný, někdy jsem byla zamilovaná víc, někdy míň, ale nikdy z toho nic nebylo. V oktávě na plese to na mě zkoušel zase Peťa, protože do něho jeho kamarádi (všichni zadaní) rýpali, ať si taky někoho najde a jediné volné osoby u stolu jsme byly já a Dáša. Ale od primy uplynula spousta času a já jsem neměla zájem. Poslední dobou mě citově naplňuje leda tak zamilovanost do Perttua (a předtím do Lauriho z The Rasmus, ale to už mě přešlo). Tohle je věc, která mě na mně naprosto nejvíc štve. Podle horoskopu jsem lev, dokonce s ascendentem ve lvu, ve svých představách jsem osoba, která na sebe strhává pozornost a je všemi oblíbená, ale moje skutečné já je většinou neviditelné a když ne, má tak maximálně podobu šedé myši, ale nikdy ne krále zvířat. A já fakt nevím, co s tím.
Někdy před týdnem jsem po dlouhé době znovu otevřela Dějiny Islandu. V jedné z posledních kapitol jsem narazila na zajímavou věc - od roku 1944, kdy se Island stal samostatnou republikou, se prezidenti volí přímo. Z pěti prezidentů, kteří se od té doby ve funkci vystřídali (islandská ústava neomezuje, jak dlouho může prezident zastávat svoji funkci, takže jich je opravdu jenom pět), celí tři nebyli v době volby politicky aktivní (a z toho dva nebyli v politice vůbec). Ásgeir Ásgeirsson byl teolog, Kristján Eldárn archeolog oblíbený díky svým televizním pořadům a Vigdís Finnbogadóttir, mimochodem první prezidentka v Evropě, byla v době volby ředitelka divadla. A vzhledem k tomu, že pravomoci českého a islandského prezidenta jsou hodně podobné, mohl by to být jeden z argumentů, proč v našich volbách nepodporovat zkušené politiky, ale dát prostor i lidem z jiných oborů (nebyl tohle konec konců jeden z důvodů, proč se přímá volba zaváděla?).
V téhle souvislosti mě docela potěšilo, když se rozhodla kandidovat Táňa Fischerová. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bych ji snad i volila, ale po přečtení pár rozhovorů s ní jsem nabyla dojmu, že je na takovou funkci moc naivní, a kromě toho je zaměřená o dost víc doleva, než jsem já. Ztráta jedné potenciální prezidentky se ale vyvážila vzápětí, když jsem se dozvěděla o kandidatuře Vladimíra Franze. Spousta lidí, včetně mého otce, je přesvědčená, že člověk s takovou vizáží nemůže naši republiku dobře reprezentovat. Já si myslím pravý opak - na vzhledu sice záleží, ale lidé 21. století by snad mohli překonat zbytečné předsudky. Kdyby se VF opravdu stal prezidentem, určitě přitáhne pozornost světových médií (to se vlastně děje už teď) a bude hlavně na něm, jak s tím naloží. Ale to, jestli člověk má nebo nemá pokérovaný obličej, v žádném případě nemůže rozhodovat o tom, komu dám svůj hlas (i když přiznávám, že za mě je to malé plus). Důležitější je samozřejmě, co je to za člověka a jaké má názory. Ohledně názorů zatím nevím - zrovna mám rozkliknutých přes dvacet stránek s různýma rozhovorama, videama a bůhvíčím ještě, a než to nastuduju, tak jich ještě kopa přibude, takže to bude práce ještě na delší dobu. VF a jeho nejbližší podporovatelé rozhodně nelení a snaží se co nejvíc komunikovat prostřednictvím Facebooku, vlastní web je zatím ve výrobě. Zatím se teda můžu rozhodovat spíš emocionálně a dávám mu minimálně dvě plus - je mi sympatický, protože je to umělec, a velké tučné plus dostává za to, že je to člověk vzdělaný a s hodně širokým přehledem.
Co se týká ostatních kandidátů, je mi z toho spíš blivno. Asi jediná výjimka je Zuzana Roithová, kterou taky budu muset ještě podrobit důkladnějšímu průzkumu. Škoda, že to vzdala Miroslava Němcová, o té jsem taky uvažovala. Nebudu zastírat, že bych byla hodně ráda, kdyby byla prezidentka žena (anebo Franz, samozřejmě :D). Nepovažuju se za nějakou přehnanou feministku, ale chlapů v rozhodujících pozicích je u nás víc, než je zdrávo. Když to může fungovat na severu, proč ne i u nás? Island měl první prezidentku v Evropě (už zmiňovaná Vigdís) a v současné době má lesbickou premiérku Jóhannu Sigurðardóttir, ve Finsku ještě nedávno byla zároveň prezidentka Tarja Halonen a premiérka Mari Kiviniemi (teď už mají obě pozice zase chlapi). Ale v žádném případě nechci mít prezidentku za každou cenu - například kdyby to měla být Jana Bobošíková, která na mě působí jako taková trapně směšná figurka od minulé volby, kdy kandidovala za komunisty.
A co ostatní kandidáti? Děkuji, nechci. Média předpovídají (nebo se snaží lidi přesvědčit o tom, že je to rozhodnuto, takže mají volit jenom je), že do druhého kola postoupí Zeman a Fischer. To je tak na prst do krku. Zeman, který je spoluzodpovědný za stav současné politické (ne)kultury, a Fischer, proti kterému si sice zrovna nevzpomenu na žádné kritické argumenty, ale je mi jednoduše nesympatický, mi ani trochu nepřijdou jako dobrá volba. Švejnar, který tuším pořád neoznámil, jestli bude kandidovat, je ekonom, a takových se po současném hradním pánovi bojím jak čert kříže. Chtělo by to jiný pohled na svět než skrz čísla. Pak tu jsou Sobotka, Dienstbier a Schwarzenberg, které bych asi při nejhorším dokázala skousnout, určitě by se na nich dala najít pozitiva (kdyby se mi zrovna chtělo je hledat), ale sympatický mi není ani jeden. O extremistech a podivínech, jako jsou Jakl, Cibulka a Vandas ani nemá cenu se bavit. A ke Karasovi a Dlouhému se vyjadřovat nemůžu, protože je neznám. Takže z patnácti kandidátů tu máme celé dva ucházející. Tomu neříkám dobrý výsledek.
Potom, co jsem prozpívala dopoledne, jsem se začala docela nudit. Ségra mi zabavila The Sims, takže mi zbývá jenom AoE a OTTD, ale i to už mě přestává bavit, takže jsem se asi po sto letech odhodlala vzít kolo a vyjet si do lesa. Vzala jsem s sebou foťák a knížku, na první zastávce jsem udělala pár fotek a na druhé jsem si sedla do trávy, opřela se o strom a začala si číst. No a tady jde vidět, jak dlouho už jsem nebyla v přírodě - já debil jsem zapomněla na repelent. Uvědomila jsem si to, když mě začal otravovat jeden komár - ale čert ho vem, dvakrát si kousl a odletěl. Tak si čtu, po asi pěti minutách se podívám na ruku - a tam se promenáduje klíště! Nějak se mi po té době v civilizaci podařilo na existenci těchto tvorů zapomenout. Takže jsem toho potvoráka setřepala, vstala, sbalila věci, setřepala druhého a zase odjela domů. Doma jsem setřepala ještě třetího, naštěstí se ještě nestihl přisát. Žádné přisáté jsme ani já, ani mamka naštěstí neobjevily. No a tak skončil můj výlet do přírody.
Přidávám pár fotek, co jsem vyrobila (fotit neumím, zrcadlovku nevlastním a s frodošopem se nekamarádím, takže od toho nic nečekejte).
Aryuška má novou hračku! Po dvou letech, co vlastní noťas, se totiž rozhodla zjistit, jak se dají nahrávat zvuky, takže celé dopoledne sedí u počítače, pouští si midy a snaží se do toho zpívat. Konec nekvalitních nahrávek do mobilu! Konečně pořádně slyším, jak zpívám! Po pravdě, není to nic moc, měla bych trénovat ještě tak asi sto let... ale aspoň jsem zjistila, že můj hlas nezní zas tak blbě, jak na tom mobilu. Chvílama má aj docela dobrou barvu. Teď ještě zjistit, jak to udělat, aby zněl dobře celou dobu...
Možná budu vypadat jako barbar, ale až do letošního května jsem neviděla žádný superhrdinský film. A já vlastně jako barbar nevypadám, já filmový barbar jsem, takže to není zas až takový div. Ale po Perttuových statusech a velkém vychvalování na Apofóru jsem se rozhodla, že bych se na ty Avengers mohla podívat, a abych byla aspoň trochu v obraze, stáhla jsem si předtím Thora a Irona Mana. No a od té doby si nadávám, proč jsem se těmhle filmům až do teď vyhýbala. Thor i Iron Man byli super, IM2 taky (i když jsem zatím viděla jenom hodně nekvalitní kinorip), no a Avengers jsou naprosto boží! Na ty jsme se napřed dívali na bytě, taky v hodně nekvalitní verzi, a pak jsem se rozhodla si je dát znovu v kině. Shodly jsme se s kámoškou, že preferujeme variantu 2D a anglicky, a stihly jsme nakonec poslední den, kdy to ve Špalíčku promítali. A až to vyjde na DVD (někdy v září), tak si to možná aj koupím. Nebo aspoň stáhnu v kvalitnější verzi. Jestli to ještě někdo neviděl, fakt doporučuju! Obsahuje to pořádnou smršť hlášek a vtipných scén (jedna za všechny), celkem dobrý příběh aaa... Lokiho! No ale to, že jsem zamilovaná do Toma Hiddlestona jsem už někde tady demonstrovala, takže si fangirling nechám zas na někdy jindy.
Tenhle týden jsem od marvelovských komiksů pokročila dál a vrhla se na Batmany (Batman Begins a The Dark Knight). A zase jsem byla okouzlená! Jednička byla fajn, ale dvojka obsahovala bonus navíc, a ten se jmenuje Heath Ledger. Ten chlap byl naprosto strhující! To se ani nedá popsat, prostě se vám oči a uši přilepí k obrazovce a nejdou odtrhnout! Mimochodem, tak mě napadlo, jestli náhodou taky neumřel v těch pověstných 27, ale ne, vydržel až do 28. Toho je fakt škoda. A měla bych se někdy podívat taky na Zkrocenou horu. Ale napřed jsou v plánu zbývající Avengeři, poslední Batman (na něho bych taky mohla skočit do kina), a třeba nějací Spidermani a Supermani. A z jiného soudku, taky se chci vrhnout na Falling Down, a to od té doby, kdy mi někdo prozradil, že podle tohohle filmu natočili Foo Fighters klip na Walk. Vypadá to, že mám docela co dělat :)
