Nápisy

To jsem tak včera dopsala test a nechtělo se mi ještě odevzdávat, tak jsem se vrhla do studia malůvek a nápisů na lavici přede mnou. Je jedno, na jakém stupni školy se člověk zrovna nachází, pomalované lavice jsou všude od základek po výšky. Malůvky nechme stranou, ty si nepamatuju, ale zaujaly mě oba nápisy.

První nápis hlásal: "Jsem všude." Když člověk nemá co dělat, přemýšlení o tom, co někoho vede k takovéto myšlence a následně k jejímu zvěčnění na školních škamnách, je docela zábavné. Vzhledem k tomu, že fyzikální podmínky tohoto světa jaksi vylučují možnost, že by se dotyčná osoba nacházela na několika místech zároveň, nabízejí se podle mě tři možnosti: buďto se tento člověk nacházel "všude" postupně, nikoliv zároveň, nebo se "všude" nacházel díky existenci v paralelních realitách, nebo se tam nacházel ve své hlavě, tedy v přání nebo snu. Třetí možnost se mi zdá nejpravděpodobnější. Na to samozřejmě navazuje otázka, proč by člověk měl chtít "být všude." Nejsem si jistá. Já to nechci. Vím, kde jsem, vím, kde bych chtěla být, kde bych mohla být a kde naopak být nechci. Všude je moc široký pojem na to, aby se v podmínkách našeho světa dal zvládnout, i když se mu možná dá přiblížit, pokud tedy budeme uvažovat jenom podmínky povrchu naší planety... ale to je zase natolik malý prostor vzhledem k velikosti celého vesmíru (o které tuším nemáme ani tušení), že se vlastně s obsahem slova "všude" moc nekryje. Takže člověk, který by chtěl "být všude," má asi ukrutnou smůlu, že se mu to nejspíš nepodaří.

Teď mě ale napadlo, že pokud se odpoutáme od toho, že "být někde" znamená, že se tam nachází naše tělesná schránka, tak by to nemuselo být zase tak nereálné. O Bohu se taky přece říká, že je všude. Kdyby člověk ztratil fyzickou podobu (ať už krátkodobým opuštěním těla, nebo po smrti), mohl by se vlastně chovat stejně jako Bůh, tedy vyskytovat se tam, kde se mu právě zamane. A je tedy teoreticky možné, že by mohl být na mnoha, nebo klidně i na všech místech zároveň, tedy "všude." No, zajímalo by mě, co by na to říkal autor tohoto nápisu.

Nejsem si jistá, jestli druhý nápis má na svědomí jeden člověk, nebo dva, ale to je jedno, protože obě části patří k sobě. První část tvoří velkými písmeny napsané slovo "TYGR", pod tím je už malými připsané "uškrcenej páskem." Nevím, jestli obě písma jsou shodná, nebo ne, a jestli tedy nápis má autora jednoho, nebo víc, ale to je úplně jedno. Tady by to chtělo vizualizaci obsahu tohoto sdělení. Představte si mrtvého tygra, který má okolo krku pásek od kalhot. Jak velký krk má vlastně tygr? Jak velký pásek by tedy bylo nutné použít? A je možné vlastně uškrtit tygra páskem, aniž by člověk sám přišel k úhoně? Taky mě zajímalo, jestli Google zná nějaký obrázek na tohle téma, takže jsem napsala "tygr uškrcenej páskem" a dala vyhledat obrázky. Výsledek - co z toho má proboha něco společného s uškrceným tygrem? Jo, občas se objeví nějaká fotka lidí, o kterých se v příslušných článcích píše, že byli uškrceni, dál několik předmětů, kterýma by se dalo někoho uškrtit, ale tygr ani jeden. Zato na mě vybaflo několik obrázků delfínů, ryb a jiné mořské havěti! Kde to má souvislost, mi zatím zůstává utajeno.

Ještě sem připíšu jeden nápis, který už ale není ze školní lavice, nýbrž ze zdi, která se táhne podél šalinové tratě mezi zastávkama Celní a Krematorium. Fascinuje mě celé dva roky, co okolo něho jezdím. Nějaký přemýšlivý člověk tam totiž nastříkal slova "během chůze." No není čeština nádherný jazyk? Takže pokud někdo znáte toho primitiva, co tenhle inspirativní nápis nedávno zkazil jakousi nečitelnou černou čmáranicí, jenom aby si dokázal, jaký je king, ubližte mu, prosím, za mě.

Rock in Rio

Živý přenos z Rock in Rio na YouTube? Proč ne! Je sice trošku pozdě, ale ta Metallica za to stojí! První kapela, kterou jsem zachytila, byla Evanescence s dosti tragickou Amy Lee. Myslela jsem, že ta holka umí na živo zpívat líp, ale zpívat čistě své vlastní písničky jí evidentně dělá velký problém. Aspoň měla hezkou sukni. Taky jsem zjistila, že od časů, kdy jsem Evanescence poslouchala docela často, uplynula už dlouhá doba, páč většinu písniček jsem neznala.

Po Evanescence přišla na řadu Sepultura, kterou sice normálně neposlouchám (nějak jsem k ní ještě nedošla), ale bylo to asi o 100 % lepší než Evanescence. Jo, a Refuse/Resist teda poznám (hádejte proč ;)).

A teď Metallicaaaaa!!! To nemá chybu! Já je chcu slyšet na živo! A chcu a chcu a chcu! Dáte mi někdo prachy? :D Mimochodem, připadá taky někomu, že Rob vypadá úplně jako gorila? Hm... neříkala jsem tak před hodinou a něco, že se mi chce spát a že to teda vypínám? Tak asi ještě ne :D

Dobrou noc :)

Ukolébavky

No a když už su dneska rozepsaná, tak ještě jeden. I když tenhle bude zase spíš jůtůbový než textový. Ale namísto obvyklého nesourodého výplachu to dneska bude tématické. Jak říká nadpis, dneska sem postnu pár písniček, které ráda poslouchám před spaním. Tím ovšem neříkám, že jsou jako ukolébavky univerzálně použitelné pro všechny - naopak si myslím, že pro spoustu lidí to nebude to pravé ořechové. Bude to totiž obsahovat různé divné a temné zvuky :-)

Poets Of The Fall - Sleep

No dobře, tak temné zvuky si ještě nechám uležet a začnu s něčím, co by se mohlo líbit asi tak nejvíc lidem. POTF a jejich úžasná uklidňující ukolébavka :-)

Agalloch - Not Unlike The Waves

Přidáme trochu kytar a growlů a máme z toho jednu z nejkrásnějších písniček od Agallochu. Tohle je další skupina, která dokáže velice dobře míchat různé druhy metalu s klasickou hudbou.

Agalloch - Sowilo Rune

A protože jsou na večer fakt ideální, tak ještě jednu s krásným přírodním videem.

Murmuüre - Primo Vere

Tak jo, přichází na řadu divné zvuky. Murmuüre jsem objevila naprostou náhodou kdysi na FB (tuším na Metalopitékovi nebo v nějaké podobné skupině) a důrazně doporučuju poslechnout si celé půlhodinové album (skladby jdou v pořadí Primo Vere - Reincarnate - Torch Bearer - Amethyst - L'Adieu Au Soleil - Disincarnate).

Burzum - Illa Tiðandi

Kdysi jsem do YouTube zkusila zadat "black ambient" a tohle je jedna z písniček, kterou mi to vyhodilo...

Gil-Galad - The Coming Of The Noldor

... a druhá, ještě hezčí, je tahle.

Einar Stray - Teppet Faller

A na konec zase trochu odbočím od metalu, ale aspoň zůstanu na severu, konkrétně v Norsku. Tahle skladba je strašně zajímavá - prvních něco přes sedm minut je taková klidná, nic extra se tam neděje, ale pak to najednou začne ožívat a někdy okolo 8:20 to vybuchne a je z toho nářez přesně pro moje uši!

Hyvää yötä!

Matematika

"Matematika je krásná, protože je jednoduchá." 

(Mgr. František Čech - anebo možná taky někdo jiný, po kom to Franta převzal)

Včera jsem narazila na tenhle článek. Jeho autorem je matematik Paul Lockhart a má sakra pravdu! Doporučuju si to přečíst, i když 25 stránek anglického textu může být na někoho moc.

Obsah článku se dá jednou větou shrnout asi takhle: Lockhart kritizuje školní výuku matematiky, protože podle něho (a podle mě taky) zabíjí kreativitu a jakékoliv pokusy o samostatné myšlení žáků a studentů. Naprosto mě fascinovala jeho myšlenka neoznačovat matematiku za přírodní vědu, ale přemýšlet o ní jako o umění! Matematika podle Lockharta není tupé memorování definic a vztahů a snaha o jejich aplikaci na nereálné příklady. Matematika je kreativní proces, přemýšlení o problémech a snaha najít nějaké řešení, které ale dost často vede k dalším otázkám a problémům.

Náhodou zrovna tenhle týden jsem s pár bývalýma spolužákama vzpomínala na naše hodiny matiky na vyšším gymplu. Profesorka řečená BaD (podle její zkratky i podle její charakteristiky) si stoupla k tabuli a začala psát. Zadání, postup, výsledek. Nenapadlo ji říct, o co v tom příkladu jde a k čemu bysme měli dospět. Kdyby to řekla, pár lidí ve třídě včetně mě by nejspíš nemělo problém přijít na nějaké řešení. Jenže ne, cílem matiky bylo opsat si řešení a doma se ho naučit nazpaměť včetně nejrůznějších definic, které nám taky dávala do písemek! Výsledkem takovéto matiky (a fyziky s tou samou profesorkou) bylo, že mě dokonale přešla chuť mít s těmato předmětama něco společného, i když jsem si ještě na nižším gymplu myslela, že z nich budu maturovat.

Jo, i takováhle matika může někomu vyhovovat - například mojí spolužačce, se kterou jsme jako jediné ze třídy skončily na filozofické fakultě. Když si člověk zvykne na to, být cvičenou opicí, může být takováhle matika vlastně docela jednoduchá. Našprtat řešení ze sešitu (což o to, to bylo jednoduché, zápisky od BaDa totiž byly vždycky kvalitní, to se musí uznat) a pak ho aplikovat v písemce, to bylo všechno. Pokud člověk není trotl, může to zvládnout. Ale k čemu to potom je?

Aby to nevypadalo, že s článkem nekriticky stoprocentně souhlasím, dovolím si polemizovat s některýma myšlenkama. Na rozdíl od Lockharta si nemyslím, že by se z hodin měl úplně eliminovat nácvik standardních řešení matematických problémů. Pořád ještě existují profese, které by něco z toho mohly potřebovat (informatici, inženýři a podobná verbež), i když většinu matematické práce dneska zvládnou počítače. A co bych do matematiky (anebo do ZSV - anebo do samostatného předmětu, ať žijí mezipředmětové vztahy) zavedla já, by byly základy orientace ve světě financí, což je něco, co totálně postrádám. Jo, tohle by mohla být krásná ukázka těch slavných mezipředmětových vztahů - zjistit, jaké finanční produkty nabízí ta která banka, co to obnáší a spočítat, jestli ve svých reklamách nekecají, nebo zjistit, která banka je v tomhle nejvýhodnější. Tomu říkám praktická matika!

Ještě mě k tomuhle tématu napadá jedna otázka, poslední dobou docela diskutovaná, a to jestli má být maturita z matematiky povinná. Lockhart jednoznačně tvrdí, že ne. Já jsem až do přečtení tohohle článku byla zastáncem povinné matiky, teď už si tím nejsem tak jistá, ale téma ideálních maturit si asi nechám až na příště, protože mě k tomu napadá další hromada myšlenek.

Dějiny

Éééj, mám druhý (a taky poslední) bod z dějin! A dokonce jsem se přihlásila dvakrát! A hned jako první! A řekla jsem víc než dvě slova! Poprvé to bylo sice spíš vykoktané, ale druhé se dokonce tvářilo jako nějaký souvislý projev! No, takže se můžu těšit na úplně super zkouškový test, který se bude skládat ze tří otázek, na které máme napsat krátký esej, nebo prostě nějaký souvislý text. Ale pro dnešek můžu být happy!

Lev

Původně jsem chtěla dnešní článek začít tím, že si vůbec nepřipadám jako lev, ještě k tomu s ascendentem ve lvu. Jedním z charakteristických lvích rysů by měla být rozhodnost, kterou jsem ale u sebe nepotkala už hodně dlouho. Dneska mě to naštvalo dvakrát - poprvé na Apo-chatu, kdy jsem tak dlouho zírala na session post, až jsem tam nestihla zadat otázku (mám dojem, že jsem byla první, na kterou se nedostalo). No a podruhé to bylo v dějinách - opět jsem hleděla na správnou odpověď a nechala si utéct další bod. Je teda fakt, že po ranní hodině latiny a následujících asi šesti hodinách v knihovně nad seminárkou do germánských jazyků jsem měla už naprosto vygumovanou hlavu, že jsem sotva vnímala, o čem je řeč.

Řekla bych, že tenhle můj blok asi většina lidí nepochopí. Já to vlastně taky moc nechápu, kde se stala chyba. Kdyby někdo věděl, co s tímhle pitomým problémem, ráda si nechám poradit. Ale mě už to fakt nebaví, takhle si nechávat uletět každou příležitost! Doprdele práce...

Článek jsem začala tím, že se vůbec necítím jako lev. A abych věděla přesněji, jak vlastně má takový lev vypadat, rozhodla jsem se, že se mrknu na něco o astrologii. Výsledek je, že jsem si do Wordu nakopírovala asi 12 stránek rozboru své osobnosti podle astrologie a další 4 podle numerologie, a to jsem zdaleka nekopírovala všechno. A to už vůbec nemluvím o čínském horoskopu a dalších vylomeninách, na které v nejbližší době určitě nebudu mít čas, ale taky mě zajímají. Jestli se k něčemu dohrabu, možná sem časem pověsím výsledek pitvy vlastní hlavy. Teď si jdu ty poznámky vytisknout, ať si v tom můžu hezky podtrhovat.

Nightwiiiiish

Jak mám sakra psát článek o tom koncertu, když už je YouTube plný videí ze včerejška? To nejdeee! Musím se přece podívat na to, co jsem včera sice pořádně neviděla, ale zato zvukový dojem byl úžasný!

Tož od začátku. Na místo činu jsme přišli někdy okolo páté (tuším že něco málo po, protože jsme s Liduš docela dlouho čekaly, než se do Prahy přiloudá autobus s Řádkem, který měl přijet o půl páté, ale vůbec se mu nechtělo - autobusu, né Řádkovi). Čas to byl tak akorát na to, abysme zaujali skvělé místa hned u vstupu, do jehož otevření zbývaly ještě celé dvě hodiny. V sedm jsme se proběhli dovnitř a chytili jsme skvělou první řadu hned u zábradlí, které mi bylo následujících několik hodin vítanou oporou. Před náma byl bohužel ještě celý Golden Circle, který se z nějakého záhadného důvodu (pravděpodobně Murphyho zákon) zaplnil žirafama, takže jsme na pódium viděli jenom občas.

První kapela, německý ženský smyčcový kvartet Eklipse, měla podle toho, co bylo napsané na lístkách, začít až v osm, ale bůhví proč začala už o půl hodiny dřív, což samozřejmě nikomu nevadilo. Holky nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. Na můj vkus to postrádalo energii a emoce. Paradoxně se mi nejvíc líbilo, když hrály Paparazzi od Lady Gaga, i když její písničky v originále vůbec nemusím. Hned po nich na pódium nastoupili finští Battle Beast, kteří se mi líbili o dost víc. A pak přišla asi půlhodinová pauza přerušovaná občasnýma výbuchama křiku v celé hale, jak si pokaždé všichni mysleli, že se už něco děje a ono pořád nic.

No a pak to přišlo. Pódium schované za jakýmasi cárama, do toho začíná hrát Taikatalvi a hala málem padá nadšením. Trochu paradoxní se může zdát to, že tohle byla jediná písnička, ve které jsem neměla nejmenší problém s pamatováním textu. V ostatních (anglických) se vždycky našla aspoň nějaká drobnost, kterou jsem zapomněla.

Hned po Taikatalvi začali hrát Storytime. Uprostřed písničky spadla ta věc, která zakrývala výhled na pódium, takže ti, kteří stáli dostatečně blízko a byli dostatečně vysocí, měli o důvod k radosti navíc. Ale já si taky nemůžu moc stěžovat, pokaždé jsem viděla aspoň na někoho na pódiu. Nejčastějc to byl Tuomas zběsile točící vlasama.

I když jsem si říkala, že se pokusím zapamatovat si celý playlist, výsledek je zoufalý. Tak se aspoň pokusím dát dohromady, co vlastně hráli, bez ohledu na pořadí. Z nového alba to byla hlavně první půlka - kromě dvou už zmiňovaných taky Slow, Love, Slow, Ghost River, I Want My Tears Back, Scaretale a The Crow, The Owl And The Dove. Potom jako druhý přídavek hned po Sibeliově Finlandii (u které jsem byla skoro v transu, jak to bylo nádherné) hráli Song of Myself. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo to, že nehrajou živě i tu druhou půlku, kde se nezpívá, ale mluví. Ale to bych asi umřela dojetím. Imaginaerum nehráli živě, ale pustili to jako podklad k děkovačce.

Taky hráli překvapivě dost písniček ze starších alb. Z DPP to byl Amaranth, který jsem až do včerejška moc nemusela, ale včera se přidal k mým oblíbeným písničkám. Dál hráli Last Of The Wilds a naprosto úžasnou písničku The Islander, na kterou na Marcův povel všichni svítili mobilama, foťákama a zapalovačama. A z ještě starších záležitostí to byly Planet Hell, Nemo v trochu volnější úpravě (rychlejší se mi ale líbí víc), Wish I Had An Angel, Dead To The World, Over The Hills And Far Away, Come Cover Me a možná ještě něco. Mile mě překvapilo, že Anette zazpívala naprosto skvěle nejenom věci, které psal Tuomas pro ni, ale i ty písničky, které původně zpívala Tarja. Opravdu nechápu, co proti ní pořád všichni mají (dobře, všichni ne, aspoň ten týpek s cedulí Marry me Anette bude výjimka :-)).

Ještě jsem chtěla napsat pár postřehů, ale obávám se, že se mi skoro všechny vykouřily z hlavy. Tak aspoň jeden - vždycky, když na pódiu vzplály ohně, bylo to horko cítit až k nám, a to jsme byli poměrně daleko. Zajímalo by mě, jak moc je to cítit na tom pódiu. Jóó, a ještě něco - kupodivu mi neodpadly nohy, tak jak loni po Apocalyptice! Trochu cítím krk, ale to se dalo čekat (doufám, že ty lidi za mnou moc neiritovaly moje lítající vlasy). A hlas mám docela v pořádku, i když jsem včera řvala tak jak nikdy, ale to už mám docela vyzkoušené, že mě většinou neopouští. No prostě úžasný zážitek, nelituju ani jedné koruny, kterou to stálo!