Jupí!

Dneska v dějinách jsem ze sebe konečně vysypala dvě slova a dostala první bod. Jupí!
V sobotu jedu do Prahy a v pondělí na Nightwish. Jupí!
Za týden ve čtvrtek bude chat s Perttuem. Jupí!
Asi po měsíci mi odepsala hooodně zaneprázdněná Moe. Jupí!
Konečně je teplo, všude záplava pampelišek a jiného kvítí, na které nejsem alergická. Jupí!

Friendship - Passion - Music

"Three words? Friendship, passion... and music. In that order. That is the heart and soul of Apocalyptica to me."

Dneska si dovolím ještě jeden rychločlánek na téma "Proč miluju Apocalypticu". Úvodní citace je z tohoto videa a jejím autorem není nikdo jiný než Mikko Sirén. Ale kdyby se mě někdo ptal, co znamená Apocalyptica pro mě, odpovím stejně (OK, možná netrvám na tom pořadí ;)).

Friendship - přátelství - to je jeden z důvodů, proč je tak žeru. Z pódia jde totiž hodně cítit, že jsou spolu rádi, že je baví spolu hrát, blbnout, trávit spolu čas... A ještě víc to jde poznat z hromady videí, které se dají najít na YouTube. Jestli budu mít někdy kapelu, chtěla bych, aby nám to fungovalo stejně jako jim.

Z videí jde taky vidět, jací jsou to neskuteční šašci. K mým nejoblíbenějším povzbuzovačům nálady patří tenhle rozhovor:

A ještě jedno oblíbené video:

(Ne, pokud vím, tak E a P nejsou gayové - a nezáleží na tom, kolik jste viděli fotek a videí, kde se ti dva objímají, nebo si dokonce dávají pusu).

Tak to by byl druhý bod Mikkovy citace (i když myslím, že tím myslel spíš vášeň k hudbě ;)). Třetí bod - Music - rozebírat nebudu, protože k tomu není co dodávat, stačí poslouchat.

Hm, myslela jsem si, že by to stačilo... ale ne. Ještě jeden odkaz na tohle video. Mám dny, kdy chudák Perttu padá i desetkrát za sebou :-)

The Rasmus - The Rasmus

Jak už jsem zmiňovala, v pátek vydala jedna z mých nejoblíbenějších kapel The Rasmus svoji osmou desku s nečekaným názvem - The Rasmus. Abych řekla pravdu, docela jsem se bála, že celá kapela půjde stejným směrem jako Lauri na svojí sólovce, a první singl I'm a Mess tomu docela nasvědčoval. To by mě dost štvalo, protože New World absolutně není můj šálek čaje. Naštěstí jsem se bála zbytečně. The Rasmus jsou pořád ještě rocková kapela a nové album, zatím pirátsky stažené, mě po několika přehráních láká k tomu, abych si koupila originál.

Album začíná písničkou o hledání spřízněné duše s názvem Stranger. Začátek písničky se tváří, jako by se kluci nemohli rozhodnout, jestli chtějí hrát spíš pop nebo rock, ale přesně v půlce najednou přijde zlom, konečně se pořádně ozvou kytary a bicí a druhá půlka písničky už je naprosto me gusta.

Druhá v pořadí je I'm a Mess. O ní už jsem psala v minulém článku, takže jenom stručně - fakt nechápu, proč si na obou posledních albech Rasmusáci vybrali jako první singl písničku, která (teda aspoň podle mě) patří k těm slabším (a tím nechci říct, že je špatná, ale jenom to, že spousta ostatních je lepší).

It's Your Night mi na první poslech vzdáleně připomíná In the City z Lauriho sólovky - minimálně ty echa ve slokách zní dost podobně. Tahle písnička mě zatím nějak nechytila, možná to přijde časem, možná taky ne.

Save Me Once Again je taková pomalejší, trochu depresivní skladba. Chtěla bych ji někdy slyšet naživo, hlavně ten kousek ke konci, když melodie najednou vyjede kamsi vysoko ("I'm standing on the edge"). V nahrávce je to perfektní, ale jsem zvědavá, jak si s tím Lauri poradí v reálu. Na YouTube to zatím není, respektive z živáku je tam jenom kousek (samozřejmě první půlka písničky).

Další písnička, Someone's Gonna Light You Up, je opět me gusta, protože jsou v ní zase jednou pořádně slyšet kytary. Mám dojem, že je asi nejtvrdší z celého alba. No jen tak dál, kluci, tak se mi to líbí :-)

End of the Story je další písnička, u které si ještě netroufnu hodnotit. Musím si ji nechat uležet. Hmmm, teď jsem tam zaslechla něco, co mi připomíná motiv z Justify. A refrén mě šíleně láká, abych mu tam zpívala druhý hlas :-)

O You Don't See Me platí víceméně to samé, co o předešlé, ještě na ni potřebuju čas. Jsem zvědavá, co se z ní vyloupne, zní docela povedeně.

Pomalu se blížím ke konci alba a mám dojem, že teprve teď přicházejí ty nejlepší kousky. Somewhere je o lásce, která tak nějak vyšuměla, a potom, co jsem protočila několikrát celé album, si ji troufám zařadit mezi své tři favority. Jediné, co bych jí vytkla, je zbytečně velké množství vycpávek jako "yeah" a "oh." To teda neplatí jenom o téhle písničce, ale obecně o celé rasmusácké tvorbě.

Friends Don't Do Like That je další písnička s depresivním nádechem - jak textově, tak hudebně. Má trochu slabší sloky, které ale dostatečně vynahrazuje výrazný refrén a zajímavá melodie meziher.

A to nejlepší na konec. Poslední přichází na řadu písnička Sky, která se mi líbí absolutně nejvíc z celého alba. Jako jediná je psaná v šestiosminovém taktu, čímž mi připomíná jednu z nejkrásnějších rasmusovek Not Like The Other Girls. Od ostatních se taky liší tématem, kterým je bilanc za zpackaným životem. (Teď tak přemýšlím a nemůžu si vzpomenout na žádnou jejich písničku, která by vyznívala nějak optimisticky.) Jako obvykle nedokážu říct, čím mě ta písnička tak dostala, ale to snad nevadí, protože v hudbě nejde o definice, ale o emoce, že jo :-)

Dnešní playlist

No a když jsem konečně dopsala ten minulý článek, můžu se hned vrhnout na další. Tenhle bude jednodušší, protože nemám v plánu moc psát, ale vyrobit další kompilaci toho, co zrovna poslouchám. Žánrově to bude docela pestré.

Anúna: Riu Riu Chiu

Odkaz na tuhle vokální skupinu jsem objevila dneska na FB, sice s jinou písničkou, ale po chvilce klikání na mě vybafla tahle naprosto úžasná verze Riu Riu, takže jim dneska v průběhu celého dne pořádně zvyšuju sledovanost.


Sextet +: Loch Lomond

Když jsem tak poslouchala Anúnu, proklikla jsem se i k jejich verzi Scarborough Fair a pak jsem si vzpomněla, že stejnou písničku nazpívala i tahle banda. Ale od nich se mi nejvíc líbí právě Loch Lomond (a kdybych si teď vzpomněla, jestli ho tehdy na Gymnasia Cantat zpívali, nebo jsem ho objevila až na FB... fakt už nevím, musela bych najít ten starý program GC).


Dan Bárta: Planetám

Dan Bárta sice není typický představitel mého playlistu, ale poslední dobou se tam vyskytuje čím dál častěji. Asi bych se neměla tolik vyhýbat české muzice, páč si to někteří evidentně nezaslouží.


Shinedown: Bully

Přitvrdíme, aby někdo neřekl, že to nejsem já. Může mi někdo vysvětlit, proč jsem tohle objevila až dneska?


The Rasmus: I'm a Mess

Pořád jsem se nerozhodla, co si o tom mám myslet. Začátek zní sice jako přesně ten popík, který vůbec nemusím, ale refrén je perfektní a nebezpečně chytlavý. Nejspíš to bude stejné jak u Livin' in a World Without You, které se mi ze začátku taky moc nelíbilo, ale postupem času jsem tomu přišla na chuť. Článek o novém albu mám v plánu.


Amorphis: Mermaid

Už vííím, co jsem sem chtěla hodit! Amorphis, první ze silné trojky skvělých metalových kapel, kterou poslední dobou omílám furt dokola. Jejich loňské album nemá chybu!


Epica: Cry for the Moon

Do mojí silné trojky dál patří Epica. Simone má nádherný hlas a Mark je nádherný :-)


Sebastien: Lake of Dreams

No a poslední součást trojice jsou Sebastien, o kterých jsem už psala. Tahle písnička má docela chytlavý refrén.


Apocalyptica: Shadow of Venus

Nebyla bych to já, abych sem neprotlačila i Apocalyptiku. Tohle je poslední písnička z deluxe verze 7th Symphony a z nějakého důvodu jsem tak nějak zapomněla, že vůbec existuje, což byla samozřejmě chyba, protože spolu se Sacra a Quasimodem patří k těm nejlepším z alba.


Sonata Arctica: Flag in the Ground

Viděla jsem docela dost naštvaných reakcí na poslední album Sonaty (měla bych si odvyknout říkat poslední, páč za měsíc vychází nové), něco jako že to už není Sonata, jaká bývala. Podle mě je to jejich (zatím?) nejlepší výtvor. Flag in the Ground jsem vybrala samozřejmě proto, že ji mám nejradši - už jsem dneska něco psala o happy endech :-)


Bonus: Poslední track

Tak jo, metalu by bylo pro dnešek dost, tak si dáme něco úúúplně jiného. Bonuse jsem začala poslouchat, když se všude tak strááášně moc mluvilo o těch nových hudebních cenách a taky se strááášně moc mluvilo o něm. No, néni to špatné (a článek mám taky v plánu... už hodně dlouho...).



Dan Bárta: Píseň hraboše

Juj, nějak se mi to dneska rozrostlo víc, než jsem měla v plánu. Takže nakonec něco nenáročného a bude to opět Dan. No prostě ráááj, malý ráj!

Partička & Sweeney Todd

Mám rýmu jak dělo. Už zas. Už mě to fakt nebaví, páč jsem ji letos dostala minimálně potřetí, tentokrát ještě silnější než minule. Asi jediným pozitivem je, že mám důvod nevylízat z postele (ať žije můj noťas!). Říkala jsem si, jak budu furt čučet na filmy, ale dopadlo to tak, že spíš čtu blogy a zprávy a když už na něco hledím, tak je to poslední díl Game of Thrones a pak Partička, hlavně slovenská - teda ne že bych měla něco proti české, ale Slováci mi přijdou zábavnější a taky se mi líbí, že mají širší obsazení, takže se tam můžou střídat. Moji ideální sestavu by tvořili asi Lukáš Latinák, Petra Polnišová, Roman Pomajbo a hlavně Ďuri Kemka, obzvlášť, když něco hádá. A taky miluju Dana Dangla, který dostává naprosto bezkonkurenční záchvaty smíchu několikrát během každé hry, až se divím, že ten stůl ještě stojí (ale jo, vypadá docela kvalitně).

Původně jsem vlastně neměla v plánu psát o Partičce, ale o jediném filmu, který jsem za tenhle týden viděla, a tím je Sweeney Todd. Viděla jsem ho teď poprvé, což svědčí o tom, jaký jsem filmový barbar. Důvody, proč jsem se rozhodla to napravit, jsou dva - jednak to, že ho režíroval můj oblíbenec Tim Burton, a hlavně skvělé herecké obsazení - Johnny Depp a Helena Bonham Carter, jak je u Burtona obvyklé, pak Alan Rickman, kterého žeru minimálně tak jak Johnnyho, a z dalších postav třeba Timothy Spall, kterého jsem si sice až do teď nepamatovala podle jména, ale Červíčka samozřejmě poznám. No a za zmínku stojí taky Jamie Campbell Bower, na kterého se, stejně jako na Johnnyho a Alana, rozhodně dá dívat. Vlastně je to docela pěkná sbírka pěkných chlapů.

Hlavní dějové linky jsou ve filmu dvě - motivem první je pomsta za starou křivdu, druhá je klasická zakázaná láska. Dál se ve filmu objevuje spousta krve a mrtvol (z hlavních postav vlastně přežijí jenom dvě) a taky písniček (kdo by to u muzikálu čekal, že). Ale abych řekla pravdu, hudebně mě tenhle film nijak neoslovil, lépe řečeno z písniček si nepamatuju ani ň, na rozdíl třeba od Mrtvé nevěsty. Výtvarně je na tom film o dost líp, protože je to prostě Burton. A celkový dojem? Dooost dobrý. Co taky čekat od takovéhle sestavy. Johnny i Helena jsou prostě v těchhle vyšinutých polohách perfektní. Ten film se mi taky trefil do nálady - nechtěla jsem nic ukrutně vtipného (nejspíš protože jsem byla v tomhle směru naprosto uspokojená Partičkou), takže taková pěkná směska hororu a romantiky byla přesně to, co jsem potřebovala. Líbil by se mi sice nějaký happy-end, aspoň jeden závěrečný záběr na Anthonyho a Johannu, jenže za tuhle chybu nemůže film, ale moje rozpoložení. Když o tom přemýšlím s odstupem, takhle otevřené je to možná ještě lepší.

Relativní jazykové schopnosti

Řekla bych, že jsem asi jediný člověk, který není spokojený, když z testu z němčiny (gramatika + slovíčka) dostane 38 bodů ze 40. Nebyla bych spokojená, ani kdybych dostala 40, nebo třeba 45. Jo, je to fajn, napsat dobře test, ale k čemu mi to je, když se moje vyjadřovací schopnosti v němčině limitně blíží nule? OK, dneska jsem byla se sebou docela spokojená, podařilo se mi vytvořit pár souvislých vět, ale i tak. Na to, že jsem se poprvé začala učit německy už před 12 lety, toho umím žalostně málo. Jo, za to, že mi na gymplu nedali němčinu už od primy, tak úplně nemůžu. Za to, že na vyšším gymplu jsme v němčině dělali 4 roky hovno, taky ne - i když kdybych chtěla, tak se toho naučím víc. Momentálně jsem ve stavu, kdy mám dojem, že toho umím finsky víc než německy, což je sice fajn vzhledem k tomu, že finštinu studuju, ale já bych sakra potřebovala umět i nějaký světový jazyk (ne, angličtinu v současné době nemá cenu počítat).

Ale abych si tady nestěžovala jenom na svoje mizerné jazykové schopnosti, postěžuju si i na jiné lidi, konkrétně na mou drahou Sandru. Když jsme dneska vyčerpaly matiku i angličtinu a Míša se pořád nevracela se psem, začaly jsme se bavit i o ostatních předmětech a skončily jsme u francouzštiny. Tak jsem jí řekla, ať se mi francouzsky představí. Nevěděla (OK, francouzsky se učí jenom tři čtvrtě roku, anglicky o pár let dýl, ale umí toho asi tak stejně). Tak se jí ptám, jak se řekne já jsem. Neví. Není to náhodou je suis? Hm, asi jo. Vtip je v tom, že já jsem se francouzsky nikdy neučila, ona jo, ale stejně toho vím víc než ona, včetně pár poznatků o výslovnosti (minulý týden jsme se dostaly k písničce Sur le pont d'Avignon, přičemž Sandra trvala na tom, že sur bude číst [sur]). Já z té holky asi brzo pojdu!

Let's cry... and laugh

Mám dojem, že se ze mě poslední dobou stává nějaká citlivka. Nepamatuju si, že bych jako malá někdy brečela nad nějakým filmem nebo knížkou, ale čím jsem starší, tím se mi to stává častěji.

První knížka, která mě rozbrečela, byl poslední díl Harryho Pottera, konkrétně část, kdy jde Harry naposledy do lesa a mluví tam s Lily, Jamesem, Siriusem a Lupinem. Četla jsem to na dovolené v Itálii a byla jsem moooc ráda, že jsem zůstala sama v chatce a zbytek rodiny byl někde na pláži, takže mě nikdo nemohl vidět. Je ale fakt, že slzopudný účinek na mě ta pasáž měla, jenom když jsem ji četla poprvé. Při dalších opakováních už jsem to zvládla na sucho.

Film, který mě spolehlivě rozbrečí pokaždé, když se na něho podívám, je finská Legenda o Vánocích (Joulutarina). V posledních letech se stala mojí nejoblíbenější vánoční pohádkou, možná proto, že z ní vůbec netrčí ten koncentrovaný sentiment, tak jako z pohádek českých, ale naopak z ní dýchá drsná severská realita. Nebo ji mám ráda proto, že je finská :-) Anebo proto, že je skvělá. Kdo jste to neviděli, můžu ji jenom doporučit. Fakt nádherně udělaný film.

U písniček většinou nebrečím, ale v posledním týdnu jsem několikrát dobrovolně smrkala u tohohle videoklipu (Sunrise Avenue - Welcome to my Life):

Podle komentářů pod videem to vypadá, že nejsem sama, koho ten klip tak bere ("stupid ninjas cutting onions"). Potoky se mi po ksichtě spouští v okamžiku, když ta paní pokládá k hrobu toho plyšáka a děda taky nemůže zadržet slzy...

Docela by mě zajímalo, kdy se ze mě začla stávat takováhle citlivka. Nepamatuju si žádný zásadní životní zvrat, který by to způsobil, takže to spíš vzniklo nějak postupně. Asi stárnu.

Ale aby těch slz nebylo nějak moc, včera jsem taky stáhla něco, co mi vyrábí 90minutový úsměv ala měsíček na hnoji, přerušovaný občas výbuchy smíchu, občas nekontrolovatelným nutkáním házet hlavou tak dlouho, než mi upadne. Tímto pokladem je záznam Apocalyptického koncertu z Life Burns Tour. Zkuste si nesmát se, když Mikko mlátí zuřivě do bicích, Eicca a Perttu synchronizovaně točí vlasama, Paavo řve jako smyslů zbavený... a Antero sedí na židličce a bez jakéhokoliv výrazu pod černýma brýlema nezaujatě fidlá. Vypadá to, že jsem si našla nový dobíječ energie :-)

14. týden l. P. 2012

Celý tenhle týden byl divný. Takový... koprovatý, nic se mi nechtělo, nic mě nebavilo, na nic jsem se nemohla soustředit... Ani číst mě nebavilo (tenhle stav teda trvá už delší dobu a nelíbí se mi ani trochu). Přešlo to až dneska, konečně jsem se začetla do Křižáků, které musím přečíst do školy (teda nemusím, ale vybrala jsem si je z toho dlooouhého seznamu). 150 stran za mnou a den ještě nekončí :-) Kromě Křižáků ještě budu číst Beowulfa a Staroislandské povídky, které jsem si dneska dotáhla z knihovny, a nakonec (už zas) Kalevalu. A až to všecko přečtu a úspěšně ukončím semestr, čekají mě další dvě knížky ukořistěné tento týden - Inheritance, kterou jsem koupila taťkovi k narozeninám (tuším cca 600 stran) a Game of Thrones, které jsem si koupila pro sebe (cca 800 stran anglicky).

Soundtrack pro tento týden tvoří většinou písničky od Habery a Teamu. Buď si je pouštím, nebo se je snažím naučit na kytaru. Třeba tuhle:

A ten klip se mi moooc líbí :-) Už se nemůžu dočkat 30. května, kdy budou hrát v Rondu (ale ještě předtím stihnem s Liduš 30. 4. Nightwishe... kde na to vlastně beru prachy?)

Co se mi naopak tento týden nelíbilo, byly dějiny. Teda né že by to bylo jenom tenhle týden, ono je to tak furt. A nemůžou za to dějiny, alébrž moje já, konkrétně jeho asociálně introvertní část, která mi brání přihlásit se, něco v té hodině žbleptnout a získat tak body nezbytně nutné k uzavření předmětu. Když si nejsu aspoň na 200 % jistá, tak prostě mlčím, a u dějin (jakýchkoli) nepovažuju za pravděpodobné, že bych takové jistoty někdy dosáhla (i když mě to baví a zajímá, do hlavy mi to leze dost ztěžka). Tenhle čtvrtek jsem dokonce přímo zírala na správnou odpověď, kterou jsem měla pečlivě zapsanou v poznámkách, ale prostě jsem tam seděla, civěla a čekala, než to řekne někdo jiný. A měla jsem chuť si za to lištit. Teď jenom doufám, že to do konce semestru nějak překonám...

Další písnička pro dnešní den:

Ukradnuto z fejsbukové zdi jedné kamarádky. Nevěřícně čumím a vztekám se, že to nikdy nebudu umět tak jak on. (hm, ten konec bych snad i zvládla :D)

A ještě jedna hudební: The Rasmus vypustili další ochutnávku z nového alba a musím říct, že se mi to líbí o HODNĚ víc, než I'm a Mess. Tož tady to je:

Začátek sice zní zas tak nějak popově (i když líp než první singl), ale pak se to docela slušně rozjede. Jsem na to album zvědavá a zároveň se bojím, že se mi to nebude líbit, protože se moje první láska ubírá jinou hudební cestou, než já. Ale Laurimu jsem schopná odpustit (skoro) všechno, už proto, že vyprodukoval 4 hodně kvalitní alba (Into, Dead Letters, Hide from the Sun a Black Roses), které budu poslouchat snad do smrti :D