...když si prohlížíte fotky jednoho zajímavého chlapa a zjistíte, že má sedmiletou dceru. No nic...
Letošní Vánoce mi odhalily zase další nedokonalost mé osoby. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila samu sebe, že opravdu MÁM RADOST z dárků, i když je moje hromádka suverénně nejmenší z celé rodiny. To bylo samozřejmě tím, že největším (teda nejdražším) dárkem byl opravený počítač, za který Ježíšek zaplatil. Asi na mě platí poučka z jakési moudré knihy, která říká, že ženská nehledí na kvalitu (cenu) dárků, ale na kvantitu. Čím víc, tím líp.
A nebo v tom možná hrál roli jiný detail. Dostala jsem (skoro) samé věci, které potřebuju. Batoh, deodoranty, prachy... Jo, na jednu stranu jsem ráda, že jsem dostala tři litry českých a 57 éček, protože jsem zrovna skoro na nule, ale na druhou stranu, kdyby mi taťka místo té jedné tisícovky koupil třeba cédéčko z toho seznamu, co visí už dva měsíce na ledničce, tak by ho to vyšlo levnějš a mě by to potěšilo víc. Nebo třeba nějakou knížku. Nějak mi nejde do hlavy, jaktože ségra dostala DVĚ knížky a já, největší knihomol z rodiny, ani jednu...
Ale nakonec se stejně našlo něco, co mě potěšilo, protože je to fajn a nečekala jsem to. Byly to dárky od ségry - tričko s kočkama a kočková brož, oboje hand made by my sister (teda né že by šila tričko, ten potisk byl od ní). Díky! Jo, a taky jsem byla ráda, že aspoň moje dárky (snad) udělaly radost. Knížky pro mamku a ségru, Heroes pro taťku a kalendář pro babičku. Teda ve dvou případech to byly věci, které si asi "zapůjčím" - Heroesy mi taťka už donesl (sám od sebe, aniž bych si o to řekla) a Cestu k mým matkám od Edith Holé, kterou jsem dala mamce, bych si taky ráda přečetla, až bude čas.
Teď to vypadá, že jsem ještě rozmazlenější, ufňukanější a nevděčnější, než jak se ve skutečnosti cítím. Jak se to dělá, aby člověk nebyl takový fracek? Možná by mi pro začátek stačil pocit, že mě aspoň vlastní rodina zná...
Neee, nebojte, nebude to miliontý příspěvek k tématu konec světa. Nadpis tohoto článku jsem okopírovala z jednoho statusu na FB, protože mě inspiroval k tomu, co jsem si okamžitě pustila - video z koncertu Nightwish - End of an Era (a jsem přesvědčená, že ta osoba myslela tím statusem přesně to, co já).
U některých kapel se mi stává poměrně často, že si je nějakou dobu nepouštím, protože zapomínám, jak jsou skvělé. Má to výhodu - když se k nim po delší době dostanu, vždycky mi znovu vyrazí dech svojí dokonalostí. A přesně to se mi dneska stalo u Nightwish. Napřed jsem si pustila celý koncert a teď poslouchám pro změnu Imaginaerum, které mám (zatím) jako jediné legálně koupené. Znovu a znovu se ujišťuju, že Nightwish nestojí ani na Tarje, ani na Anette, ani na žádné jiné zpěvačce, která přijde a odejde. Člověk, bez kterého by Nightwish nebyli Nightwish, je jedině Tuomas (při vší úctě ke zbytku kapely a hlavně k Marcovi, kterého mám asi nejradši z celé té bandy). Tuomas je podle mě geniální skladatel, který je schopný napsat přesně to, co té které zpěvačce nebo zpěvákovi sedne jak prdel na hrnec, takže výsledkem je úžasné album - ať už jsou to ty nejstarší, nebo právě Imaginaerum.
Co se mi nejvíc líbí na End of an Era? Je toho dost, ale dneska jsem málem přestala dýchat u Fantoma opery. Cítila jsem se skoro jak ty holčiny pod pódiem, ty taky vypadaly, že u toho omdlí. Fantoma jsem slyšela v hodně verzích, ale na Tarju a Marca (a metalovou úpravu) nemá žádná. No a kromě téhle písničky miluju třeba Planet Hell, Kuolema tekee taiteilijan (ach, ta krásná finština!) nebo Creek Mary's Blood. A samozřejmě spoustu dalších.
Než vyšlo Imaginaerum, docela jsem se bála, jak to dopadne. Přece jenom DPP nepatří k těm nejpovedenějším albům a nebyla jsem si jistá, jak to Anette zvládne. Ale Tuomas je pán, takže napsal písničky tak, aby Anette sedly a zároveň byly skvělé - natolik, že jsem se konečně odhodlala našetřit si pár peněz a na jaře jsem se na ně vydala do Prahy, kde byli samozřejmě úžasní. Co vybrat z Imaginaera? Taikatalvi - finština a Marco *slint*. Storytime - vždycky si u toho představuju, že se rozhodnou vzít na tour nějaký sbor a to budeme my *haha*. Song of Myself - kvůli té druhé, mluvené části. K téhle písničce někdy napíšu samostatný článek, je v ní spousta krásných a moudrých vět, které si někam napíšu, zarámuju a pověsím.
Co bude dál? Kdo bude nová oficiální zpěvačka - Floor, nebo někdo jiný? To by mě velice zajímalo. Floor se mi líbí, takže bych pro ni klidně hlasovala. Na rozdíl od spousty jiných fans netoužím ani po návratu Tarji, ani po Anette. Když odešla Tarja, tak jsem Nightwish sice už znala, ale ještě jsem je moc neposlouchala, takže jsem si jejího odchodu pomalu ani nevšimla. A když teď zmizela Anette, samotnou mě překvapilo, že to se mnou ani nehlo, přestože se mi v Praze fakt líbila. Byla bych ráda, kdyby se konečně našel někdo, kdo v té kapele vydrží. Přece jenom tohle střídání kazí dojem. Ale to záleží na klukách - a samozřejmě hlavně na Tuomasovi. Nechce se mi spekulovat o tom, jestli za odchodem obou holek jsou opravdu ty oficiálně udávané důvody, nebo, jak tvrdí spousta lidí, nevydařené vztahy mezi nima a Tuomasem. Vzhledem k tomu, že stejně nemám šanci zjistit, co z toho je pravda, tak mě to ani nezajímá. Budu doufat, že to všecko dobře dopadne, kluci najdou novou dobrou zpěvačku a vydají ještě spoustu dobré muziky a mezitím se mi snad někde podaří vidět Imaginaerum - film.
Když už jsem rozepsaná (a když už mi přestala téct krev z prstu), tak ještě stručný report ze včerejška. Už potřetí se totiž u nás v kulturáku zjevil Petr Bende, aby tu spáchal svůj vánoční koncert. A už potřetí si k tomu pozval nás, Barbastellu. Poprvé jsme teda byli posílení i o Crescendo, takže se nás na pódiu motalo okolo stovky, ale pak naštěstí sbormistr uznal, že to nebylo tak úplně ono, a na dalších dvou koncertech jsme křoví dělali už jenom my.
Vypadá to, že si nás Bende docela oblíbil. Jednak nám rok co rok roste počet písniček, které s ním zpíváme (letos to bylo osm plus jedna naše vlastní), a hlavně - náš koncert v Hodoníně byl jediný, který se natáčel. Takže třeba z toho bude i nějaké DVD (mooožnááá).
Oblíbili jsme si i my Bendeho? Hm, těžko říct. Na zkouškách to tak nevypadá, a to kvůli jeho zpraseným koledám. Pár písniček, které s ním zpíváme, jsou docela fajn (Hvězda, Tráva (jak může proboha někdo nazvat písničku Tráva???) a hlavně Nad horů svítá), další písnička - Kdybych byl - by byla dobrá, kdyby tam nestrčili marťansky působící mezihru, ale ty koledy, to je děs! On tomu říká rocková úprava, my tomu říkáme zprasení. Vždycky, ale opravdu vždycky, když zkoušíme s nahrávkou Nesem vám noviny, objeví se na minimálně půlce obličejů kyselé ksichty, protože to zní... hrozně. To se nedá popsat, ale je to fakt hrozné. Další koledy - Štěstí zdraví a Rolničky - jsou to samé, obzvlášť na těch Rolničkách si "dal záležet" - aneb slyšeli jste někdy Rolničky v country úpravě? Aspoň Den přeslavný zůstal celkem nezkažený.
Náš sbor se dostal na řadu až v druhé půlce koncertu, hned po přestávce. Bende má u mě velké plus, že si na tyhle koncerty nevozí žádnou předkapelu, ale zvládá to sám se svýma hostama - a to ten koncert trval skoro tři hodiny! První půlka mě mile překvapila. Na rozdíl od minulého roku jsem vydržela sedět celou dobu v sále a dokonce mě to bavilo, i když spousta "vtipů" byla dost prvoplánových. Hudebně to ale bylo fajn - většinou hrál jenom Bende s jedním až dvěma členama kapely, případně se svým kamarádem Pavlem Helanem. Toho jsem neznala, ale rozhodně to byla lepší volba, než například loňská Ilonka Csáková. Obvzlášť super byly písničky o zubařce a o iPhonu (nevím, jak se jmenujou - možná Zubařka a iPhone?). A posledním (tradičním) hostem byla (tradičně) skvělá cimbálka Grajcar.
Druhá půlka koncertu začala rozhrnutím opony, která byla celou první půlku zavřená. Za oponou už byla celá kapela i s náma a Grajcarama. Za velké překvapení považuju už to, že se ta opona vůbec otevřela - na zkoušce s ní totiž byly problémy, nechtěla se pro změnu zavřít. Ale co byste chtěli po takové relikvii, bez ní by náš kulturák určitě nevypadl jako správný socialistický kulturák... No, opona se otevřela, my jsme na pokyn saxofonisty začali tleskat a pak začal Den přeslavný. A pak další a další písničky, všecko šlo skoro podle plánu, jenom v Hvězdě se Petr zapomněl a hodil refrén dvakrát za sebou, i když měl být jenom jeden. Ale my jsme profíci a jednoduše jsme se přizpůsobili. Jako naši sólovku jsme zazpívali Tři králové (neplést se známější My tři králové, to je něco jiného). Povedlo se i Štěstí zdraví, jehož úprava se rozjela do jakési divočiny, ve které Petr zadával rytmus, jak mají tleskat diváci a jak máme my s Grajcarama hrát na "kuchyňské nástroje" - vařečky, pokličky, struhadla a podobné, co kdo doma našel, případně si půjčil od Ambrozků (tak to dopadá, když si půlka sboru zapomene přibalit nástroje - ti, co bydlí nejblíž, nabídnou k rozpůjčení vlastní kuchyň). Pak ještě pár písniček a šli jsme z pódia, abysme mohli počkat v zákulisí, než na nás znovu přijde řada a budeme moct (skoro) zakončit koncert s Nad horů svítá. Vzhledem k tomu, že jsme byli prakticky hned za pódiem, pořád musel někdo někoho pštít, aby bylo ticho, protože "to je strašně slyšet." Většinou to nevydrželo víc než deset sekund...
A jaký jsem z toho měla nakonec dojem? Asi o 200 % lepší než na zkouškách. Nevím, čím to je, ale naživo a naostro mi ani ty prasokoledy nevadily a celé vystoupení mě strašně bavilo. Lidi byli super, kapela byla super, cimbálka byla super a my jsme byli taky super. Jo, a Bende byl taky super. Až do včerejšího večera jsem si říkala, že bysme se mohli držet zlatého pravidla třikrát a dost, ale už si to nemyslím. Kdyby to záleželo na mně, tak si to za rok klidně zase zopakuju.
Jak to dopadá, když se rozhodnu vstát z postele a něco udělat? Špatně. Opravdu špatně.
Už od víkendu mi v pokoji ležela krabice s vánočníma světýlkama, že je mám pověsit na okno. Můj argument, že nemám žádný estetický cit, tak ať to udělá sestra - budoucí designérka - neprošel, tak jsem zkusila druhý fígl - počkat, jestli se to během týdne nepověsí samo. Nepověsilo. Takže dneska jsem se konečně odhodlala, přinesla si schody a pustila se do toho. Napřed jsem zkontrolovala, jestli ten bazmek vůbec svítí - jo, svítil. Chvilku jsem si zapřemýšlela, jak to provést, a pak jsem konečně vylezla na schody. Věším, věším, pak slezu a omrknu výsledek. Nic moc, tak zase chvilku přemýšlím a napadlo mě lepší řešení. Vylezu, sundávám, znovu věším a tentokrát to dopadne líp, už to chce jenom menší úpravy. Nakonec slavnostně zapojím ten krám do zásuvky - a ejhle, chybička se vloudila! Někde v průběhu věšení a převěšování mi totiž jedna žárovička ťukla do schodů a odletěla, takže celá série červených potvor nesvítí. A když tam svítí jenom modré, zelené a žluté, tak to vypadá divně. Estetický dojem - no potěš koště. A to jsem se tolik snažila!
Když mi nevyšly žárovičky, rozhodla jsem se večer spontánně, že pomůžu mamce s cukrovím. Měla cosi rozdělané, tak jsem se jí do toho začala motat. První úkol - spočítat, kolik košíčků se vleze na plech - jsem zvládla. Druhý úkol už vyžadoval zapojení nejen hlavy, ale i rukou: utřít čtyři kovové košíčky a vymazat je máslem, aby do nich mamka mohla strčit kus těsta. Vypadá to jako něco, co by mohlo zvládnout i tříleté dítě, že? Ale to bych nebyla já. Já jsem se totiž, prosím pěkně, během utírání stačila říznout o trochu ostrý okraj jednoho košíčku. Chvilku to vypadalo, jako že nic, takže jsem začala vymazávat máslem, ale pak jsem si všimla, že na nich nechávám červené stopy. Uznala jsem, že to není zrovna vhodné, a byla jsem od pečení vyhnána (s tím, že se můžu zítra pokusit o reparát). Ach jo.
Ale abych jenom nefňukala, musím se taky pochválit. Včera jsem balila dárky a konečně to vypadá, jako že to balil člověk a ne opice. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo jsem se konečně jakž takž naučila, jak zabalit krabici do papíru. Ale výsledek fakt vypadá... no, ujde to. (A ne, námitky, že předměty ve tvaru pravidelného kvádru - knížky, kalendáře a počítačové hry - se balí jednoduše, nepřijímám!)
Jestli mi jednou nezbude nic jiného, než se živit rukama, tak umřu hlady.
Možná budu vypadat jako nerozhodná puberťačka, ale opět mě napadlo změnit si blogové jméno. Stejně mě skoro nikdo nečte, takže to nikomu nebude vadit. Musta kissa zůstane jenom jako název blogu, ale mne ode dneška můžete potkávat jako Leeni. Je to jedna z finských obdob jména Lenka a našla jsem ji v kalendáři u data 22. 7. vedle jmen Leena, Lenita a Matleena. Leeni se mi líbí nejvíc, protože zní roztomileji než Leena a hlavně, když to chcete použít v pátém pádě, vypadá to stejně jako v nominativu. Češtinu mám sice ráda, ale vokativ mi začíná čím dál víc vadit, protože jenom komplikuje překládání z a do jiných jazyků. Takže: Leeni, těší mě.
Mám dojem, že semestr začal před pár dny, a už je tady zápočťák. Můj původní plán na zítra obsahoval dvojtest z estonštiny a odpoledne finštinu - výklad systému, ale celý tenhle program se odsouvá na někdy po Vánocích, protože k nám na gympl zítra přijedou z České televize točit náš sbor a to si přece nemůžu nechat ujít. Samozřejmě je to kvůli tomu romskému projektu. Na jednu stranu ve mně občas hlodne myšlenka, že je trochu nefér, že se nám věnuje pozornost jenom kvůli Romům, přestože náš sbor funguje dvacet let a jejich (tuším) dva roky, ale dospěla jsem k názoru, že mi to vlastně nevadí. V tomhle případě jsem pro pozitivní diskriminaci, protože tihle lidi si určitě zaslouží být vidět v dobrém světle a my vlastně máme výhodu, že se v tom svezeme s nima. Na zítřek se fakt těším a jenom doufám, že nebudu před kamerou vypadat jako blb.
Zkoušky mě tenhle týden rozhodně neminou, i když bych jich ráda stihla ještě o pár víc, ať toho nemám moc po Vánocích. Takhle mi zbývají jenom ty čtvrteční - finština s Hannou, finská četba s Kovářem a pak dvě japonštiny (písmo a jazyk) za sebou. Pořád spoléhám na to, že tam dojdu a nějak to dám. Dneska jsem otevřela dva texty z četby (ty lehčí), a vypsala si slovíčka z japonštiny (překvapená, že je jich tolik). Ale stejně si myslím, že to nebude problém. Doufám. Japonské písmo je jediný předmět, ze kterého mám letos opravdovou, čili známkovanou zkoušku, to ostatní včetně všech oborových předmětů jsou zápočty nebo kolokvia. Netuším, proč se to tak rozlišuje, stejně je to každému fuk. Ale na naší škole je spousta nevysvětlitelných věcí (například nařízení, že poslední týden před Vánocama se NESMÍ vypisovat zkoušky (proboha proč???) a fakt, že to stejně někteří vyučující obcházejí). No, nejspíš nemá cenu se nad něčím takovým pozastavovat... Dobrou noc!
Původně jsem měla v plánu věnovat napsat článek jenom o první knížce. Než jsem to stihla udělat, přečetla jsem i tu druhou a napadlo mě spojit je do jednoho článku. Ten jsem rozepsala, ale než jsem se dokopala ho dokončit, přečetla jsem ještě další dvě knížky, takže z toho mám nakonec další kus čtenářského deníku.
Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví
Předpokládám, že většina z vás slyšela o fenoménu 27 - nadaných umělcích, kteří ukončili svůj život v 27 letech, ať už dobrovolně, nebo nešťastnou náhodou. Naposledy se o nich mluvilo nedávno, když umřela Amy Winehouse. No a právě tito umělci inspirovali hrdinku téhle knížky, která se sice jmenuje Marta, ale říká si Angie, aby je následovala. Jenže k tomu se napřed musí proslavit. A vzhledem k tomu, že už jí je 27, zbývá jí necelý rok k tomu, aby napsala tak dobrou knížku, že se její sláva bude rovnat Kurtovi Cobainovi, Janis Joplin, Jimi Hendrixovi nebo Jimovi Morrisonovi. Taky musí samozřejmě vymyslet, jakým způsobem odejde z tohoto světa, aby to bylo dostatečně originální a fenomenální.
Angie si o sobě myslí, že má na to, aby z ní byla úspěšná spisovatelka. Z vnějšího pohledu ale vidíme spíš holku, která neví, co se životem - přechází z jedné školy na druhou, aniž by některou z nich dokončila, práci nemá, a nakonec se sebere a odjede do Finska, kde bydlí u jedné zdánlivě šťastné rodiny se třemi dětmi. Tuhle rodinu sledujeme prostřednictvím tří vypravěčů - sarkastické kočky Kassandry, auta Opel Astra, které jenom zapisuje, co kdo řekl a udělal, a plyšového prasátka jménem Pan Prasátko, které patří nejmladší člence rodiny zvané Fazolka, tančí prasotaneček a zpívá prasopísničku. Angažování těchto vypravěčů byl podle mě geniální tah, díky kterému je knížka mnohem zajímavější.
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. Pro české a slovenské kolegy finštináře je určitě zajímavá tím, že její autorka Alexandra Salmela je Slovenka - vystudovala finštinu v Praze, teď žije ve Finsku a finsky taky píše. Její první román se jí rozhodně povedl. Je zábavný, což bylo po strašně nudné knížce, kterou jsem četla předtím, jako balzám. Je taky lehce kritický - rýpe do některých fenoménů moderní společnosti, jako je přehnaný zájem ekologii, nebo celková snaha být za všech okolností dokonalý, teda spíš hlavně dokonalá žena. Jediné, co bych knížce vytkla, je konec. Tak úplně jsem nepochopila, co se tam vlastně stalo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou, než to vrátím do knihovny - třeba je chyba jenom v mojí nedostatečné pozornosti. Prozatímní hodnocení: ****
Muriel Barbery: S elegancí ježka
Na tenhle román jsem kdysi dávno četla recenzi, která mě zaujala, takže jsem si poznamenala, že si ho chci přečíst, ale trvalo mi to snad dva roky, než jsem se k němu dostala, takže jsem úplně zapomněla, o čem to vlastně mělo být a proč mě ta recenze zaujala.
No, takže - je to o jednom domě a většinou zámožných rodinách, které v něm bydlí. Na všechno se díváme buď z pohledu domovnice Renée - jediné obyvatelky domu, která nepatří do bohaté vrstvy společnosti - nebo prostřednictvím dvanáctileté inteligentní holky Palomy, která má v plánu se v den svých třináctých narozenin zabít. Příběh plyne velice pomalu a vlastně ani není moc důležitý až do doby, než se do domu přistěhuje nový nájemník. Ten totiž dokáže spojit obě hlavní hrdinky, které se svým názorem na svět i svou inteligencí liší od ostatních obyvatel domu. Důležitější než příběh jsou ale úvahy obou aktérek o světě, o společnosti, o lidech okolo nich. Obě postavy jsou velmi chytré, ale snaží se to před okolím skrývat. Taky se dá říct, že většinou ostatních lidí pohrdají pro jejich omezenost, pohled na svět skrz peníze, nebo třeba kvůli tomu, že mají jedinou zábavu v drogách (teď je řeč o Palominých spolužácích - a opakuju, Palomě je dvanáct let). Tenhle román se sice zároveň snaží kritizovat tohle poněkud s nadsázkou zobrazené pevné rozdělení společnosti na třídy, ale zároveň nám předsouvá tezi o nepřekročitelnosti jednotlivých tříd, kterou v závěru příběhu překvapivě potvrzuje.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do téhle knížky začetla, ale čím jsem se prokousala hlouběji, tím nadšenější jsem byla. Je to román, u kterého se musí přemýšlet, a ze kterého si člověk podle mě tolik neodnese, pokud dopředu neví nic o filosofii, literatuře a jiném umění. Já jsem si sice taky občas nebyla úplně jistá, o čem zrovna Renée mluví, ale zas takový problém to nebyl. Líbilo se mi, že se v knížce neustále opakují motivy týkající se Japonska. Bylo znát, že autorka o Japonsku hodně ví a jsou jí sympatické stejné věci jako mě - třeba úplně jiný pohled Japonců na čas a prostor. Ale nejvíc mě stejně fascinovaly detaily - třeba neustále se opakující motiv kamélie (i když já barbar jsem si musela vygooglit, jak vlastně kamélie vypadá). No a jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, občas se objevily pasáže, které se mi vryly do paměti. Tuhle knížku bych si ráda sehnala, abych si ji mohla kdykoliv zopakovat. Vsadím se, že při dalším čtení se tam určitě objeví další zajímavosti, které člověk napoprvé lehko přehlídne.
Hodnocení: ***** Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.
Teď malá vsuvka - proč jsem chtěla psát o těchhle dvou knížkách zároveň? Protože toho mají dost společného, i když se rozhodně nedá říct, že by byly podobné. Začnu formálníma záležitostma: obě mají zhruba 320 stran a obě jsou členěné na hodně krátké kapitoly. To mi vyhovuje, protože mi to dává dostatek příležitostí se zastavit a zamyslet nad právě přečteným obsahem, případně uletět myšlenkama někam daleko, abych se během jedné dvou minut mohla vrátit zpátky ke čtení. Hlavní důvod, proč píšu o těchto knížkách zároveň, je ale dějová linka: na začátku potkáme mladou holku, která prohlásí, že se do svých příštích narozenin zabije. Nebudu tady spoilerovat, jestli hrdinky svůj slib splní, ale jejich cesty jsou rozhodně zajímavé. Taky mají pár společných charakterových rysů - především to, že se považují za lepší, než zbytek lidstva. Jo, a taky jsou to obě sakra dobré knížky!
No a teď k dalším knížkám:
Jaroslav Rudiš: Grandhotel
Potom, co jsem četla Rudišův skvělý Konec punku v Helsinkách, jsem se rozhodla prozkoumat i další jeho tvorbu. Vybrala jsem si Grandhotel, protože mi to přišlo jako známý titul. Ale na rozdíl od Punku mě to moc nezaujalo.
Hlavním hrdinou je třicetiletý podivín, který si nepamatuje své křestní jméno a zajímá ho vlastně jenom počasí. Pracuje u svého podivného příbuzného v hotelu na Ještědu jako holka pro všecko. Rád by se dostal pryč ze svého rodného Liberce, ale nejde mu to. Vždycky se zastaví nejdál u cedule označující konec města. Nikdy neměl holku, takže mu zbývá jenom pravá ruka a fotky televizní rosničky. Postupně ale zjišťujeme, že díky své podivnosti, možná by se dalo říct i díky své jednoduchosti, je pro něj jednodušší než pro ostatní lidi pochopit, proč je pro dalšího hrdinu, starého vojáka Franze, důležité vrátit popel svých kamarádů na místa, která měli rádi, a tak mu s tím pomáhá. A nakonec potká někoho, kdo mu změní život...
Jak už jsem napsala, Grandhotel mě nebavil tak moc, jako třeba Konec punku. Řekla bych, že hlavním důvodem byly postavy - všechny byly "divné" a nenašla jsem žádnou, se kterou by se dalo ztotožnit, nebo která by mi byla aspoň sympatická. Aspoň to mělo optimistický konec.
Hodnocení: **
Mika Waltari: Plavovláska
Po dlouhé době se vracím k povinné četbě. Znovu jsem sáhla po Waltarim a znovu mě to nebavilo. Kniha Plavovláska obsahuje dva "malé romány" - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Při čtení jsem si uvědomila, že jsem to vlastně už kdysi četla, ale vzhledem k tomu, že bych k tomu měla psát seminárku, je lepší si to přečíst znovu.
Plavovláska je příběh holky, která se narodila v hříchu a v hříchu prožila celý život. Napřed se z ní stala děvka, pak overly attached girlfriend a nakonec overly attached wife. Její otec nebyl její otec a dával jí to najevo, a díky tomu měla nakonec posraný celý život. Celý příběh byl šíleně pesimistický - kdykoliv se objevil záblesk naděje, že by se z toho mohla vyhrabat, okamžitě se stalo něco dalšího, co ji poslalo zpátky do prdele. Většina recenzí vychvaluje, jak je to úžasně psychologický příběh, ale mě to ukrutně nebavilo. Důrazně nedoporučuju číst v době zvýšené náchylnosti k blbé náladě, třeba teď na podzim.
Druhý příběh, Už nikdy nebude zítra, byl o něco povedenější, i když z něho taky příšerně čpěl pesimismus. Dva milenci jeli spolu v autě a srazili malého kluka. Větším problémem než mrtvé dítě ale pro ně byla hrozba toho, že někdo přijde na jejich vztah - zejména, že to bude Astridin manžel, který je zároveň šéfem a kamarádem jejího milence (ten v knížce nemá jméno, říká se mu jenom kapitán).
Oba příběhy mají něco společného - nějakou událost, za kterou nemůžete, ale která vám ovlivní celý zbytek života. V tomto případě ho ovlivní k horšímu, lépe řečeno jedna náhoda vám celý život posere. Zničí. Waltari měl asi málo sluníčka, když to psal. A protože teď tu mám taky málo sluníčka, nemám chuť nic podobného číst znovu.
Hodnocení: * (možná, že kdybych to četla v jiné náladě, dostalo by to víc hvězdiček, ale teď fakt ne)
S tímhle reportem mám trochu skluz, ale musím se konečně pochlubit, jak jsem se potkala s Terezou Maxovou, Matějem Ruppertem, Romanem Vojtkem a pár dalšíma. Ve středu 14. 11. se totiž v Mahenově divadle konal charitativní koncert Music for Kids, který pořádala Tereza Maxová a my jsme tam s našima sborama, samozřejmě díky Idě, zpívali.
Neměli jsme toho moc na práci - zpívali jsme Imagine (kterému Jožka říká [imedžink] a Ida [imadžin] - nevím, co mě otravuje víc :D) a jednu romskou, Dado miro. Kromě toho jsme taky stáli na pódiu jako křoví, když Ida s Dežem, Jeňou a Luckou zpívali Georgiu. V Imagine měly sóla naše děcka (tím myslím převážně lidi z Čhavorenge, přímo od nás to byly jenom malé holky, které zpívaly spolu s malýma Romkama). A v Dado miro měli sólo Dežo a Matěj Ruppert. Ten mě vlastně docela zklamal, páč se s náma vůbec nebavil, ale to vlastně pořádně nedělá ani Bende, a to s ním budeme zpívat už potřetí. Obě písničky se myslím docela povedly, Ruppert zpíval taky dobře (i když Dežo je lepší :D) a naši ostatní sólisti jsou výborní. Jak dopadly ostatní vystoupení ale nevím, protože nás nenechali dívat se na zbytek a zahnali nás do šatny. Jediné, co díky programu vím, je, že tam zpívala ještě Anna K., MIG 21 a naša Rudyna (a možná ještě někdo? Už ani nevím...).
Po koncertě jsem byla ráda, že jsem si sbalila foťák, protože jich tam zas tak moc nebylo, a tak mě pořád někdo otravoval, abych je vyfotila s Terezou Maxovou. Vlastně bych spíš měla napsat, že otravovali Terezu, na jejím místě by mě to asi taky nebavilo, když se snažím s někým si popovídat a neustále mě otravujou lidi, ať se s nima vyfotím. Ale zvládla to profesionálně (a doufám, že neuvidí, jaké mizerné fotky jsem jí vyrobila). Pak se najednou odkudsi vynořil Vojtek, který celou akci moderoval, ale než se holky stačily vzpamatovat, zase kdesi zmizel a už jsme ho neobjevily. A když nás konečně Jožka dokopal k odchodu, pár lidí se opět zdrželo, protože kdesi objevili Macháčka a museli se vyfotit ještě s ním (ale tentokrát na jiný foťák než můj). No podařená akce to byla.
Minulou sobotu jsme dokonce byli ve VIP zprávách - teda záběry na sbory tam byly víceméně jenom jako kulisa, pak se tam na cosi vyptávali různých účinkujících, ale to mě zas tak nezajímalo. Jenom mě štvalo, jaká su malá, protože jsem tam vůbec nebyla vidět - ale neni divu, když přede mnou stojí vysocí sólisti a pak další tři řady sboru, které stojí na jedné úrovni, páč tam nebyly praktikábly.
Hm, to normálně vypadá, jak kdybych byla nadšená z našich celebrit, co? I když na jednu stranu většinu českých "celebrit" nemusím, vlastně si teď uvědomuju, že mi dělá docela dobře chlubit se třeba: "Jo, Ruppert? Tak s tím jsme byla na pódiu!" Asi bych si měla uspořádat hodnoty... No ale každopádně, už se těším na další koncerty, s celebritama aj bez. Teď nás čeká 19. 12. už tradiční vánoční akce Pertr Bende + Barbastella + Grajcar + asi eště někdo další (ech, zase celebrita :D) a pak na konci ledna dva koncerty s Čhavorenge v Hodoníně a v Praze. Na ty se opět neskutečně těším, ty písničky miluju a pořád si je pouštím. Posledně jsem tu měla ukázku Aničky, teď to bude sestřih z našeho společného koncertu ve Zlíně. Enjoy :)
Mám opět mizernou náladu a můžu si za to sama, i když by se to dalo svést na to příšerné šero, které se válelo za oknem celou tu dobu, než před chvílí ztmavlo do noci (a to je teprve něco po půl páté). Nene, můžu si za to sama, může za to kombinace mojí lenosti, naprosté absence sociálních schopností (možná by se to dalo nazvat sociální fobií) a navrch asi ještě závislosti na komplu.
O co jde? Nemám prachy, tudíž by to chtělo nějakou brigádu. U Dobrovského se objeví cedule, že shánějí na zimu brigádníky, stačí odevzdat životopis. Tak si říkám - jupí, knížky jsou lepší než nějaký supermarket nebo fastfood, to by mě možná mohlo i bavit. No, a tím to skončilo. Vlastně ještě ne - asi po týdnu, co tam ta cedule visela, jsem doma vyhrabala moji jedinou pracovní smlouvu (čtrnáctidenní brigáda z roku 2009), abych mohla napsat ten životopis, no ale to bylo všechno. Žádný životopis se nekonal. Prostě jsem se k tomu nedokopala. To bylo samé - mám čas, nechce se mi, případně jsem na to vůbec nemyslela... no a cedule z obchodu najednou zase zmizela a já mám po potenciálně zajímavé brigádě.
Možná by to chtělo psychologa. Třeba by mi vysvětlil, proč nejsem schopná napsat si ani blbý životopis. Napadá mě pár důvodů - jednak to, že se za něho stydím. V 21 letech je moje jediná položka v kolonce zaměstnání už zmiňovaná brigáda zvaná Zelené město - nudné úklidové práce na území našeho města. Kromě toho bych si tam asi mohla napsat ještě něco jako "příležitostné pomocné a úklidové práce v projekční kanceláři" - čili když si taťka zavolal a já nebo ségra jsme měly čas, přišly jsme mu pouklízet (jedno krátké období jsem to dělala dokonce pravidelně), případně ořezat, poskládat, orazítkovat a zasložkovat projekty. Pár peněz to hodilo, jenže teď je s tím konec, protože taťka nemá prachy ani pro sebe, natož pro někoho dalšího. A ještě bych tam vlastně mohla hodit doučování, ale když se nad tím zamyslím, tak ani jedno vlastně neskončilo nějak úspěšně... i když vlastně jo, holky, co jsem je měla minulý semestr, se zlepšily aspoň v té angličtině, nezvládly jsme jenom Sandřinu matiku...
Důvod číslo dvě. Fobie ze sociální interakce s neznámým člověkem. Představa, že bych se měla zvednout a zanést můj nedokonalý životopis (kdybych ho teda napsala) někomu, s kým o něm ještě budu mluvit a třeba se mě bude ptát na věci, na které nebudu umět odpovědět (jak mi názorně předvedla moje spolubydla - personalistka, když mi předváděla behaviorální pohovor)... no, to není příjemná představa. Já jsem se prostě zasekla někde ve svém světě, který se odehrává celý v mé hlavě, tudíž nemusím s nikým reálným komunikovat, a když se najednou ocitnu v realitě, mám sakra velký problém. Proč tak nekomunikativní člověk jako já studuje jazyky, je mi záhadou.
Za třetí - počítačová závislost. Už jsem tu o ní kdysi psala. Ať dělám cokoliv, pořád myšlenkama ulítávám k počítači, a většinou ho nakonec musím zapnout. Je jedno, že tam nemám co dělat - jsem schopná strávit hodiny hledáním min a střílením bublin, místo toho, abych dělala něco užitečného. Mám ze sebe strach. Je to vlastně dost příšerný pocit uvědomit si, že mám sice dost dobrý mozek na to, abych byla třeba jaderný fyzik, kdybych o to měla zájem, ale na druhou stranu díky kombinaci těchhle tří věcí jsem (zatím?) nula. A nejsem si jistá, jestli se z toho ještě jsem schopná dostat sama.
Teď něco pozitivního. Jsem strašně ráda, že Slavíka vyhrál Klus. I když je to vlastně o ničem nevypovídající anketa, která se navíc týká mainstreamu, který prakticky nesleduju, seděla jsem v sobotu večer u televize, přetrpěla tu trapárnu a nakonec hýkala nadšením, když se mu to podařilo. Komu jinému taky, že jo? Proti Gottovi sice nic nemám, ale pro něho taky ne. A navíc mi přijde divné, když je nejpopulárnějším zpěvákem takový zombie. Takže velká gratulace Tomovi!
Před nedávnem jsem slíbila kamarádce, že se pokusím přeložit text písničky Taikatalvi od Nightwish (originální text tady). Ne že by se na netu žádné překlady nevyskytovaly, ale ty české a slovenské za moc nestojí a navíc jsem si chtěla vyzkoušet, jak mi to půjde. Výsledek je tady - a protože mám v plánu sem tam něco přeložit, zakládám novou rubriku Käännökset, čili Překlady.
Kouzelná zima
Nejdražší z mých dětí je toto jeviště
Kde se měsíční svit snáší do uliček
Ohnutá větvička, léto v péči
Bílého moře, tak širokého
Které mne na křídlech měsíčního přízraku
Dostane domů
Okamžik dlouhý jako věčnost se ke mně plíží
Zimní krajinou jako na tlapkách malé kočičky
Mohu žít tady u pramene příběhů
Kde housle zabarvují prastarou melodii
Ohromné touhy
Tou písní probouzí zemi
Znáte takový ten pocit, když si někde přečtete nebo slyšíte nějakou myšlenku a najednou vám docvakne - to je ono!? Přesně tohle si myslím, jenom jsem to doteď nedokázal/a tak pěkně zformulovat! No tak přesně tohle se mi stalo před chvilkou. Mám rozečtenou knížku S elegancí ježka od Muriel Barbery a právě jsem se dostala do kapitoly s názvem Hluboká myšlenka č. 10. Přestože má jenom 5 stran, četla jsem ji strašně dlouho, protože skoro po každém odstavci jsem musela udělat pauzu a trávit to, co jsem právě přečetla.
O čem že ta kapitola je? O gramatice. Přesněji řečeno, odpovídá na otázku "K čemu ale ta gramatika je?" kterou klade zvědavý žák neschopné učitelce. Neschopná učitelka odpovídá, že "gramatika slouží k tomu, abyste uměli dobře mluvit a psát". Prudce inteligentní dvanáctiletá vypravěčka kapitoly s tím ale prudce nesouhlasí a rozvíjí vlastní teorii: "Já si ale myslím, že gramatika je přístupovou cestou ke kráse."
Uááááá, to je ono! Tohle je odpověď na otázku, kterou jsem si kladla od té doby, kdy jsem začala přemýšlet, k čemu je nám vlastně celá škola a obzvlášť větný rozbor. Gramatika slouží k tomu, aby na nás texty mohly působit krásně. Text s hrubkama působí stejně jako krásná pláž, písek, voda, vlnky, idylka a do toho obrovská hromada smradlavých rozkládajících se odpadků. Něco, co tam nepatří. A není to jako dekadentní umění - v dekadenci by tam ta hromada odpadků nebo mrtvola na louce byla schválně, aby zdůraznila kontrast mezi krásou a ošklivostí, zatímco hrubka vzniká proto, že je člověk líný vyhodit odpadky do koše a nechá je válet tam, kam zrovna spadly.
Samozřejmě, že gramatika má i jiné účely. Nejčastěji se zmiňuje asi to, že gramaticky správně napsaným textem dáváme najevo určitou kulturní úroveň - říkáme tím, že jsme prošli nějakým vzdělávacím procesem a že jsme si z něho něco odnesli. To není špatný důvod, ale vůbec nemotivuje ke studiu gramatiky lidi, pro které je na žebříčku hodnot inteligence pohřbená pod spoustou jiných vlastností. I pro ty by ale gramatika měla být důležitá, obzvlášť, pokud jsou pragmatici, protože dalším důvodem pro její existenci je to, že usnadňuje komunikaci. Text bez hrubek se čte snadněji než text s hrubkama, takže je jednodušší pochopit jeho obsah. Samozřejmě, že ani gramaticky správně napsaný text nemusí obsahovat srozumitelné sdělení, ale to už je jiná otázka. Pokud vezmeme jedno a to samé sdělení, jednou ho napíšeme správně a podruhé s chybama, určitě jednodušeji porozumíme tomu prvnímu.
Kromě krásy udává vypravěčka knihy ještě jeden účel gramatiky, který se mému logickému mozku taky velice líbí. "Zkoumat gramatiku znamená dostávat se pod slupku, sledovat, jak je jazyk vystavěný, vidět ho jistým způsobem v celé jeho nahotě." Tenhle důvod by mohl oslovit lidi technicky a analyticky zaměřené, lidi, které baví zkoumat, jak věci fungují. Gramatika nám ukazuje, jak se v daném jazyce staví slova, věty a celé texty. Prostřednictvím gramatiky můžeme pochopit, jak ten který jazyk funguje. Přiznávám, že tohle mě hodně fascinuje. Tím, že člověk pochopí, jak pracuje nějaký jazyk, může někdy odhadnout, jak mluvčí toho jazyka uvažuje, nebo jinak řečeno, jaké myšlenky mu jeho jazyk dovolí. Tím se dostávám k tomu, že při studiu cizího jazyka je důležité, někdy dokonce nezbytné, učit se zároveň o kultuře s daným jazykem spojené. Některé jazyky by pravděpodobně šly zvládnout i bez toho, ale například japonštinu se podle mě nejde naučit, aniž by člověk znal kulturní kontext.
Oba dva důvody z knížky, krása a logika, se nakonec dají krásně spojit v jeden. Říkejme tomu třeba funkcionalismus - krásné je to, co je účelné. Přestože nejsem nějaký fanda architektonického funkcionalismu, v jazycích mě naopak funkcionalismus fascinuje. A to je důvod, proč miluju finštinu - protože je nádherně logická. Jasně, že i ona má výjimky a některé věci se prostě člověk musí naučit zpaměti nebo citem (ať žije genitiv a partitiv plurálu), ale většina její stavby je krásně logická - stačí se naučit pravidla a dodržovat je a člověk si může být skoro jistý, že dojde ke správnému výsledku.
Teď by mě vážně zajímalo, jestli by takhle podaná odpověď na otázku "K čemu je gramatika?" uspokojila ať už onoho studenta z knížky, nebo jakéhokoliv jiného reálného studenta, který je nucený naučit se větný rozbor, aniž by mu kdokoliv řekl, k čemu je to dobré. Jestli by byl ochotnější naučit se gramatická pravidla, pokud by mu učitelka nabídla tyhle důvody. Možná jsem naivní a přeceňuju mladší generaci, ale doufám, že by se mohl najít aspoň někdo, koho by tohle inspirovalo ke studiu. Mé mladší já by určitě uvítalo, kdyby mu někdo sdělil, že to, co je nucené dělat, má opravdu smysl. Ale k tomu by naše školství potřebovalo víc inspirativních učitelů. Budu naivně optimistická a budu doufat, že se k tomu jednou dostaneme!
P. S. Kdyby náhodou chtěl někdo rýpat do gramatiky tohoto článku nebo celého blogu - na blogu není potřeba používat formální styl, tudíž mě nikdo nedonutí psát koncovku -ami tam, kde používám hovorovou formu -ama, a stejně tak nebudu, ale opravdu nebudu psát nechutné slovo bychom místo mnohem používanějšího a příjemnějšího bysme.
Dneska ve finštině jsme měli na programu puhe, čili řeč nebo projev. Původně jsem se sice nahlásila na příští týden, ale pak jsem zjistila, že přesně v tu dobu máme další akci s Čhavorenge, takže jsem se musela přehlásit do dnešní, první várky. Ne že by se mi chtělo, ale aspoň to mám za sebou.
A cože jsme to vlastně měli za úkol? Připravit si krátkou, asi minutovou řeč o něčem, na co máme názor, a ten ve svém projevu vyjádřit. Téma jsme si mohli vybrat ze seznamu, nebo si vymyslet vlastní. Díky existenci toho seznamu se třikrát opakoval projev na téma "kouření v restauracích," ale já jsem se rozhodla být originální a mluvit o plánovaném rušení některých rozjezdů. Nejzajímavější téma ale přišlo nakonec - srovnání Mumínků a Šmoulů. Tím nás chlapec pobavil, i když si nejsem úplně jistá, co vlastně říkal. Než jsem přišla na řadu, tak jsem nedávala pozor, protože jsem se soustředila na vlastní výkon, a potom už jsem neměla moc sil vnímat ostatní.
Co mě ale sere, je moje neschopnost dokopat se k jakýmkoliv povinnostem. O tomhle úkolu jsem věděla asi měsíc, ale připravovat jsem se začala vlastně až v pondělí, to jsem si napsala aspoň zhruba hlavní část projevu, a zbytek jsem si nechala "na potom." Včera jsem nešla na jazykovědu, že se na to mrknu, ale místo toho jsem šla shánět bílé boty na koncert a pak jsem až do večera nedělala ani fň. Dneska jsem teda znovu vynechala docenta, ale k puhe jsem se dokopala až někdy po jedenácté, čili v době, kdy bych už byla doma z docentovy přednášky. Nakonec mi to netrvalo moc dlouho, takže jsem klidně na obě přednášky mohla jít... ale se mi nechtělo. Přemýšlím, kam se poděla ta osoba, které na gymplu říkali šprt a vypadala stejně jako já.
Konečně jsem dočetla Cestu do Istanbulu od Miky Waltariho. Máme to na seznamu povinné četby, což byl jediný důvod, proč jsem se dokopala dočíst to do konce. To byla nuuudaaa! Je to něco jako jeho deník z cesty do Istanbulu, kam jel nastudovat historické materiály pro své další romány, a veškerý děj se smrskl na: jel tam a tam, potkal toho a toho (většinou finské krajany nebo majitele hotelů a restaurací), jedl tam a tam to a to, chodil do muzeí a do divadel, a to je tak všechno. Abych našla aspoň nějaké pozitivum - je to zajímavý obrázek Evropy těsně po válce, člověk si aspoň uvědomí, že něco, co je pro naši generaci natolik samozřejmé, jako je cestování, nebylo před nějakýma šedesáti rokama ani zdaleka tak jednoduché. Až bude někdo zase nadávat, že EU je zbytečná záležitost, měl by si zkusit cestovat Evropou a shánět přitom složitě víza nejenom do země, kam jede, ale i do všech dalších, kterýma projíždí, a taky si zajistit dostatečný obnos peněz v různých měnách, protože v každé zemi se platí něčím jiným. Ale abych se vrátila zpátky ke knížce - neoslovila mě. Má na můj vkus moc popisu a málo děje, takže nedoporučuju. Ale začala jsem zrovna číst 27 eli Kuolema tekee taiteilijan (česky 27 aneb Smrt vás proslaví) od Alexandry Salmely, a to mě zatím baví asi stokrát víc. Až to dočtu, poreferuju.
Zase se celý týden flákám místo toho, abych konečně napsala, jak jsem měnila struny na kytaře. Tož tady to máte.
Rozhodla jsem se, že už jsem velká holka a ta se umí postarat o svoji kytaru (teda vlastně ne svoji, jenom půjčenou, ale to je jedno). No a vzhledem k tomu, že se na ní struny neměnily už asi sto let a hlavně géčko vypadá, že už moc dlouho nevydrží, uznala jsem, že bych s tím měla něco udělat. Takže jsem poprosila taťku, ať mi ukáže na kytaře, co máme doma, jak se to dělá. Ta domácí taky potřebovala vyměnit géčko, takže jsem se pozorně dívala: povolit, vytáhnout hore, vytáhnout dole, nasadit druhou, dotáhnout... no vypadalo to strašně jednoduše.
V pondělí jsem se teda rozhodla využít pauzy mezi dějinama a finštinou a vrhnout se na to. Povolila jsem éčko (ke géčku jsem chtěla dojít pozdějc), jenže ouha, tahle kytara vypadá nějak jinak než ta doma! Ono to má dole jakési čudné knoflíky! A to doma nemáme, tam se to jenom provleče dírou a je to! No a co teď? Protože su chytrá holka, zeptala jsem se strýčka Gůgla, jak na to. A strýček poradil. Vytáhnout čudlík, ideálně speciálním udělátkem na vytahování kytarových čudlíků. Jenže to nemám, takže čím? Prstama? To by se ta potvora musela hnout z místa! Kleštěma? E-e, nejde. V téhle chvíli jsem usoudila, že na to nemám ani náladu, ani čas, takže jsem se rozhodla ještě trčící původní éčko znovu napnout. Napínám, napínám, jenže kolík si pracuje jak chce a spíš nezabírá než zabírá, takže éčko je furt příšerně podladěné. Točím, točím, a najednou rup! A je to v rici! Éčko se rozhodlo rozpůlit. Tu část u kolíku jsem vytáhla, jenže to, co držel ten pitomý čudlík, to tam zůstalo. Pak jsem došla na to, že se ta struna dá protlačit dovnitř a nakonec sem se jí úspěšně zbavila, ale co s tím, když tam pořád čučí čudlík, díky kterému nemůžu navléct novou strunu?
V téhle fázi jsem zjistila, že už nemám čas a musím jít na finštinu, takže jsem kytaru odložila a vrátila se k ní až večer. Jak vytáhnout ten pitomý čudlík? Různí anonymní lidové v komentářích poskytovali různé lidové rady, jako strčit ruku do kytary a vytlačit čudlík prstama/nožem/klíčem, takže jsem zkusila i to (zahrnovalo to povolení dvou vedlejších strun, abych tu ruku dovnitř vůbec strčila). Nic, nic, nic. Už mě nenapadlo nic jiného, takže jsem se na to vykašlala. Ráno moudřejší večera.
Úterní ráno patří estonštině, takže moudřejší ohledně kytary jsem mohla být až okolo oběda. Vzala jsem kytaru, chytila prstem ten nemožný čudlík, strčila druhou ruku do kytary, zatlačila na něho zespodu a co se nestalo? Čudlík, ta potvora mizerná, je najednou bez jakýchkoliv cavyků venku! Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Asi mu mě bylo líto nebo co, ale byl venku. Takže jsem konečně mohla nové éčko strčit dovnitř a čudlík hned zpátky za ním.
Ale teď mě čekal ještě jeden problém. Podaří se mi dotáhnout tu strunu tak, jak má být, nebo zase rupne? Nebudu vás napínat, podařilo se to, i když jsem musela ten pitomý kolík přitláčet zespodu, aby fungoval. Celou dobu jsem si přitom říkala, jak moc toužím po vlastní nové krásné bezproblémové kytaře, ale na tu můžu zapomenout. Je to moc peněz a Ježíšek mi řekl, že mi radši zaplatí opravu noťasu, proti čemuž nic nenamítám. Zatím mám na co hrát, takže toho budu využívat, dokud můžu. Ale na výměnu dalších strun si netroufám, radši si počkám, až se mi tu objeví někdo zdatnější. Další zoufalství z toho, že už zase nemám na co hrát, si velmi ráda odpustím.
Nedávno jsem byla zoufalá z toho, že si moje spolubydla pouští Call Me Maybe a hned potom Offspringy. Tahle kombinace mi prostě nešla (a nejde) do hlavy. Ale pak jsem došla na to, že nemám problém s tou kombinací, ale jenom s tou první písničkou. Nene, letní hity nebyly, nejsou a nebudou můj styl. Moje dnešní kombinace jsou ale podobného duchu: Čhavorenge, The Rasmus, Bonus, Prago Union, Radiohead, Hentai Corporation a pro změnu Čhavorenge (jo, už jsem tu jednu písničku překopala do mp3, šikovná su :)). Už delší dobu mám období, kdy pořádně nevím, co poslouchat, a tak se brodím vodama YouTube a hledám a zkouším a hledám. Stručný přehled toho, co jsem dneska poslouchala - čili kombinace mých oblíbených písniček s jinýma, které jsem dneska slyšela poprvé:
Čhavorenge (nevím, jak se tahle písnička jmenuje):
Samota se snáší líp, když víte, že v tom nejste sami.
Dneska jsem byla po strašně dlouhé době na kafi s jednou z mých spřízněných duší. Neviděly jsme se od mých narozenin, čili od půlky prázdnin, což je příšerně dlouhá doba na to, že je to jedna z mála osob, se kterýma jsem schopná si vykládat kdykoli a o čemkoli. Jenže času je sakra málo - teda já bych ještě nějaký našla, i když poslední dobou jsem i já docela zaneprázdněná, ale ona má dvě školy, tudíž času sakra málo. A ještě míň ho má poslední členka naší trojky, která má dvě školy a k tomu navíc přítele, což znamená, že dneska s náma nikam nešla.
Má přítele a já jsem ráda. Má přítele a závidím jí. Když je člověku přes dvacet a nemá za sebou VŮBEC ŽÁDNÝ vztah, je rád za každého dalšího, kdo je na tom podobně. A když zjistí, že někdo další z podobně postižených najednou s někým chodí, říká si: a kdy konečně přijdu na řadu já? Naštěstí ale pořád nejsem ta poslední, kdo nikoho nemá (minimálně je tu ještě ta moje první spřízněná duše), což mě utěšuje a díky tomu nemám problém zapnout své druhé já, které se umí radovat ze štěstí druhých (to je docela fajn záležitost, vyzkoušejte to ;)) a tak jsem vlastně happy z toho, že se kolem mě objevují čerstvě zamilované párečky (jop, takových lidí je kolem mě víc).
Z jiného soudku.
Nemám ráda český negativismus. Nemám ráda, když pořád někdo říká, jak je všecko špatně a jak jsou na tom všichni ostatní líp. Vím, že to sama dělám taky, takže se snažím myslet pozitivně a nestěžovat si v jednom kuse na něco, i když se mi to ne pokaždé daří. Mám ráda pozitivní lidi, ale co je moc, to je moc. S několika spolužačkama jsme se dneska shodly, že nám vadí, jak je naše učitelka Hanna neustále vysmátá. Byl ten test těžký? Hihihi! Sorry! Hehehe! Směje se pořád, v jednom kuse, až mi to leze na nervy. Fakt nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti smějícím se lidem, to spíš naopak, ale u ní mě to prostě otravuje. Mohla by zklidnit hormon, aspoň malinko.
A ještě mi vadí jedna věc. Vypadá to, že jsme ve finštině najeli na rytmus, který jsem nesnášela už na gymplu v angličtině - hodinu strávíme opravováním úlohy z minula, dokonce to ani nestihneme a na konci hodiny dostaneme kopec dalších úkolů. Huááá! Kdybysme ty cvičení udělali zrovna ve škole, jejího času to zabere stejně a našeho daleko míň! Nebo kdybysme tím opravováním nestrávili fakt celých 90 minut a dělali jsme aspoň něco jiného. Ale nééé! Já chci zpátky Petru! S tou jsme aspoň ve škole makali (teď mám pocit, že děláme víceméně prd) a dokonce jsme občas psali testíky, které bych klidně zavedla znovu. Aspoň by mě to dokopalo učit se průběžně a nenechávat si to až na zkouškové.
Psala jsem už, že nemám ráda, když si lidi pořád na něco stěžují?
Potřebuju nutně zjistit, jak rozporcovat video na části a z jedné část udělat mp3ku. Zasekla jsem se totiž na jedné romské písničce, která není na YT, ale mám ji jenom na videu z koncertu (ne z toho, co byl ve čtvrtek, z toho ještě DVD není). Když jsem u komplu, ještě to jde, jenom to musím pořád přetáčet. Jenže když u komplu nejsem, například když jsem zrovna ve vlaku, nemůžu se k ní dostat! A pořád mi hraje v hlavě, i když ještě neumím text (ale vypadá to, že za chvilku ho snad dám i celý). Zpívá to Ota a Jeňa a klavírista, co nevím, jak se jmenuje, a aaaaa... jsem se do té písničky zamilovala!
Válí se mi tu několik rozepsaných článků o dočtených knížkách, ale pořád je nezvládám dokončit. Zjistila, jsem, že koncept článků z projektu "Knihy v mých myšlenkách" mi vlastně vůbec nesedí, že se mi to blbě vymýšlí, takže to zkusím udělat postaru a napsat něco málo o dalších přečtených knížkách do jednoho článku.
Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách
Tuhle knížku jsem si půjčila jednak proto, že mě zaujala recenze, a jednak proto, že má v názvu Helsinky. Ty sice mají jenom více méně symbolický význam, ale aspoň něco :). V knížce se střídají dvě časové roviny - v té první, současné, je hlavním hrdinou Ole, bývalý punker a majitel baru s názvem Helsinky kdesi ve východním Německu. V druhé se vracíme do 80. let a sledujeme českou holku, která si říká Nancy a je součástí punkerské party, která to v komunistickém Československu nemá ani trochu jednoduché. Jejich osudy se samozřejmě protínají a čím dál se knížkou pročtete, tím je jasnější, jakým způsobem, i když k tomu dojde až na konci knížky.
Tahle knížka mě inspirovala ke dvěma myšlenkám. Za prvé: nechci, nechci, ale opravdu nechci žít v komunismu nebo v jakémkoliv jiném systému, který po člověku požaduje, aby byl stejný, jako všichni ostatní. To není pro mě, i když v reálu jsem vlastně celkem šedá myš a nijak zvlášť nevyčnívám. Potřebuju mít aspoň ten pocit, že si můžu dělat co chci a můžu být, kým chci, třeba mnou :).
No a druhá věc, která se mi honila hlavou, byla otázka, co je to vlastně punk. Vychází mi z toho kombinace dvou věcí - svobody a naštvanosti. To první mě fascinuje, to druhé vůbec ne - jsem, nebo se snažím být pozitivní člověk, i když vidím okolo sebe spoustu věcí, které nefungují. Negativismus nechávám zbytku spoluobčanů, my Češi jsme v tom dobří. Dál mě napadaly otázky jako - může člověk středního věku, jako například Ole, být pořád punk, aby u toho zároveň nevypadal směšně?
S klidným svědomím můžu napsat, že je to jedna z nejlepších knížek, které jsem poslední dobou četla, takže ji určitě doporučuje k přečtení.
Michal Hvorecký: Plyš
Už dlouhou dobu mě štvalo, že neznám vůbec nic ze slovenské tvorby. Napadá mě sice pár jmen, ale nic jsem od nich nečetla, takže jsem se rozhodla to napravit. Jeden z nejznámějších slovenských spisovatelů je Michal Hvorecký, takže jsem se podívala do knihovny, co tam od něho mají, a našla jsem román Plyš. Naštvala jsem se hned, když jsem ho otevřela, protože to byl český překlad! Probůh, proč musíme překládat i Slováky? To jako abysme se mezi sebou vůbec nedorozuměli, nebo co? No ale nakonec jsem to překousla a začetla se.
Ale abych řekla pravdu, moc mi to nešlo. Nezaujalo mě to, i když aspoň ze začátku to vypadalo, že příběh Irvina, který se snaží zbavit závislosti na pornografii, by mohl dopadnout zajímavě. Nakonec se z toho ale vyklubala jedna z knížek, o kterých si pamatuju tak maximálně to, že jsem je četla. Díky tomu, že jsem ji četla nedávno, si ještě vybavím aspoň trošku, o čem to bylo, ale nepamatuju si ani, jak to skončilo. Knížka mě začala trošku víc bavit ve druhé půlce, když to vypadalo, že se k psychologickému babrání v Irvinovi přidá ještě trocha sociologického babrání v hypermoderní závislé společnosti, ale to pak nějak vyšumělo a těch pár zajímavějších stránek se zase propadlo do šedi. Takže nevím, jestli se mi od Hvoreckého chce zkoušet něco dalšího (i když na FB píše zajímavé postřehy).
Jodi Picoult: Prostá pravda
Tohle je druhá knížka, kterou jsem od Jodi četla (první byla Je to i můj život), takže jsem čekala, jestli mi vyrazí dech stejně jako ta první. Jo, byla stejně dobrá.
Knížka nás zavádí do komunity Amišů, kde se, světe div se, objeví mrtvé novorozeně. Děj se samozřejmě odvíjí okolo vyšetřování, kde se tam vzalo, čí to je a kdo ho zabil, jestli vůbec někdo. Zápletka je vymyšlená velice dobře, zase je to silný příběh, tak jako v předchozím románu. Ale i když je to zajímavé, nejdůležitějším přínosem téhle knížky podle mě je vhled do komunity Amišů, o kterých sice většina lidí asi slyšela, ale málokdo o nich ví víc, než jenom, že je to "nějaká křesťanská sekta." A stejně jako u Konce punku v Helsinkách musím připomenout, že bych nemohla být Amiš prostě proto, že Amišové naprosto potírají individualitu a snaží se být jeden jako druhý. Podle mě je to proti lidské přirozenosti, takže i když na nich vidím pozitiva třeba v silném vztahu k rodině a přísném smyslu pro morálku (proto je natolik podivné, že se zrovna v jejich komunitě objeví mrtvé mimino), není to styl života pro mě. Nejsympatičtější mi proto byly postavy, které se z toho cirkusu dokázaly vymanit a nezbláznit se - čili hlavně Jacob.
Z hlediska stavby příběhu se mi líbilo, že odpověď na otázku položenou na začátku - co se vlastně stalo? - se dozvíme až na úplně poslední stránce knížky (a teď nekecám, fakt je až tam, nemá to žádnou další dohru). A pokud to ještě někdo nepochopil, Jodi Picoult je OPRAVDU DOBRÁ spisovatelka, takže si to určitě přečtěte!
Sofi Oksanen: Stalinovy krávy
Sofi Oksanen je finská spisovatelka, což byl první důvod, proč jsem se rozhodla přečíst si zrovna tuhle knížku. Už jsem dlouho nic finského nečetla, tak jsem to musela spravit. Druhý důvod byl zase zajímavý obsah - estonská holka přestěhovaná do Finska, která řeší jednak svoji národnost a jednak svoji bulimii.
Můj první dojem po přečtení recenze byl - to zní slibně! No, ale zas tak dobré to nebylo. Na můj vkus moc zdlouhavé a hlavně nedořešené. Anna po většinu knížky odmítá před kýmkoliv přiznat, že je Estonka, až se najednou cosi zlomí a říká to každému na potkání, až si svůj "problém" tak nějak vyřeší. Ale nepostřehla jsem, co se vlastně stalo, že tak radikálně změnila názor. A s bulimií to má podobně - vidíme, jak se její nemoc zhoršuje a ona si to odmítá přiznat, takže čekáme, že přijde nějaký zlom. Jenže on nepřijde, nemoc se ustálí (nevyléčí, prostě se dostane do fáze, kdy se nezlepšuje ani nezhoršuje) a knížka končí. Žádné řešení, nic. Nenadchlo mě to.
Kromě Anniny linie se taky dočítáme něco o její matce Katariině - Estonce, která se zamilovala do Fina, jenže v době, kdy Estonsko bylo součástí SSSR, nebylo zrovna jednoduché se provdat za "zápaďáka" a když se to nakonec povedlo, zjistila, že to nebylo zas takové terno. Tahle vyprávěcí linie se mi ale z knížky líbila nejvíc. Pak je tu ještě další rovina - Annina babička a Katariinina matka Sofia a osudy její rodiny během války a po válce. V jejím příběhu jsem byla naprosto ztracená, protože jsem nebyla schopná si zapamatovat, kdo je kdo, pořád se tam řešili její příbuzní - manžel, bratr a bůhví kdo ještě, bylo jich tam víc... podle mě to byla zbytečná linka.
Tuhle knížku jsem se dočetla jenom proto, abych se konečně mohla vrhnout na něco dalšího (třeba povinná četba do školy... ehm...). A taky jsem čekala, že to třeba nějak zajímavě skončí. No nic.
Po rozjuchaném čtvrtku následoval vážný pátek. Jely jsme s mamkou na pohřeb její sestřenice. Můj hlavní důvod pro výjezd byl sice ten, že jsem nutně potřebovala do Skalice nakupovat oblečení (mám našetřených pár euro, zatímco v korunách jsem docela na mizině, takže teď musím nakupovat mimo ČR a Slovensko je nejblíž), ale rozhodla jsem se tam mamku doprovodit, i když jsem tu paní vlastně neznala. Nejspíš jsme se párkrát potkaly, ale vůbec si ji nepamatuju. A taky jsem chtěla zjistit, jak vlastně vypadá pohřeb. Možná to zní divně, ale ve svých jednadvaceti jsem ještě na pohřbu nebyla. A vlastně jsem ráda, protože to znamená hlavně to, že mi nikdo blízký neumřel. Z těch lidí, kterém jsem aspoň občas vídala, to byla jenom prababička, a ta navíc umřela, když mi bylo nějakých šest, potom prastrýc, a to už je taky asi deset let zpátky, a naposledy celkem nedávno prateta. Ani s jedním z nich jsme si ale nebyli nějak moc blízcí, takže jsem na žádném z pohřbů nebyla.
Pohřeb, to jsou emoce. Je jedno, že jsem ji neznala, ta atmosféra člověka pohltí a citlivější rozbrečí. Taky jsem posmrkovala. Ale zároveň jsem se snažila vnímat věci, které ostatní přes svůj smutek nejspíš nepostřehnou. Jedna z prvních myšlenek, která mi vlezla do hlavy, byla nápadná podobnost obřadní síně se sálem, kde jsme den předtím zpívali. Obě místnosti byly laděné do fialova, což bych vlastně v té obřadní síni čekala, v kongresovém centru míň, ale líbilo se mi to. Další věc, která by teoreticky mohla obě události spojovat, je hudba. Ale píšu "teoreticky," protože ty rozvrzané housle a samohrajky ani moc hudbu nepřipomínaly. Necítila jsem z toho vůbec žádnou emoci, prostě to tam hrálo jenom proto, že by tam asi něco zahrát mělo. Ale nepředpokládám, že by si toho někdo jiný všiml. Kromě toho jsem musela taky bojovat s tím, že jsem navyklá po každé písničce automaticky tleskat, ale naštěstí jsem se udržela.
Taky jsem ale nemohla přestat uvažovat nad tím, jestli to celé neděláme špatně. Tím myslím celou naši kulturu, která smrt pokud možno vytěsňuje a bere za něco, co by vlastně nemělo být. Jasně, že to není zrovna veselé, když už nikdy nemůžeme být s někým, koho máme rádi, ale stejně bysme se mohli inspirovat u nějakých kultur, kde berou smrt jako přechod do nějakého dalšího stadia a pohřeb je tak vlastně oslava. A nebo by si aspoň měli všichni přečíst Roberta Fulghuma, tuším, že to bylo v knížce Od začátku do konce. Taky už si přesně nepamatuju, co tam všechno psal, ale některé myšlenky a nápady mě zaujaly (jako například domluvit se s nějakou blízkou osobou, aby třeba rok po vaší smrti poslala vašim nejbližším nějaký vzkaz od vás, který dopředu nachystáte). Musím si to znovu přečíst.
Čtvrtek byl totálně úžasně absolutně dokonalý den. I přesto, že jsem musela vstávat ještě dřív, než kdybych šla do školy, která začínala už v 7.30, byl to prostě mazec. Na programu byl totiž koncert našeho sboru, Čhavorenge a zlínské filharmonie, na který jsem se těšila... no minimálně od minulého víkendu :)
Jako obvykle před nějakou důležitou akcí jsem měla vstávací stres. Vzbudila jsem se škubnutím uprostřed noci a přemýšlela jsem, jestli jsem náhodou nezaspala, protože jsem si neuvědomovala, jestli jsem si vůbec nastavila budík. Samozřejmě že nastavila, takže jsem se vzbudila úplně zbytečně, a protože bylo teprve půl páté, znovu jsem usnula. Budík se rozeřval asi za pět minut a ukazoval přesně šest hodin, takže jsem se, kupodivu celkem čerstvá, vypotácela z postele. V sedm už jsme vyjížděli z Hodonína směr Zlín.
Dopoledne (které trvalo zhruba do 15.00) jsme strávili zkouškama s Čhavorenge a orchestrem, v případě našeho sboru teda spíš zevlováním a očumováním toho, co se zrovna děje na pódiu. Tam byl mimochodem fakt velký hic a když se k tomu přidá, že ve víc než půlce písniček se hýbeme, za chvíli z nás všech teklo. Oběd byl naplánovaný až na třetí hodinu odpolední, takže do té doby jsme museli vydržet jenom se svačinkama. Ale šlo to přežít.
Po obědě byla zase kopa času, takže s pár lidma jsme se šli projít na náměstí a do Zlatého jablka. S Nik jsme si prošly dvě hračkářství a pak jsme se usadili v přízemí a daly si čaj. Mně se moc nechtělo prolízat obchody, protože s dvěma stovkama bych si toho stejně moc nekoupila, i když jsem uvažovala, že se podívám aspoň do svého oblíbeného Orsay. A s Nik vlastně nic moc kromě prvního patra procházet nešlo, protože má panický strach z výšek a hrůzu v očích, když musí vyjít po nějakých schodech, které nejsou podle jejích představ. V obchoďáku zase nezvládne chodit po vyšších patrech, pokud je vidět dolů a ta ulička je moc úzká. Vlastně se málem nedostala ani na oběd, tam byly taky "divné" schody. Nakonec jsem ji držela za ruku a kdosi další z druhé strany, aby se k jídlu dostala i ona.
Okolo páté jsme se vrátili zpátky do Kongresového centra a začali se chystat a zkrášlovat. Líčit si oči, když okolo vás lítá hromada rozjívených malých holčiček, je nečekaně náročný úkol, takže jsem musela využít okamžiku, kdy se na chvilku uklidnily a přestaly do mě žduchat. Navlekli jsme na sebe bílé a ještě bělejší hadry a boty a pak už jenom čekali a čekali. Stihli jsme se taky pohádat o tom, jestli se v písničce Bílá bílá z Včelích medvídků zpívá "bílé není nikdy moc" nebo "bílé není nikdy dost." Vyhráli jsme my, kdo jsme tvrdili, že je tam moc, protože se to rýmuje (i když připouštím námitku, že jazykově tam víc sedí dost).
Před sedmou se náš sbor vyškrábal na balkón do třetího patra, postavili jsme se tak, abysme pokud možno viděli na pódium a když jsme zjistili, že je pořád spousta míst volných (i když údajně bylo vyprodáno), tak jsme si my rychlejší i sedli. A pak to konečně začalo. První bylo Romale, které se povedlo snad ještě líp než na zkouškách, sólisti nic nezkazili a všechno bylo nádherné. Stejně tak i další písnička, kterou zpívala samotná Rudyna. Pořadí dalších písniček si nepamatuju, ale všecko bylo dokonalé. Pokud bych měla vybrat moje nejoblíbenější písničky, tak by to byly asi ty, kde zpívá jenom Jeňa s Otou, případně i s Dežem. Nebo i ta další písnička, co si nepamatuju, jak se jmenuje, ale zpívali ji jenom kluci. A vlastně skoro všechno ostatní, asi kromě toho, co hrál samotný orchestr, u toho jsem se trochu nudila.
Všecko šlapalo tak jak mělo, až do okamžiku, kdy si Ida vzala slovo, mluvila a mluvila, a naráz uvádí náš sbor na pódium. My všichni včetně sbormistra, až do tohoto okamžiku spokojeně sedící na balkóně, jsme nasadili výraz WTF a pak jsme provedli pravděpodobně nejrychlejší přesun sboru z třetího do prvního patra - a to prosím většina děvčat včetně mě měla různě vysoké štekle. Přežili jsme, ale na pódium jsme zatím nelezli. Měli jsme totiž pravdu - ještě zdaleka nenastal náš čas, Ida to prostě spletla. Vlastně by mě zajímalo, co tam všecko vykládala, když nás uvedla, a my furt nikde. Pak se nám samozřejmě omlouvala, že to celé nějak popletla.
Abych řekla pravdu, tahle chybka mě vlastně hodila přesně do té nálady, do jaké jsem se chtěla a potřebovala dostat, takže když jsme konečně lezli na pódium, byla jsem patřičně vysmátá. Tohle nebyl vážný koncert, tohle byla pařba na pódiu. Zapomněla jsem spočítat, kolik tam bylo nás sboristů, ale něco okolo šedesáti až sedmdesáti to mohlo být - na ty praktikábly jsme se nakonec s vypětím sil vlezli, ale byli jsme rozhození asi na pět řad. A v tomhle počtu jsme skoro v každé písničce dělali aspoň krok sem - krok tam, někdy i nějaký sofistikovanější pohyb, takže z toho byl pořádný dupot. A taky tleskání, luskání, pokřikování a bůhví co ještě. No pařba!
Tak jsme si zazpívali Soske mange na phenes, Hej romale, Džalas romni a čardáše (ty jsou moje nejoblíbenější z celého programu) a pak přišla ultradlouhá děkovačka. Všichni tleskali všem, nejvíc Idě, která se snažila nerozbrečet dojetím, ale moc jí to nešlo. Taky za ní na pódium přišly její ségry, a kdyby to někdo nevěděl, jedna z nich je o chlup slavnější Iva Bittová. Potom ještě následovala Idina sólová písnička a na úplný konce další moje oblíbená, Te mangel. To byla ohromná změna nálady, z rozjuchaného davu jsme najednou byly modlící se děti a zase, tak jako všecko, to bylo úžasné. No a pak jsme konečně mohli zdrhnout z pódia.
Proč píšu zdrhnout? Už jsem psala, že naše oblečení bylo celé bílé včetně botů. To jsem zjistila až minulé pondělí a od té doby jsem nebyla doma, přijela jsem až tuhle středu. No a pamatovala jsem si, že někde doma mám bílé boty, které jsem měla do tanečních, takže aspoň tohle nemusím shánět (šaty jsem si nakonec půjčila od mé geniální spolubydly Týny). No jo, jenže jsem si neuvědomila, že z tanečních už jsem pět let venku (když jsem se k tomu číslu dopočítala, šokovalo mě, jak jsem stará... fosil, jak by řekla Nik). No a když jsem si je teda ve čtvrtek obula, zjistila jsem, že moje nožka už není taková, jako před pěti lety. Moc nepovyrostla, ale o něco se rozšířila, takže mi dělalo problém se do nich vůbec dostat. Nic jiného jsem ale neměla, takže jsem to prostě musela vydržet. Když Ida na konci pořád vyjmenovávala další a další úžasné lidi, kteří se na koncertě podíleli, tak mi hlavou běželo - jo, to je sice pěkné, ale už sakra přestaň, nebo UMŘU! Každé utrpení ale jednou skončí, takže jsme se přece jenom nakonec odebrali do zákulisí a já jsem se konečně mohla vyzout. To byla ta největší úleva, jaká mohla přijít!
Po koncertě jsme samozřejmě nemohli hned vyjet. Jožka říkal něco o rautu, ze kterého se nakonec vyklubala jenom bageta, oplatek a voda, ale pořád lepší než nic, a vlastně i lepší, než u nás na kulturáku, kde se většinou musíme obejít bez té bagety. A hlavně jsme se museli rozloučit, což vypadalo zhruba stejně, jako když jsme se loučívali po táborech na Smraďavce - (skoro) každý se musel se (skoro) každým obejmout. Je fakt, že si nejsem úplně jistá, kdy se zase uvidíme. Víme, že něco bude, ale ještě nikdo neví kdy. Ve hře jsou možná až tři termíny během následujícího roku, z toho první už za necelý měsíc, ale nevíme, co z toho klapne. Hlavně si musím sehnat nové boty.
Co nám celá tahle akce dala? Když budu mluvit o sboru, díky Čhavorenge se Barbastella konečně probudila. Byli jsme sice docela dobrý sbor, ale chyběla nám ta energie, kterou mají oni. My jsme zase přinesli poměrně dobrý sborový zvuk, no a dohromady z toho vzniklo velmi povedné dílo. Taky jsme si za to vzájemně rádi poděkovali.
A co jsem si z toho všeho odnesla já? Kromě perfektních zážitků z perfektního koncertu samozřejmě trochu jiný pohled na Romy. Jasně, že jsem nevěřila, že všichni jsou zloději a flákači, ale díky těmhle lidem můžu před všema rasistama mávat konkrétníma důkazama, že zdaleka ne všichni jsou odpad. Díky prohlídce v romském muzeu taky vím o chlup víc o romské kultuře. A taky vím, že existují i Romové, kteří studují na vysoké škole a klidně můžou z dějepisu zkoušet i bílé gymplačky :)
Jo, a eště ukázka. Tahle písnička sice nakonec na našem koncertě nezazněla, protože Anička na zkoušce zjistila, že nemá úplně v pořádku hlas, ale i tak je naprosto boží.
Z šaliny člověk vidí dost věcí. Poslední dobou mě například zaujalo pár reklamních sloganů, které mi připadají jako z první republiky. První takový, který jsem viděla, je tuším někde na Václavské a zní: "Nejlepší knedlíček má Vaníček." Přišlo mi to jako taková milá připomínka starších časů a myslela jsem, že moc podobných reklam asi neuvidím. Ale mýlila jsem se. Nedávno jsem potkala dvě podobné. Ta první byla: "Jehly, nitě, klubíčka - jen z prodejny Vlastička" a ta druhá, podle mě míň povedená, ale pořád v podobném duchu: "Jízda nocí, jízda ránem, nejlepší je s Pelikánem" (to je slogan autoškoly Pelikán). Tyhle nápisy mi přijdou takové pěkně poetické (hlavně ty první dva), takové rozzáření nudné šedi velkoměsta :). Až se zase budu nudit, tak třeba půjdu hledat další.
Po tomhle víkendu jsem vyfluslá a nabitá zároveň. Vyfluslá fyzicky, nabitá psychicky. Samozřejmě za to může muzika - to je fyzicky náročný koníček, pokud se dělá naplno. Náš úžasný sbor Barbastella totiž bude mít ve čtvrtek koncert s romským sborem Čhavorenge, Idou Kelarovou a zlínskou filharmonií, takže oba sbory měly tenhle víkend soustředění, abysme dali dohromady program.
První myšlenky byly samozřejmě rozpačité. Když člověk slyší, že by měl strávit víkend s kopou Romů kousíček od Cejlu, tak si asi většinou neřekne super, už se těším. Nebo možná řekne, ale ironie z toho bude cítit až za roh. Ale řekli jsme si, že do toho jdeme. Já osobně jsem předtím neměla s Romama žádnou přímou zkušenost - ani špatnou, ani dobrou - takže jsem si řekla, že se prostě nechám překvapit, jak to dopadne. A dopadlo to fakt dobře. Když jsme přijeli, Romáci se na nás vrhli a začali se představovat tak překotně, že si stejně skoro nikoho nepamatuju, ale bylo to dobrý krok na rozbití bariéry mezi náma. Po celý víkend jsme se pak normálně bavili, oba sbory dohromady. Včera večer jsme šli dohromady trsat (i když to mě moc nebavilo - jednak nejsem na trsání a už vůbec ne na trsací muziku, ale nebyla jsem v tom sama - takže náš sbor se postupně vytrácel a přesouval zpátky na muzeum, kde jsme spali). A dneska, než jsme odjeli, vypukla hromadná objímačka.
Nejvíc mě ale na tomhle projektu baví ta muzika. Náš sbor má ve zvyku zpívat sice dobře, ale tak trochu ospale, i když loňské vyvrcholení programu v podobě Glorie s Borisem a Ievan Polkky tu letargii vytrhlo. Tenhle romský program je na tom ale opačně - to je prostě koncentrovaná energie, nejenom v divokých písničkách, ale i v těch pomalých, procítěných. Docela jsem se bála, jak se budou v tomhle směru projevovat některé naše holky, které většinou vypadají, jako že se šíííleně nudí, ale zvládly to.
A druhá věc, která mě kupodivu docela bavila, je tanec, nebo aspoň pokus o tanec, nebo aspoň jakýkoliv pohyb do rytmu. I když su strašné dřevo, těch pár kroků, co tam děláme, mi vůbec nevadí. Ale ten nácvik byl vyčerpávající, kor když se to jelo pořád dokola a dokola a dokola, aby se vypilovaly drobnosti, například jakým způsobem máme zvednout ruce na konci jedné písničky. Idě a Dežovi se to pořád nelíbilo, tak jsme asi deset nebo patnáctkrát za sebou opakovali džá ča morééé, džá ča mandaaar... Jenom doufám, že nebudeme stát na nějakých titěrných praktikáblech, to by mohlo dopadnout všelijak.
Vtipný byl taky náš sbormistr. Na jedné zkoušce (naštěstí jenom naší, Romáci u toho nebyli), k nám promlouval, jak jsme tam důležití a jak se naším příchodem musí totálně změnit barva... Až když se celý sbor rozřehtal, si Jožka uvědomil, co to vlastně řekl, a zasmál se taky. A ještě měl tuším jeden podobný prd, ale ten už si nepamatuju. Škoda.
Teď už zbývá jenom vstát ve čtvrtek dostatečně brzo, protože vyjíždíme už v sedm ráno, abysme od půl desáté mohli zkoušet s filharmonií. A v sedm večer koncert. Je tam okolo 750 míst a už je vyprodáno, tož su zvědavá, jak to dopadne a strašně se těším!
Dneska jsem měla první hodinu s docentem, který se konečně uráčil přicestovat domů ze zahraničí. Docent je na našem ústavu synonymem pro postrach, takže jsem byla docela mile překvapená, že byl (aspoň dneska) naprosto v pohodě, i když jsem se asi půlku hodiny nechytala, o čem to vlastně mluví. Navíc vůbec netuším, jak bude vypadat zkouška - z přednášky nemám zapsané ani slovo, protože prostě nebylo co zapisovat. Celou dobu jsme rozebírali jeden text, který jsme měli mít nastudovaný. Ale i tak mě to docela bavilo. Jsem zvědavá, jak se bude projevovat po zbytek semestru, jak v jazykovědě, tak v baltských jazycích (ty máme zítra).
V té části přednášky, kdy jsem zrovna byla schopná chápat, o čem to mluví, mě zaujala jedna věc. V různých jazycích jsou různé způsoby, jak se vyjadřuje zdvořilost. Někdy jsou rozdíly mezi různýma stupněma zdvořilosti docela markantní (třeba v japonštině), v evropských jazycích to ale většinou tak závažný rozdíl není. V češtině i v některých jiných jazycích existuje fenomén tykání a vykání. Například ve francouzštině existuje taky, ale můžou se vzájemně daleko víc prolínat, než v češtině (například dva obchodní partneři si na pracovním jednání vykají, večer v hospodě plynule přejdou na tykání a další ráno pokračují v pracovní komunikaci vykáním). V češtině je naopak rozdíl mezi vykáním a tykáním dost podstatný, přechod mezi nima je spojený s určitým rituálem (když si někdo s někým "potyká," většinou si podají ruku a představí se, nebo si aspoň řeknou ahoj), a hlavně - pokud někdo nepoužije správnou formu (hlavně když tyká místo vykání), je to považováno za větší prohřešek, než kdyby mluvil vulgárně! Vůbec jsem si neuvědomovala, že zrovna v tomhle máme k japonštině docela blízko. A zajímalo by mě, jak to vnímají cizinci, kteří se učí česky, protože pro mě je v japonštině dost často problém odhadnout, jakou úroveň formality mám použít. V tomhle je daleko příjemnější finština, kde sice vykání je taky, ale používá se daleko míň, a hlavně angličtina, která to díky používání stejného zájmena pro "ty" i "vy" vyřešila úplně nejlíp.
Když už jsem teda rozepsaná, budu ještě pokračovat reportem ze včerejška. V pondělí jsme si s Anež koupily lístky na SamhainFest. Ve středu jsem dostala rýmu já, ve čtvrtek Anež. V pátek jsme se shodly, že na celou akci nemáme dost sil, takže jsme vynechaly Cruadalach (i když ty bych ráda viděla), Virrasztók a Illuminandi a na místo činu přišly až po osmé. Po menších problémech s mojí dezorientací (proč sakra jsou ty zastávky pro opačný směr u Faválu tak daleko od sebe?) jsme se dostaly dovnitř, potkaly Kaaliho, zjistily, že podlaha příšerně lepí, koupily si hnusné Starobrno a našly si krásné místečko uprostřed sálu, kam občas foukl větrák.
První kapela, kterou jsme viděly, byla Silent Stream of Godless Elegy. Jak už jsem určitě někde psala, z kombinace cimbálu a metalu jsem jakožto jihomoravská metalistka naprosto nadšená. Ještě by ten cimbál mohli dostat na pódium na živo a ne jenom z nahrávky a byla bych v sedmém nebi. Hráli pár písniček z posledního alba, které jsem stihla naposlouchat za ten zhruba měsíc, co vím o jejich existenci, a občas jsem si pamatovala i texty (aspoň refrény), takže jsem si i zazpívala (bez toho by mě to tolik nebavilo). Starší písničky neznám, ale i ty byly fajn. Nevím, jak dlouho přesně hráli, ale uběhlo to strašně rychle, klidně bych si dala nášup.
Po SSOGE přišla na řadu kapela, na kterou jsem se osobně těšila nejvíc. Dalriada. Tohle bylo jejich vůbec první vystoupení v Česku, takže jsem patřičně hrdá, že jsem byla u toho. Taky to byl jeden z posledních koncertů, které odehráli s Laurou předtím, než se jí narodí mrňous. Brzo po tom, co začali hrát, se před náma strhlo pogo (mám dojem, že ho začal odněkud se objevivší Kaali). Stály jsme na kraji kotle a občas někoho odstrčily zpátky do víru (Anež si to evidentně užívala). Z toho, co Dalriada hrála, jsem moc písniček neznala. Něco mi bylo povědomé, něco jsem znala dobře a něco málo dokonce i s názvem (Szent László a Hajdúntánc). Než dojedou příště, tak bych se mohla doučit pár textů, abych si mohla víc zařvat.
No a pak přišla na řadu Arkona, kvůli které přišla na akci většina lidí. Pogo jelo v jednom kuse, lidi řvali jak blázni, já a spousta dalších jsme si ničili krk headbangingem, no prostě pařba. Máša s klukama umí udělat fakt dobrou atmosféru. Hráli, hráli, pak zmizeli, jakože konec, a když jsme je vyřvali znovu na pódium, tak hráli, hráli a hráli, jako by večer patřil jenom jim a po nich už neměla přijít žádná další kapela. Ke konci už jsem začala být dost unavená (přece jenom jsem strávila poslední tři dny v posteli), ale kdyby naši slovanští bratři hráli ještě další tři hodiny, tak to asi vydržím.
Poslední kapela na programu byla irská Darkest Era. Na ni už ale moc lidí nezůstalo, většina se po Arkoně vypravila domů, případně pokračovat do jiných podniků. Abych řekla pravdu, moc jsem tohle pořadí kapel nepochopila. Proč po Arkoně strkají ještě něco dalšího? DE začali hrát asi o hodinu později, než bylo původně v plánu, a protože jsem nekontrolovala hodiny celou dobu, tak nemůžu říct, kolik z toho skluzu má na svědomí Arkona a kolik ostatní kapely. My jsme s Anež zůstaly asi na dvě písničky, pak jsme se ale, obě skoro mrtvé, rozhodly, že už je fakt čas jít domů. Vypadalo to, že pak hráli už jenom chviličku, protože po pár minutách na zastávce se k nám přidal houf dalších metlošů. Do postele jsem se dostala někdy ve čtvrt na čtyři - to už se mi dlouho nepovedlo. Bolí mě nohy (i když to je částečně i tím, že jsem do obou v noci chytla křeč), pak za krkem, v krku, nemůžu mluvit (naštěstí nemám s kým, protože jsem celý víkend na bytě sama), ale to k takovýmhle akcím patří. Dokonce mám dojem, že čím víc jsem zhuntovaná fyzicky, tím lepší mám náladu. Teď to chce už jenom prachy, abych mohla co nejdřív na nějakou další akci.
Vzhledem k tomu, že už dva týdny spokojeně bydlím, je nejvyšší čas dát dohromady článek o tom, jak jsem hledala a hledala, až nakonec našla střechu nad hlavou. Chci to konečně sepsat, než zapomenu detaily.
V první půlce prázdnin jsem si pořád říkala, že mám času dost, takže jsem odpověděla na jednu jedinou nabídku, která se mi objevila na FB, a to s nulovým výsledkem. Když se kalendář přehoupl do srpna, začala jsem napřed odpovídat na inzeráty Lidčiným kamarádkám, a když jsem se dočkala jenom záporných nebo žádných odpovědí, konečně jsem se vrhla do ISu, kde se každý den objevuje hromada nabídek na bydlení.
První náznak úspěchu se dostavil až na táboře. Celkem solidně se tvářící byt, jediná podmínka byla nejpozději v pondělí zaplatit. Takže v neděli jsem slečně psala, ať mi pošle číslo účtu. V pondělí ráno byla vypnutá elektrika a navíc jsme šli na výlet, ze kterého jsme se vrátili někdy okolo čtvrté nebo páté odpoledne. To už elektrika jela, takže jsem okamžitě sedla k mailu. Tam byl jenom dotaz, jestli do toho opravdu jdu, ale číslo účtu chybělo. Takže jsem jí znovu psala, ať mi to číslo pošle. A nic. V úterý večer jsem psala znovu, co se teda děje, a přišla mi naštvaná odpověď, že ten byt měl být v pondělí zaplacený, takže ať si trhnu. Napřed jsem se naštvala, ale pak jsem si uvědomila, že je vlastně super, že s takovým člověkem bydlet nebudu.
Po téhle epizodě jsem samozřejmě pokračovala s hledáním a do toho se Hiru dozvěděla, že byla dodatečně přijatá na japanistiku, takže jsme se dohodly, že dál budeme hledat spolu. Objevily jsme pár bytů, které podle popisu a občas i fotek vypadaly docela lákavě. První člověk přestal odepisovat hned po prvním mailu, s druhým už jsem málem měla domluvenou prohlídku, když přestal odepisovat i on. Teprve na můj výslovný dotaz jsem se dozvěděla, že i tenhle byt je zadaný. No tak nic, jde se dál. Domluvily jsme si prohlídku dalšího bytu. Den nato mi slečna píše, že ten byt někdo vzal bez prohlídky. Tak další byt. Dojeďte v pondělí ve dvanáct. Dojedeme v pondělí ve dvanáct, abysme se dozvěděly, že byt byl zadaný asi před dvěma hodinama (jo, chápu, že ti lidi odepsali první, tudíž měli přednost, ale kdyby mi ten člověk poslal smsku v okamžiku, kdy ten byt padl, mohla jsem si ušetřit 156 Kč a zbytečnou cestu do Brna). V tenhle okamžik Hiru začala uvažovat, že si zkusí dát přihlášku na kolej, takže jsme se domluvily, že budeme obě odpovídat nejenom na inzeráty na bydlení pro dva lidi, ale i pro jednoho.
Díky tomu jsem hned ve středu jela na další prohlídku. Teda vlastně na první prohlídku. Po asi třech týdnech hledání. Byt byl kousek od fakulty, nebyl špatný, ale když to porovnám s tím, ve kterém sedím právě teď, tak jsem fakt ráda, že neklapl, protože za stejnou cenu to je nebe a dudy. Slečně, se kterou bych sdílela pokoj, se ozvala i jedna její kamarádka, takže ta nakonec dostala přede mnou přednost. Nakonec to bylo ke spokojenosti všech - ani jedna z nás si nemusí zvykat na spolubydlící, o které neví ani fň.
Pomalu se začínám dostávat ke konci příběhu. Objevily se další dva potenciální byty. První byl od Lidčiny další kamarádky a vypadal slibně až do doby, kdy jsme se dozvěděly, že byt na ni ještě není přepsaný, takže klíče by byly až za dva týdny (čili týden po začátku školy). Druhý byl opět přes inzerát. Byly u něho i fotky, takže jsem odepsala, že byt se nám líbí a že bysme ho rády vzaly i bez prohlídky. Fajn, ale stejně v pondělí přijeďte, ať se domluvíme osobně. Pak mi slečna přestala odepisovat, a když se mi pořád nedostávalo potvrzení, že prohlídka fakt platí, na základě bohatých zkušeností jsem usoudila, že ani tento byt nebude náš nový domov. Chyba. Slečna byla jenom mimo civilizaci a odepsala až v pondělí odpoledne. Čekala jsem, že když jsme se na tu domluvenou schůzku nedostavily, tak byt dostane někdo jiný, ale spletla jsem se. Týna si nás pozvala ještě jednou na úterý a to už jsme si konečně odvážely klíče.
Na závěr musím říct, že to dlouhé čekání se vyplatilo. Naše současné bydlení je naprosto super. Jsme tři lidi v 3+1, byt je kompletně vybavený včetně všech vymožeností jako je myčka nebo tiskárna, šalinou do školy je to osm minut, a navíc perfektní spolubydlící... Jediné, co mě trochu štve, je to, že platíme tři tisíce na měsíc. Za tu sumu máme sice suprovní bydlení, ale pořád je to o 1250 Kč víc, než jsem platila za minulý byt, takže si teď budu muset hodně utáhnout opasek. Ale to snad nějak zvládnu.
Potřebuju dostat psavou náladu. Mám témata asi na pět článků, ale vůbec to ze mě neleze. Ale jinak se mám fajn :) Už bydlím, to je dost velká úleva. A k tomu začala škola a já jsem zjistila, že i po prázdninách, kdy jsem finštinu skoro ani neviděla, jsem celkem schopná rozumět naší nové učitelce Hanně, která na nás celou hodinu mluvila jenom finsky. S vytvářením vlastních vět je to o chlup horší, ale představit se a říct, proč studuju finštinu a kdo je můj oblíbený zpěvák (boj mezi Lauri Ylönenem a Mathiasem Nygårdem nakonec vyhrál Lauri), jsem ještě zvládla.
Kromě finštiny a finské literatury nám všechno začíná až příští týden, takže jsem zvědavá, jaké budou dojmy z estonštiny, japonštiny a němčiny. I když bojuju s pokušením si tu němčinu odhlásit. Nemůžu pořád najít nějakou motivaci, proč se ji učit (kromě toho, že by bylo fajn umět aspoň dva světové jazyky), a vlastně vůbec nemám chuť předvádět, jak moc ji neumím, i když jsem se ji poprvé začala učit, už když mi bylo devět. A nebo bych potřebovala kurz pro falešné začátečníky a ne takový, kde se počítá se středoškolskýma znalostma němčiny. Tak mě teď napadlo, že si ji odhlásím a místo ní si dám třeba lotyštinu, když nám ty kurzy strkají až pod nos... anebo ne, tváří se to, že je tam plno. V maďarštině taky a laponština je v pátek, což neberu. Ale 34 kreditů místo 38 by mi snad mohlo stačit, co?
Nevím přesně, čím to je, ale tenhle týden mám nějak pořád chuť chodit pěšky. Minimálně jednu cestu do školy nebo ze školy kašlu na dopravní prostředky a vyrážím po svých. Včera se mi takhle podařilo objevit uličku s kouzelným názvem Bezejmenná. Někdy, až budu mít fakt kopec času a chuti, bych mohla zkusit dojít na kampus nebo z něho. Ale to bude už pořádná túra, když to trolejí trvá půl hodiny. OK, mohlo by to trvat i o chlup míň, kdyby se mi chtělo přesedat, ona totiž devětadvacítka dělá pěkné okružní jízdy přes Jundrov a Kohoutovice. Kdyby to u Anthroposu střihla rovnou skrz Nový Lískovec tak jak troleje číslo 25 a 26, ušetřila by tím spoustu času. Ale zato bych neviděla ty nádherné vily na Veslařské. Asi si tu jízdu znovu zopakuju, ale až někdy pozdějc, až nebude v Academiku takový chaos. Tak dlouhou frontu jsem tam ještě nežrala! Od pokladen vedla okolo salátů až k pultu s obědama, tam se stočila zpátky, vedla až k zákuskům a tam se znovu otočila a vytvořila ocásek, který končil někde u steaků. Samozřejmě nebyly příbory, a to ani když jsem tam přišla, ani když jsem konečně vystála celou tu frontu. Naštěstí je donesli chviličku po tom, co jsem si sedla. Do toho hromada dezorientovaných prváků a k tomu si většina lidí dobíjela po prázdninách kredit. Takže další návštěvu téhle jídelny odkládám na neurčito. Dneska obědvám kuskus a zítra půjdu do Oázy.
Nevím, jak se to stalo, ale dneska si celý den pouštím (kromě jiného) osmdesátkovou popinu. I když jsem tu dobu nezažila, tyhle písničky znám dost dobře, protože je hrajou na Frekvenci 1, kterou poslouchá mamka a tudíž i já, když se ocitnu v její blízkosti. Je to docela fajn oddech od toho nářezu, co poslouchám obvykle. Takže enjoy ;)
