Podzimní depka

Mám opět mizernou náladu a můžu si za to sama, i když by se to dalo svést na to příšerné šero, které se válelo za oknem celou tu dobu, než před chvílí ztmavlo do noci (a to je teprve něco po půl páté). Nene, můžu si za to sama, může za to kombinace mojí lenosti, naprosté absence sociálních schopností (možná by se to dalo nazvat sociální fobií) a navrch asi ještě závislosti na komplu.

O co jde? Nemám prachy, tudíž by to chtělo nějakou brigádu. U Dobrovského se objeví cedule, že shánějí na zimu brigádníky, stačí odevzdat životopis. Tak si říkám - jupí, knížky jsou lepší než nějaký supermarket nebo fastfood, to by mě možná mohlo i bavit. No, a tím to skončilo. Vlastně ještě ne - asi po týdnu, co tam ta cedule visela, jsem doma vyhrabala moji jedinou pracovní smlouvu (čtrnáctidenní brigáda z roku 2009), abych mohla napsat ten životopis, no ale to bylo všechno. Žádný životopis se nekonal. Prostě jsem se k tomu nedokopala. To bylo samé - mám čas, nechce se mi, případně jsem na to vůbec nemyslela... no a cedule z obchodu najednou zase zmizela a já mám po potenciálně zajímavé brigádě.

Možná by to chtělo psychologa. Třeba by mi vysvětlil, proč nejsem schopná napsat si ani blbý životopis. Napadá mě pár důvodů - jednak to, že se za něho stydím. V 21 letech je moje jediná položka v kolonce zaměstnání už zmiňovaná brigáda zvaná Zelené město - nudné úklidové práce na území našeho města. Kromě toho bych si tam asi mohla napsat ještě něco jako "příležitostné pomocné a úklidové práce v projekční kanceláři" - čili když si taťka zavolal a já nebo ségra jsme měly čas, přišly jsme mu pouklízet (jedno krátké období jsem to dělala dokonce pravidelně), případně ořezat, poskládat, orazítkovat a zasložkovat projekty. Pár peněz to hodilo, jenže teď je s tím konec, protože taťka nemá prachy ani pro sebe, natož pro někoho dalšího. A ještě bych tam vlastně mohla hodit doučování, ale když se nad tím zamyslím, tak ani jedno vlastně neskončilo nějak úspěšně... i když vlastně jo, holky, co jsem je měla minulý semestr, se zlepšily aspoň v té angličtině, nezvládly jsme jenom Sandřinu matiku...

Důvod číslo dvě. Fobie ze sociální interakce s neznámým člověkem. Představa, že bych se měla zvednout a zanést můj nedokonalý životopis (kdybych ho teda napsala) někomu, s kým o něm ještě budu mluvit a třeba se mě bude ptát na věci, na které nebudu umět odpovědět (jak mi názorně předvedla moje spolubydla - personalistka, když mi předváděla behaviorální pohovor)... no, to není příjemná představa. Já jsem se prostě zasekla někde ve svém světě, který se odehrává celý v mé hlavě, tudíž nemusím s nikým reálným komunikovat, a když se najednou ocitnu v realitě, mám sakra velký problém. Proč tak nekomunikativní člověk jako já studuje jazyky, je mi záhadou.

Za třetí - počítačová závislost. Už jsem tu o ní kdysi psala. Ať dělám cokoliv, pořád myšlenkama ulítávám k počítači, a většinou ho nakonec musím zapnout. Je jedno, že tam nemám co dělat - jsem schopná strávit hodiny hledáním min a střílením bublin, místo toho, abych dělala něco užitečného. Mám ze sebe strach. Je to vlastně dost příšerný pocit uvědomit si, že mám sice dost dobrý mozek na to, abych byla třeba jaderný fyzik, kdybych o to měla zájem, ale na druhou stranu díky kombinaci těchhle tří věcí jsem (zatím?) nula. A nejsem si jistá, jestli se z toho ještě jsem schopná dostat sama.

Teď něco pozitivního. Jsem strašně ráda, že Slavíka vyhrál Klus. I když je to vlastně o ničem nevypovídající anketa, která se navíc týká mainstreamu, který prakticky nesleduju, seděla jsem v sobotu večer u televize, přetrpěla tu trapárnu a nakonec hýkala nadšením, když se mu to podařilo. Komu jinému taky, že jo? Proti Gottovi sice nic nemám, ale pro něho taky ne. A navíc mi přijde divné, když je nejpopulárnějším zpěvákem takový zombie. Takže velká gratulace Tomovi!