...když si prohlížíte fotky jednoho zajímavého chlapa a zjistíte, že má sedmiletou dceru. No nic...
Letošní Vánoce mi odhalily zase další nedokonalost mé osoby. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila samu sebe, že opravdu MÁM RADOST z dárků, i když je moje hromádka suverénně nejmenší z celé rodiny. To bylo samozřejmě tím, že největším (teda nejdražším) dárkem byl opravený počítač, za který Ježíšek zaplatil. Asi na mě platí poučka z jakési moudré knihy, která říká, že ženská nehledí na kvalitu (cenu) dárků, ale na kvantitu. Čím víc, tím líp.
A nebo v tom možná hrál roli jiný detail. Dostala jsem (skoro) samé věci, které potřebuju. Batoh, deodoranty, prachy... Jo, na jednu stranu jsem ráda, že jsem dostala tři litry českých a 57 éček, protože jsem zrovna skoro na nule, ale na druhou stranu, kdyby mi taťka místo té jedné tisícovky koupil třeba cédéčko z toho seznamu, co visí už dva měsíce na ledničce, tak by ho to vyšlo levnějš a mě by to potěšilo víc. Nebo třeba nějakou knížku. Nějak mi nejde do hlavy, jaktože ségra dostala DVĚ knížky a já, největší knihomol z rodiny, ani jednu...
Ale nakonec se stejně našlo něco, co mě potěšilo, protože je to fajn a nečekala jsem to. Byly to dárky od ségry - tričko s kočkama a kočková brož, oboje hand made by my sister (teda né že by šila tričko, ten potisk byl od ní). Díky! Jo, a taky jsem byla ráda, že aspoň moje dárky (snad) udělaly radost. Knížky pro mamku a ségru, Heroes pro taťku a kalendář pro babičku. Teda ve dvou případech to byly věci, které si asi "zapůjčím" - Heroesy mi taťka už donesl (sám od sebe, aniž bych si o to řekla) a Cestu k mým matkám od Edith Holé, kterou jsem dala mamce, bych si taky ráda přečetla, až bude čas.
Teď to vypadá, že jsem ještě rozmazlenější, ufňukanější a nevděčnější, než jak se ve skutečnosti cítím. Jak se to dělá, aby člověk nebyl takový fracek? Možná by mi pro začátek stačil pocit, že mě aspoň vlastní rodina zná...
Neee, nebojte, nebude to miliontý příspěvek k tématu konec světa. Nadpis tohoto článku jsem okopírovala z jednoho statusu na FB, protože mě inspiroval k tomu, co jsem si okamžitě pustila - video z koncertu Nightwish - End of an Era (a jsem přesvědčená, že ta osoba myslela tím statusem přesně to, co já).
U některých kapel se mi stává poměrně často, že si je nějakou dobu nepouštím, protože zapomínám, jak jsou skvělé. Má to výhodu - když se k nim po delší době dostanu, vždycky mi znovu vyrazí dech svojí dokonalostí. A přesně to se mi dneska stalo u Nightwish. Napřed jsem si pustila celý koncert a teď poslouchám pro změnu Imaginaerum, které mám (zatím) jako jediné legálně koupené. Znovu a znovu se ujišťuju, že Nightwish nestojí ani na Tarje, ani na Anette, ani na žádné jiné zpěvačce, která přijde a odejde. Člověk, bez kterého by Nightwish nebyli Nightwish, je jedině Tuomas (při vší úctě ke zbytku kapely a hlavně k Marcovi, kterého mám asi nejradši z celé té bandy). Tuomas je podle mě geniální skladatel, který je schopný napsat přesně to, co té které zpěvačce nebo zpěvákovi sedne jak prdel na hrnec, takže výsledkem je úžasné album - ať už jsou to ty nejstarší, nebo právě Imaginaerum.
Co se mi nejvíc líbí na End of an Era? Je toho dost, ale dneska jsem málem přestala dýchat u Fantoma opery. Cítila jsem se skoro jak ty holčiny pod pódiem, ty taky vypadaly, že u toho omdlí. Fantoma jsem slyšela v hodně verzích, ale na Tarju a Marca (a metalovou úpravu) nemá žádná. No a kromě téhle písničky miluju třeba Planet Hell, Kuolema tekee taiteilijan (ach, ta krásná finština!) nebo Creek Mary's Blood. A samozřejmě spoustu dalších.
Než vyšlo Imaginaerum, docela jsem se bála, jak to dopadne. Přece jenom DPP nepatří k těm nejpovedenějším albům a nebyla jsem si jistá, jak to Anette zvládne. Ale Tuomas je pán, takže napsal písničky tak, aby Anette sedly a zároveň byly skvělé - natolik, že jsem se konečně odhodlala našetřit si pár peněz a na jaře jsem se na ně vydala do Prahy, kde byli samozřejmě úžasní. Co vybrat z Imaginaera? Taikatalvi - finština a Marco *slint*. Storytime - vždycky si u toho představuju, že se rozhodnou vzít na tour nějaký sbor a to budeme my *haha*. Song of Myself - kvůli té druhé, mluvené části. K téhle písničce někdy napíšu samostatný článek, je v ní spousta krásných a moudrých vět, které si někam napíšu, zarámuju a pověsím.
Co bude dál? Kdo bude nová oficiální zpěvačka - Floor, nebo někdo jiný? To by mě velice zajímalo. Floor se mi líbí, takže bych pro ni klidně hlasovala. Na rozdíl od spousty jiných fans netoužím ani po návratu Tarji, ani po Anette. Když odešla Tarja, tak jsem Nightwish sice už znala, ale ještě jsem je moc neposlouchala, takže jsem si jejího odchodu pomalu ani nevšimla. A když teď zmizela Anette, samotnou mě překvapilo, že to se mnou ani nehlo, přestože se mi v Praze fakt líbila. Byla bych ráda, kdyby se konečně našel někdo, kdo v té kapele vydrží. Přece jenom tohle střídání kazí dojem. Ale to záleží na klukách - a samozřejmě hlavně na Tuomasovi. Nechce se mi spekulovat o tom, jestli za odchodem obou holek jsou opravdu ty oficiálně udávané důvody, nebo, jak tvrdí spousta lidí, nevydařené vztahy mezi nima a Tuomasem. Vzhledem k tomu, že stejně nemám šanci zjistit, co z toho je pravda, tak mě to ani nezajímá. Budu doufat, že to všecko dobře dopadne, kluci najdou novou dobrou zpěvačku a vydají ještě spoustu dobré muziky a mezitím se mi snad někde podaří vidět Imaginaerum - film.
Když už jsem rozepsaná (a když už mi přestala téct krev z prstu), tak ještě stručný report ze včerejška. Už potřetí se totiž u nás v kulturáku zjevil Petr Bende, aby tu spáchal svůj vánoční koncert. A už potřetí si k tomu pozval nás, Barbastellu. Poprvé jsme teda byli posílení i o Crescendo, takže se nás na pódiu motalo okolo stovky, ale pak naštěstí sbormistr uznal, že to nebylo tak úplně ono, a na dalších dvou koncertech jsme křoví dělali už jenom my.
Vypadá to, že si nás Bende docela oblíbil. Jednak nám rok co rok roste počet písniček, které s ním zpíváme (letos to bylo osm plus jedna naše vlastní), a hlavně - náš koncert v Hodoníně byl jediný, který se natáčel. Takže třeba z toho bude i nějaké DVD (mooožnááá).
Oblíbili jsme si i my Bendeho? Hm, těžko říct. Na zkouškách to tak nevypadá, a to kvůli jeho zpraseným koledám. Pár písniček, které s ním zpíváme, jsou docela fajn (Hvězda, Tráva (jak může proboha někdo nazvat písničku Tráva???) a hlavně Nad horů svítá), další písnička - Kdybych byl - by byla dobrá, kdyby tam nestrčili marťansky působící mezihru, ale ty koledy, to je děs! On tomu říká rocková úprava, my tomu říkáme zprasení. Vždycky, ale opravdu vždycky, když zkoušíme s nahrávkou Nesem vám noviny, objeví se na minimálně půlce obličejů kyselé ksichty, protože to zní... hrozně. To se nedá popsat, ale je to fakt hrozné. Další koledy - Štěstí zdraví a Rolničky - jsou to samé, obzvlášť na těch Rolničkách si "dal záležet" - aneb slyšeli jste někdy Rolničky v country úpravě? Aspoň Den přeslavný zůstal celkem nezkažený.
Náš sbor se dostal na řadu až v druhé půlce koncertu, hned po přestávce. Bende má u mě velké plus, že si na tyhle koncerty nevozí žádnou předkapelu, ale zvládá to sám se svýma hostama - a to ten koncert trval skoro tři hodiny! První půlka mě mile překvapila. Na rozdíl od minulého roku jsem vydržela sedět celou dobu v sále a dokonce mě to bavilo, i když spousta "vtipů" byla dost prvoplánových. Hudebně to ale bylo fajn - většinou hrál jenom Bende s jedním až dvěma členama kapely, případně se svým kamarádem Pavlem Helanem. Toho jsem neznala, ale rozhodně to byla lepší volba, než například loňská Ilonka Csáková. Obvzlášť super byly písničky o zubařce a o iPhonu (nevím, jak se jmenujou - možná Zubařka a iPhone?). A posledním (tradičním) hostem byla (tradičně) skvělá cimbálka Grajcar.
Druhá půlka koncertu začala rozhrnutím opony, která byla celou první půlku zavřená. Za oponou už byla celá kapela i s náma a Grajcarama. Za velké překvapení považuju už to, že se ta opona vůbec otevřela - na zkoušce s ní totiž byly problémy, nechtěla se pro změnu zavřít. Ale co byste chtěli po takové relikvii, bez ní by náš kulturák určitě nevypadl jako správný socialistický kulturák... No, opona se otevřela, my jsme na pokyn saxofonisty začali tleskat a pak začal Den přeslavný. A pak další a další písničky, všecko šlo skoro podle plánu, jenom v Hvězdě se Petr zapomněl a hodil refrén dvakrát za sebou, i když měl být jenom jeden. Ale my jsme profíci a jednoduše jsme se přizpůsobili. Jako naši sólovku jsme zazpívali Tři králové (neplést se známější My tři králové, to je něco jiného). Povedlo se i Štěstí zdraví, jehož úprava se rozjela do jakési divočiny, ve které Petr zadával rytmus, jak mají tleskat diváci a jak máme my s Grajcarama hrát na "kuchyňské nástroje" - vařečky, pokličky, struhadla a podobné, co kdo doma našel, případně si půjčil od Ambrozků (tak to dopadá, když si půlka sboru zapomene přibalit nástroje - ti, co bydlí nejblíž, nabídnou k rozpůjčení vlastní kuchyň). Pak ještě pár písniček a šli jsme z pódia, abysme mohli počkat v zákulisí, než na nás znovu přijde řada a budeme moct (skoro) zakončit koncert s Nad horů svítá. Vzhledem k tomu, že jsme byli prakticky hned za pódiem, pořád musel někdo někoho pštít, aby bylo ticho, protože "to je strašně slyšet." Většinou to nevydrželo víc než deset sekund...
A jaký jsem z toho měla nakonec dojem? Asi o 200 % lepší než na zkouškách. Nevím, čím to je, ale naživo a naostro mi ani ty prasokoledy nevadily a celé vystoupení mě strašně bavilo. Lidi byli super, kapela byla super, cimbálka byla super a my jsme byli taky super. Jo, a Bende byl taky super. Až do včerejšího večera jsem si říkala, že bysme se mohli držet zlatého pravidla třikrát a dost, ale už si to nemyslím. Kdyby to záleželo na mně, tak si to za rok klidně zase zopakuju.
Jak to dopadá, když se rozhodnu vstát z postele a něco udělat? Špatně. Opravdu špatně.
Už od víkendu mi v pokoji ležela krabice s vánočníma světýlkama, že je mám pověsit na okno. Můj argument, že nemám žádný estetický cit, tak ať to udělá sestra - budoucí designérka - neprošel, tak jsem zkusila druhý fígl - počkat, jestli se to během týdne nepověsí samo. Nepověsilo. Takže dneska jsem se konečně odhodlala, přinesla si schody a pustila se do toho. Napřed jsem zkontrolovala, jestli ten bazmek vůbec svítí - jo, svítil. Chvilku jsem si zapřemýšlela, jak to provést, a pak jsem konečně vylezla na schody. Věším, věším, pak slezu a omrknu výsledek. Nic moc, tak zase chvilku přemýšlím a napadlo mě lepší řešení. Vylezu, sundávám, znovu věším a tentokrát to dopadne líp, už to chce jenom menší úpravy. Nakonec slavnostně zapojím ten krám do zásuvky - a ejhle, chybička se vloudila! Někde v průběhu věšení a převěšování mi totiž jedna žárovička ťukla do schodů a odletěla, takže celá série červených potvor nesvítí. A když tam svítí jenom modré, zelené a žluté, tak to vypadá divně. Estetický dojem - no potěš koště. A to jsem se tolik snažila!
Když mi nevyšly žárovičky, rozhodla jsem se večer spontánně, že pomůžu mamce s cukrovím. Měla cosi rozdělané, tak jsem se jí do toho začala motat. První úkol - spočítat, kolik košíčků se vleze na plech - jsem zvládla. Druhý úkol už vyžadoval zapojení nejen hlavy, ale i rukou: utřít čtyři kovové košíčky a vymazat je máslem, aby do nich mamka mohla strčit kus těsta. Vypadá to jako něco, co by mohlo zvládnout i tříleté dítě, že? Ale to bych nebyla já. Já jsem se totiž, prosím pěkně, během utírání stačila říznout o trochu ostrý okraj jednoho košíčku. Chvilku to vypadalo, jako že nic, takže jsem začala vymazávat máslem, ale pak jsem si všimla, že na nich nechávám červené stopy. Uznala jsem, že to není zrovna vhodné, a byla jsem od pečení vyhnána (s tím, že se můžu zítra pokusit o reparát). Ach jo.
Ale abych jenom nefňukala, musím se taky pochválit. Včera jsem balila dárky a konečně to vypadá, jako že to balil člověk a ne opice. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo jsem se konečně jakž takž naučila, jak zabalit krabici do papíru. Ale výsledek fakt vypadá... no, ujde to. (A ne, námitky, že předměty ve tvaru pravidelného kvádru - knížky, kalendáře a počítačové hry - se balí jednoduše, nepřijímám!)
Jestli mi jednou nezbude nic jiného, než se živit rukama, tak umřu hlady.
Možná budu vypadat jako nerozhodná puberťačka, ale opět mě napadlo změnit si blogové jméno. Stejně mě skoro nikdo nečte, takže to nikomu nebude vadit. Musta kissa zůstane jenom jako název blogu, ale mne ode dneška můžete potkávat jako Leeni. Je to jedna z finských obdob jména Lenka a našla jsem ji v kalendáři u data 22. 7. vedle jmen Leena, Lenita a Matleena. Leeni se mi líbí nejvíc, protože zní roztomileji než Leena a hlavně, když to chcete použít v pátém pádě, vypadá to stejně jako v nominativu. Češtinu mám sice ráda, ale vokativ mi začíná čím dál víc vadit, protože jenom komplikuje překládání z a do jiných jazyků. Takže: Leeni, těší mě.
Mám dojem, že semestr začal před pár dny, a už je tady zápočťák. Můj původní plán na zítra obsahoval dvojtest z estonštiny a odpoledne finštinu - výklad systému, ale celý tenhle program se odsouvá na někdy po Vánocích, protože k nám na gympl zítra přijedou z České televize točit náš sbor a to si přece nemůžu nechat ujít. Samozřejmě je to kvůli tomu romskému projektu. Na jednu stranu ve mně občas hlodne myšlenka, že je trochu nefér, že se nám věnuje pozornost jenom kvůli Romům, přestože náš sbor funguje dvacet let a jejich (tuším) dva roky, ale dospěla jsem k názoru, že mi to vlastně nevadí. V tomhle případě jsem pro pozitivní diskriminaci, protože tihle lidi si určitě zaslouží být vidět v dobrém světle a my vlastně máme výhodu, že se v tom svezeme s nima. Na zítřek se fakt těším a jenom doufám, že nebudu před kamerou vypadat jako blb.
Zkoušky mě tenhle týden rozhodně neminou, i když bych jich ráda stihla ještě o pár víc, ať toho nemám moc po Vánocích. Takhle mi zbývají jenom ty čtvrteční - finština s Hannou, finská četba s Kovářem a pak dvě japonštiny (písmo a jazyk) za sebou. Pořád spoléhám na to, že tam dojdu a nějak to dám. Dneska jsem otevřela dva texty z četby (ty lehčí), a vypsala si slovíčka z japonštiny (překvapená, že je jich tolik). Ale stejně si myslím, že to nebude problém. Doufám. Japonské písmo je jediný předmět, ze kterého mám letos opravdovou, čili známkovanou zkoušku, to ostatní včetně všech oborových předmětů jsou zápočty nebo kolokvia. Netuším, proč se to tak rozlišuje, stejně je to každému fuk. Ale na naší škole je spousta nevysvětlitelných věcí (například nařízení, že poslední týden před Vánocama se NESMÍ vypisovat zkoušky (proboha proč???) a fakt, že to stejně někteří vyučující obcházejí). No, nejspíš nemá cenu se nad něčím takovým pozastavovat... Dobrou noc!
