Nedávno jsem byla zoufalá z toho, že si moje spolubydla pouští Call Me Maybe a hned potom Offspringy. Tahle kombinace mi prostě nešla (a nejde) do hlavy. Ale pak jsem došla na to, že nemám problém s tou kombinací, ale jenom s tou první písničkou. Nene, letní hity nebyly, nejsou a nebudou můj styl. Moje dnešní kombinace jsou ale podobného duchu: Čhavorenge, The Rasmus, Bonus, Prago Union, Radiohead, Hentai Corporation a pro změnu Čhavorenge (jo, už jsem tu jednu písničku překopala do mp3, šikovná su :)). Už delší dobu mám období, kdy pořádně nevím, co poslouchat, a tak se brodím vodama YouTube a hledám a zkouším a hledám. Stručný přehled toho, co jsem dneska poslouchala - čili kombinace mých oblíbených písniček s jinýma, které jsem dneska slyšela poprvé:
Čhavorenge (nevím, jak se tahle písnička jmenuje):
Samota se snáší líp, když víte, že v tom nejste sami.
Dneska jsem byla po strašně dlouhé době na kafi s jednou z mých spřízněných duší. Neviděly jsme se od mých narozenin, čili od půlky prázdnin, což je příšerně dlouhá doba na to, že je to jedna z mála osob, se kterýma jsem schopná si vykládat kdykoli a o čemkoli. Jenže času je sakra málo - teda já bych ještě nějaký našla, i když poslední dobou jsem i já docela zaneprázdněná, ale ona má dvě školy, tudíž času sakra málo. A ještě míň ho má poslední členka naší trojky, která má dvě školy a k tomu navíc přítele, což znamená, že dneska s náma nikam nešla.
Má přítele a já jsem ráda. Má přítele a závidím jí. Když je člověku přes dvacet a nemá za sebou VŮBEC ŽÁDNÝ vztah, je rád za každého dalšího, kdo je na tom podobně. A když zjistí, že někdo další z podobně postižených najednou s někým chodí, říká si: a kdy konečně přijdu na řadu já? Naštěstí ale pořád nejsem ta poslední, kdo nikoho nemá (minimálně je tu ještě ta moje první spřízněná duše), což mě utěšuje a díky tomu nemám problém zapnout své druhé já, které se umí radovat ze štěstí druhých (to je docela fajn záležitost, vyzkoušejte to ;)) a tak jsem vlastně happy z toho, že se kolem mě objevují čerstvě zamilované párečky (jop, takových lidí je kolem mě víc).
Z jiného soudku.
Nemám ráda český negativismus. Nemám ráda, když pořád někdo říká, jak je všecko špatně a jak jsou na tom všichni ostatní líp. Vím, že to sama dělám taky, takže se snažím myslet pozitivně a nestěžovat si v jednom kuse na něco, i když se mi to ne pokaždé daří. Mám ráda pozitivní lidi, ale co je moc, to je moc. S několika spolužačkama jsme se dneska shodly, že nám vadí, jak je naše učitelka Hanna neustále vysmátá. Byl ten test těžký? Hihihi! Sorry! Hehehe! Směje se pořád, v jednom kuse, až mi to leze na nervy. Fakt nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti smějícím se lidem, to spíš naopak, ale u ní mě to prostě otravuje. Mohla by zklidnit hormon, aspoň malinko.
A ještě mi vadí jedna věc. Vypadá to, že jsme ve finštině najeli na rytmus, který jsem nesnášela už na gymplu v angličtině - hodinu strávíme opravováním úlohy z minula, dokonce to ani nestihneme a na konci hodiny dostaneme kopec dalších úkolů. Huááá! Kdybysme ty cvičení udělali zrovna ve škole, jejího času to zabere stejně a našeho daleko míň! Nebo kdybysme tím opravováním nestrávili fakt celých 90 minut a dělali jsme aspoň něco jiného. Ale nééé! Já chci zpátky Petru! S tou jsme aspoň ve škole makali (teď mám pocit, že děláme víceméně prd) a dokonce jsme občas psali testíky, které bych klidně zavedla znovu. Aspoň by mě to dokopalo učit se průběžně a nenechávat si to až na zkouškové.
Psala jsem už, že nemám ráda, když si lidi pořád na něco stěžují?
Potřebuju nutně zjistit, jak rozporcovat video na části a z jedné část udělat mp3ku. Zasekla jsem se totiž na jedné romské písničce, která není na YT, ale mám ji jenom na videu z koncertu (ne z toho, co byl ve čtvrtek, z toho ještě DVD není). Když jsem u komplu, ještě to jde, jenom to musím pořád přetáčet. Jenže když u komplu nejsem, například když jsem zrovna ve vlaku, nemůžu se k ní dostat! A pořád mi hraje v hlavě, i když ještě neumím text (ale vypadá to, že za chvilku ho snad dám i celý). Zpívá to Ota a Jeňa a klavírista, co nevím, jak se jmenuje, a aaaaa... jsem se do té písničky zamilovala!
Válí se mi tu několik rozepsaných článků o dočtených knížkách, ale pořád je nezvládám dokončit. Zjistila, jsem, že koncept článků z projektu "Knihy v mých myšlenkách" mi vlastně vůbec nesedí, že se mi to blbě vymýšlí, takže to zkusím udělat postaru a napsat něco málo o dalších přečtených knížkách do jednoho článku.
Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách
Tuhle knížku jsem si půjčila jednak proto, že mě zaujala recenze, a jednak proto, že má v názvu Helsinky. Ty sice mají jenom více méně symbolický význam, ale aspoň něco :). V knížce se střídají dvě časové roviny - v té první, současné, je hlavním hrdinou Ole, bývalý punker a majitel baru s názvem Helsinky kdesi ve východním Německu. V druhé se vracíme do 80. let a sledujeme českou holku, která si říká Nancy a je součástí punkerské party, která to v komunistickém Československu nemá ani trochu jednoduché. Jejich osudy se samozřejmě protínají a čím dál se knížkou pročtete, tím je jasnější, jakým způsobem, i když k tomu dojde až na konci knížky.
Tahle knížka mě inspirovala ke dvěma myšlenkám. Za prvé: nechci, nechci, ale opravdu nechci žít v komunismu nebo v jakémkoliv jiném systému, který po člověku požaduje, aby byl stejný, jako všichni ostatní. To není pro mě, i když v reálu jsem vlastně celkem šedá myš a nijak zvlášť nevyčnívám. Potřebuju mít aspoň ten pocit, že si můžu dělat co chci a můžu být, kým chci, třeba mnou :).
No a druhá věc, která se mi honila hlavou, byla otázka, co je to vlastně punk. Vychází mi z toho kombinace dvou věcí - svobody a naštvanosti. To první mě fascinuje, to druhé vůbec ne - jsem, nebo se snažím být pozitivní člověk, i když vidím okolo sebe spoustu věcí, které nefungují. Negativismus nechávám zbytku spoluobčanů, my Češi jsme v tom dobří. Dál mě napadaly otázky jako - může člověk středního věku, jako například Ole, být pořád punk, aby u toho zároveň nevypadal směšně?
S klidným svědomím můžu napsat, že je to jedna z nejlepších knížek, které jsem poslední dobou četla, takže ji určitě doporučuje k přečtení.
Michal Hvorecký: Plyš
Už dlouhou dobu mě štvalo, že neznám vůbec nic ze slovenské tvorby. Napadá mě sice pár jmen, ale nic jsem od nich nečetla, takže jsem se rozhodla to napravit. Jeden z nejznámějších slovenských spisovatelů je Michal Hvorecký, takže jsem se podívala do knihovny, co tam od něho mají, a našla jsem román Plyš. Naštvala jsem se hned, když jsem ho otevřela, protože to byl český překlad! Probůh, proč musíme překládat i Slováky? To jako abysme se mezi sebou vůbec nedorozuměli, nebo co? No ale nakonec jsem to překousla a začetla se.
Ale abych řekla pravdu, moc mi to nešlo. Nezaujalo mě to, i když aspoň ze začátku to vypadalo, že příběh Irvina, který se snaží zbavit závislosti na pornografii, by mohl dopadnout zajímavě. Nakonec se z toho ale vyklubala jedna z knížek, o kterých si pamatuju tak maximálně to, že jsem je četla. Díky tomu, že jsem ji četla nedávno, si ještě vybavím aspoň trošku, o čem to bylo, ale nepamatuju si ani, jak to skončilo. Knížka mě začala trošku víc bavit ve druhé půlce, když to vypadalo, že se k psychologickému babrání v Irvinovi přidá ještě trocha sociologického babrání v hypermoderní závislé společnosti, ale to pak nějak vyšumělo a těch pár zajímavějších stránek se zase propadlo do šedi. Takže nevím, jestli se mi od Hvoreckého chce zkoušet něco dalšího (i když na FB píše zajímavé postřehy).
Jodi Picoult: Prostá pravda
Tohle je druhá knížka, kterou jsem od Jodi četla (první byla Je to i můj život), takže jsem čekala, jestli mi vyrazí dech stejně jako ta první. Jo, byla stejně dobrá.
Knížka nás zavádí do komunity Amišů, kde se, světe div se, objeví mrtvé novorozeně. Děj se samozřejmě odvíjí okolo vyšetřování, kde se tam vzalo, čí to je a kdo ho zabil, jestli vůbec někdo. Zápletka je vymyšlená velice dobře, zase je to silný příběh, tak jako v předchozím románu. Ale i když je to zajímavé, nejdůležitějším přínosem téhle knížky podle mě je vhled do komunity Amišů, o kterých sice většina lidí asi slyšela, ale málokdo o nich ví víc, než jenom, že je to "nějaká křesťanská sekta." A stejně jako u Konce punku v Helsinkách musím připomenout, že bych nemohla být Amiš prostě proto, že Amišové naprosto potírají individualitu a snaží se být jeden jako druhý. Podle mě je to proti lidské přirozenosti, takže i když na nich vidím pozitiva třeba v silném vztahu k rodině a přísném smyslu pro morálku (proto je natolik podivné, že se zrovna v jejich komunitě objeví mrtvé mimino), není to styl života pro mě. Nejsympatičtější mi proto byly postavy, které se z toho cirkusu dokázaly vymanit a nezbláznit se - čili hlavně Jacob.
Z hlediska stavby příběhu se mi líbilo, že odpověď na otázku položenou na začátku - co se vlastně stalo? - se dozvíme až na úplně poslední stránce knížky (a teď nekecám, fakt je až tam, nemá to žádnou další dohru). A pokud to ještě někdo nepochopil, Jodi Picoult je OPRAVDU DOBRÁ spisovatelka, takže si to určitě přečtěte!
Sofi Oksanen: Stalinovy krávy
Sofi Oksanen je finská spisovatelka, což byl první důvod, proč jsem se rozhodla přečíst si zrovna tuhle knížku. Už jsem dlouho nic finského nečetla, tak jsem to musela spravit. Druhý důvod byl zase zajímavý obsah - estonská holka přestěhovaná do Finska, která řeší jednak svoji národnost a jednak svoji bulimii.
Můj první dojem po přečtení recenze byl - to zní slibně! No, ale zas tak dobré to nebylo. Na můj vkus moc zdlouhavé a hlavně nedořešené. Anna po většinu knížky odmítá před kýmkoliv přiznat, že je Estonka, až se najednou cosi zlomí a říká to každému na potkání, až si svůj "problém" tak nějak vyřeší. Ale nepostřehla jsem, co se vlastně stalo, že tak radikálně změnila názor. A s bulimií to má podobně - vidíme, jak se její nemoc zhoršuje a ona si to odmítá přiznat, takže čekáme, že přijde nějaký zlom. Jenže on nepřijde, nemoc se ustálí (nevyléčí, prostě se dostane do fáze, kdy se nezlepšuje ani nezhoršuje) a knížka končí. Žádné řešení, nic. Nenadchlo mě to.
Kromě Anniny linie se taky dočítáme něco o její matce Katariině - Estonce, která se zamilovala do Fina, jenže v době, kdy Estonsko bylo součástí SSSR, nebylo zrovna jednoduché se provdat za "zápaďáka" a když se to nakonec povedlo, zjistila, že to nebylo zas takové terno. Tahle vyprávěcí linie se mi ale z knížky líbila nejvíc. Pak je tu ještě další rovina - Annina babička a Katariinina matka Sofia a osudy její rodiny během války a po válce. V jejím příběhu jsem byla naprosto ztracená, protože jsem nebyla schopná si zapamatovat, kdo je kdo, pořád se tam řešili její příbuzní - manžel, bratr a bůhví kdo ještě, bylo jich tam víc... podle mě to byla zbytečná linka.
Tuhle knížku jsem se dočetla jenom proto, abych se konečně mohla vrhnout na něco dalšího (třeba povinná četba do školy... ehm...). A taky jsem čekala, že to třeba nějak zajímavě skončí. No nic.
Po rozjuchaném čtvrtku následoval vážný pátek. Jely jsme s mamkou na pohřeb její sestřenice. Můj hlavní důvod pro výjezd byl sice ten, že jsem nutně potřebovala do Skalice nakupovat oblečení (mám našetřených pár euro, zatímco v korunách jsem docela na mizině, takže teď musím nakupovat mimo ČR a Slovensko je nejblíž), ale rozhodla jsem se tam mamku doprovodit, i když jsem tu paní vlastně neznala. Nejspíš jsme se párkrát potkaly, ale vůbec si ji nepamatuju. A taky jsem chtěla zjistit, jak vlastně vypadá pohřeb. Možná to zní divně, ale ve svých jednadvaceti jsem ještě na pohřbu nebyla. A vlastně jsem ráda, protože to znamená hlavně to, že mi nikdo blízký neumřel. Z těch lidí, kterém jsem aspoň občas vídala, to byla jenom prababička, a ta navíc umřela, když mi bylo nějakých šest, potom prastrýc, a to už je taky asi deset let zpátky, a naposledy celkem nedávno prateta. Ani s jedním z nich jsme si ale nebyli nějak moc blízcí, takže jsem na žádném z pohřbů nebyla.
Pohřeb, to jsou emoce. Je jedno, že jsem ji neznala, ta atmosféra člověka pohltí a citlivější rozbrečí. Taky jsem posmrkovala. Ale zároveň jsem se snažila vnímat věci, které ostatní přes svůj smutek nejspíš nepostřehnou. Jedna z prvních myšlenek, která mi vlezla do hlavy, byla nápadná podobnost obřadní síně se sálem, kde jsme den předtím zpívali. Obě místnosti byly laděné do fialova, což bych vlastně v té obřadní síni čekala, v kongresovém centru míň, ale líbilo se mi to. Další věc, která by teoreticky mohla obě události spojovat, je hudba. Ale píšu "teoreticky," protože ty rozvrzané housle a samohrajky ani moc hudbu nepřipomínaly. Necítila jsem z toho vůbec žádnou emoci, prostě to tam hrálo jenom proto, že by tam asi něco zahrát mělo. Ale nepředpokládám, že by si toho někdo jiný všiml. Kromě toho jsem musela taky bojovat s tím, že jsem navyklá po každé písničce automaticky tleskat, ale naštěstí jsem se udržela.
Taky jsem ale nemohla přestat uvažovat nad tím, jestli to celé neděláme špatně. Tím myslím celou naši kulturu, která smrt pokud možno vytěsňuje a bere za něco, co by vlastně nemělo být. Jasně, že to není zrovna veselé, když už nikdy nemůžeme být s někým, koho máme rádi, ale stejně bysme se mohli inspirovat u nějakých kultur, kde berou smrt jako přechod do nějakého dalšího stadia a pohřeb je tak vlastně oslava. A nebo by si aspoň měli všichni přečíst Roberta Fulghuma, tuším, že to bylo v knížce Od začátku do konce. Taky už si přesně nepamatuju, co tam všechno psal, ale některé myšlenky a nápady mě zaujaly (jako například domluvit se s nějakou blízkou osobou, aby třeba rok po vaší smrti poslala vašim nejbližším nějaký vzkaz od vás, který dopředu nachystáte). Musím si to znovu přečíst.
Čtvrtek byl totálně úžasně absolutně dokonalý den. I přesto, že jsem musela vstávat ještě dřív, než kdybych šla do školy, která začínala už v 7.30, byl to prostě mazec. Na programu byl totiž koncert našeho sboru, Čhavorenge a zlínské filharmonie, na který jsem se těšila... no minimálně od minulého víkendu :)
Jako obvykle před nějakou důležitou akcí jsem měla vstávací stres. Vzbudila jsem se škubnutím uprostřed noci a přemýšlela jsem, jestli jsem náhodou nezaspala, protože jsem si neuvědomovala, jestli jsem si vůbec nastavila budík. Samozřejmě že nastavila, takže jsem se vzbudila úplně zbytečně, a protože bylo teprve půl páté, znovu jsem usnula. Budík se rozeřval asi za pět minut a ukazoval přesně šest hodin, takže jsem se, kupodivu celkem čerstvá, vypotácela z postele. V sedm už jsme vyjížděli z Hodonína směr Zlín.
Dopoledne (které trvalo zhruba do 15.00) jsme strávili zkouškama s Čhavorenge a orchestrem, v případě našeho sboru teda spíš zevlováním a očumováním toho, co se zrovna děje na pódiu. Tam byl mimochodem fakt velký hic a když se k tomu přidá, že ve víc než půlce písniček se hýbeme, za chvíli z nás všech teklo. Oběd byl naplánovaný až na třetí hodinu odpolední, takže do té doby jsme museli vydržet jenom se svačinkama. Ale šlo to přežít.
Po obědě byla zase kopa času, takže s pár lidma jsme se šli projít na náměstí a do Zlatého jablka. S Nik jsme si prošly dvě hračkářství a pak jsme se usadili v přízemí a daly si čaj. Mně se moc nechtělo prolízat obchody, protože s dvěma stovkama bych si toho stejně moc nekoupila, i když jsem uvažovala, že se podívám aspoň do svého oblíbeného Orsay. A s Nik vlastně nic moc kromě prvního patra procházet nešlo, protože má panický strach z výšek a hrůzu v očích, když musí vyjít po nějakých schodech, které nejsou podle jejích představ. V obchoďáku zase nezvládne chodit po vyšších patrech, pokud je vidět dolů a ta ulička je moc úzká. Vlastně se málem nedostala ani na oběd, tam byly taky "divné" schody. Nakonec jsem ji držela za ruku a kdosi další z druhé strany, aby se k jídlu dostala i ona.
Okolo páté jsme se vrátili zpátky do Kongresového centra a začali se chystat a zkrášlovat. Líčit si oči, když okolo vás lítá hromada rozjívených malých holčiček, je nečekaně náročný úkol, takže jsem musela využít okamžiku, kdy se na chvilku uklidnily a přestaly do mě žduchat. Navlekli jsme na sebe bílé a ještě bělejší hadry a boty a pak už jenom čekali a čekali. Stihli jsme se taky pohádat o tom, jestli se v písničce Bílá bílá z Včelích medvídků zpívá "bílé není nikdy moc" nebo "bílé není nikdy dost." Vyhráli jsme my, kdo jsme tvrdili, že je tam moc, protože se to rýmuje (i když připouštím námitku, že jazykově tam víc sedí dost).
Před sedmou se náš sbor vyškrábal na balkón do třetího patra, postavili jsme se tak, abysme pokud možno viděli na pódium a když jsme zjistili, že je pořád spousta míst volných (i když údajně bylo vyprodáno), tak jsme si my rychlejší i sedli. A pak to konečně začalo. První bylo Romale, které se povedlo snad ještě líp než na zkouškách, sólisti nic nezkazili a všechno bylo nádherné. Stejně tak i další písnička, kterou zpívala samotná Rudyna. Pořadí dalších písniček si nepamatuju, ale všecko bylo dokonalé. Pokud bych měla vybrat moje nejoblíbenější písničky, tak by to byly asi ty, kde zpívá jenom Jeňa s Otou, případně i s Dežem. Nebo i ta další písnička, co si nepamatuju, jak se jmenuje, ale zpívali ji jenom kluci. A vlastně skoro všechno ostatní, asi kromě toho, co hrál samotný orchestr, u toho jsem se trochu nudila.
Všecko šlapalo tak jak mělo, až do okamžiku, kdy si Ida vzala slovo, mluvila a mluvila, a naráz uvádí náš sbor na pódium. My všichni včetně sbormistra, až do tohoto okamžiku spokojeně sedící na balkóně, jsme nasadili výraz WTF a pak jsme provedli pravděpodobně nejrychlejší přesun sboru z třetího do prvního patra - a to prosím většina děvčat včetně mě měla různě vysoké štekle. Přežili jsme, ale na pódium jsme zatím nelezli. Měli jsme totiž pravdu - ještě zdaleka nenastal náš čas, Ida to prostě spletla. Vlastně by mě zajímalo, co tam všecko vykládala, když nás uvedla, a my furt nikde. Pak se nám samozřejmě omlouvala, že to celé nějak popletla.
Abych řekla pravdu, tahle chybka mě vlastně hodila přesně do té nálady, do jaké jsem se chtěla a potřebovala dostat, takže když jsme konečně lezli na pódium, byla jsem patřičně vysmátá. Tohle nebyl vážný koncert, tohle byla pařba na pódiu. Zapomněla jsem spočítat, kolik tam bylo nás sboristů, ale něco okolo šedesáti až sedmdesáti to mohlo být - na ty praktikábly jsme se nakonec s vypětím sil vlezli, ale byli jsme rozhození asi na pět řad. A v tomhle počtu jsme skoro v každé písničce dělali aspoň krok sem - krok tam, někdy i nějaký sofistikovanější pohyb, takže z toho byl pořádný dupot. A taky tleskání, luskání, pokřikování a bůhví co ještě. No pařba!
Tak jsme si zazpívali Soske mange na phenes, Hej romale, Džalas romni a čardáše (ty jsou moje nejoblíbenější z celého programu) a pak přišla ultradlouhá děkovačka. Všichni tleskali všem, nejvíc Idě, která se snažila nerozbrečet dojetím, ale moc jí to nešlo. Taky za ní na pódium přišly její ségry, a kdyby to někdo nevěděl, jedna z nich je o chlup slavnější Iva Bittová. Potom ještě následovala Idina sólová písnička a na úplný konce další moje oblíbená, Te mangel. To byla ohromná změna nálady, z rozjuchaného davu jsme najednou byly modlící se děti a zase, tak jako všecko, to bylo úžasné. No a pak jsme konečně mohli zdrhnout z pódia.
Proč píšu zdrhnout? Už jsem psala, že naše oblečení bylo celé bílé včetně botů. To jsem zjistila až minulé pondělí a od té doby jsem nebyla doma, přijela jsem až tuhle středu. No a pamatovala jsem si, že někde doma mám bílé boty, které jsem měla do tanečních, takže aspoň tohle nemusím shánět (šaty jsem si nakonec půjčila od mé geniální spolubydly Týny). No jo, jenže jsem si neuvědomila, že z tanečních už jsem pět let venku (když jsem se k tomu číslu dopočítala, šokovalo mě, jak jsem stará... fosil, jak by řekla Nik). No a když jsem si je teda ve čtvrtek obula, zjistila jsem, že moje nožka už není taková, jako před pěti lety. Moc nepovyrostla, ale o něco se rozšířila, takže mi dělalo problém se do nich vůbec dostat. Nic jiného jsem ale neměla, takže jsem to prostě musela vydržet. Když Ida na konci pořád vyjmenovávala další a další úžasné lidi, kteří se na koncertě podíleli, tak mi hlavou běželo - jo, to je sice pěkné, ale už sakra přestaň, nebo UMŘU! Každé utrpení ale jednou skončí, takže jsme se přece jenom nakonec odebrali do zákulisí a já jsem se konečně mohla vyzout. To byla ta největší úleva, jaká mohla přijít!
Po koncertě jsme samozřejmě nemohli hned vyjet. Jožka říkal něco o rautu, ze kterého se nakonec vyklubala jenom bageta, oplatek a voda, ale pořád lepší než nic, a vlastně i lepší, než u nás na kulturáku, kde se většinou musíme obejít bez té bagety. A hlavně jsme se museli rozloučit, což vypadalo zhruba stejně, jako když jsme se loučívali po táborech na Smraďavce - (skoro) každý se musel se (skoro) každým obejmout. Je fakt, že si nejsem úplně jistá, kdy se zase uvidíme. Víme, že něco bude, ale ještě nikdo neví kdy. Ve hře jsou možná až tři termíny během následujícího roku, z toho první už za necelý měsíc, ale nevíme, co z toho klapne. Hlavně si musím sehnat nové boty.
Co nám celá tahle akce dala? Když budu mluvit o sboru, díky Čhavorenge se Barbastella konečně probudila. Byli jsme sice docela dobrý sbor, ale chyběla nám ta energie, kterou mají oni. My jsme zase přinesli poměrně dobrý sborový zvuk, no a dohromady z toho vzniklo velmi povedné dílo. Taky jsme si za to vzájemně rádi poděkovali.
A co jsem si z toho všeho odnesla já? Kromě perfektních zážitků z perfektního koncertu samozřejmě trochu jiný pohled na Romy. Jasně, že jsem nevěřila, že všichni jsou zloději a flákači, ale díky těmhle lidem můžu před všema rasistama mávat konkrétníma důkazama, že zdaleka ne všichni jsou odpad. Díky prohlídce v romském muzeu taky vím o chlup víc o romské kultuře. A taky vím, že existují i Romové, kteří studují na vysoké škole a klidně můžou z dějepisu zkoušet i bílé gymplačky :)
Jo, a eště ukázka. Tahle písnička sice nakonec na našem koncertě nezazněla, protože Anička na zkoušce zjistila, že nemá úplně v pořádku hlas, ale i tak je naprosto boží.
Z šaliny člověk vidí dost věcí. Poslední dobou mě například zaujalo pár reklamních sloganů, které mi připadají jako z první republiky. První takový, který jsem viděla, je tuším někde na Václavské a zní: "Nejlepší knedlíček má Vaníček." Přišlo mi to jako taková milá připomínka starších časů a myslela jsem, že moc podobných reklam asi neuvidím. Ale mýlila jsem se. Nedávno jsem potkala dvě podobné. Ta první byla: "Jehly, nitě, klubíčka - jen z prodejny Vlastička" a ta druhá, podle mě míň povedená, ale pořád v podobném duchu: "Jízda nocí, jízda ránem, nejlepší je s Pelikánem" (to je slogan autoškoly Pelikán). Tyhle nápisy mi přijdou takové pěkně poetické (hlavně ty první dva), takové rozzáření nudné šedi velkoměsta :). Až se zase budu nudit, tak třeba půjdu hledat další.
Po tomhle víkendu jsem vyfluslá a nabitá zároveň. Vyfluslá fyzicky, nabitá psychicky. Samozřejmě za to může muzika - to je fyzicky náročný koníček, pokud se dělá naplno. Náš úžasný sbor Barbastella totiž bude mít ve čtvrtek koncert s romským sborem Čhavorenge, Idou Kelarovou a zlínskou filharmonií, takže oba sbory měly tenhle víkend soustředění, abysme dali dohromady program.
První myšlenky byly samozřejmě rozpačité. Když člověk slyší, že by měl strávit víkend s kopou Romů kousíček od Cejlu, tak si asi většinou neřekne super, už se těším. Nebo možná řekne, ale ironie z toho bude cítit až za roh. Ale řekli jsme si, že do toho jdeme. Já osobně jsem předtím neměla s Romama žádnou přímou zkušenost - ani špatnou, ani dobrou - takže jsem si řekla, že se prostě nechám překvapit, jak to dopadne. A dopadlo to fakt dobře. Když jsme přijeli, Romáci se na nás vrhli a začali se představovat tak překotně, že si stejně skoro nikoho nepamatuju, ale bylo to dobrý krok na rozbití bariéry mezi náma. Po celý víkend jsme se pak normálně bavili, oba sbory dohromady. Včera večer jsme šli dohromady trsat (i když to mě moc nebavilo - jednak nejsem na trsání a už vůbec ne na trsací muziku, ale nebyla jsem v tom sama - takže náš sbor se postupně vytrácel a přesouval zpátky na muzeum, kde jsme spali). A dneska, než jsme odjeli, vypukla hromadná objímačka.
Nejvíc mě ale na tomhle projektu baví ta muzika. Náš sbor má ve zvyku zpívat sice dobře, ale tak trochu ospale, i když loňské vyvrcholení programu v podobě Glorie s Borisem a Ievan Polkky tu letargii vytrhlo. Tenhle romský program je na tom ale opačně - to je prostě koncentrovaná energie, nejenom v divokých písničkách, ale i v těch pomalých, procítěných. Docela jsem se bála, jak se budou v tomhle směru projevovat některé naše holky, které většinou vypadají, jako že se šíííleně nudí, ale zvládly to.
A druhá věc, která mě kupodivu docela bavila, je tanec, nebo aspoň pokus o tanec, nebo aspoň jakýkoliv pohyb do rytmu. I když su strašné dřevo, těch pár kroků, co tam děláme, mi vůbec nevadí. Ale ten nácvik byl vyčerpávající, kor když se to jelo pořád dokola a dokola a dokola, aby se vypilovaly drobnosti, například jakým způsobem máme zvednout ruce na konci jedné písničky. Idě a Dežovi se to pořád nelíbilo, tak jsme asi deset nebo patnáctkrát za sebou opakovali džá ča morééé, džá ča mandaaar... Jenom doufám, že nebudeme stát na nějakých titěrných praktikáblech, to by mohlo dopadnout všelijak.
Vtipný byl taky náš sbormistr. Na jedné zkoušce (naštěstí jenom naší, Romáci u toho nebyli), k nám promlouval, jak jsme tam důležití a jak se naším příchodem musí totálně změnit barva... Až když se celý sbor rozřehtal, si Jožka uvědomil, co to vlastně řekl, a zasmál se taky. A ještě měl tuším jeden podobný prd, ale ten už si nepamatuju. Škoda.
Teď už zbývá jenom vstát ve čtvrtek dostatečně brzo, protože vyjíždíme už v sedm ráno, abysme od půl desáté mohli zkoušet s filharmonií. A v sedm večer koncert. Je tam okolo 750 míst a už je vyprodáno, tož su zvědavá, jak to dopadne a strašně se těším!
Dneska jsem měla první hodinu s docentem, který se konečně uráčil přicestovat domů ze zahraničí. Docent je na našem ústavu synonymem pro postrach, takže jsem byla docela mile překvapená, že byl (aspoň dneska) naprosto v pohodě, i když jsem se asi půlku hodiny nechytala, o čem to vlastně mluví. Navíc vůbec netuším, jak bude vypadat zkouška - z přednášky nemám zapsané ani slovo, protože prostě nebylo co zapisovat. Celou dobu jsme rozebírali jeden text, který jsme měli mít nastudovaný. Ale i tak mě to docela bavilo. Jsem zvědavá, jak se bude projevovat po zbytek semestru, jak v jazykovědě, tak v baltských jazycích (ty máme zítra).
V té části přednášky, kdy jsem zrovna byla schopná chápat, o čem to mluví, mě zaujala jedna věc. V různých jazycích jsou různé způsoby, jak se vyjadřuje zdvořilost. Někdy jsou rozdíly mezi různýma stupněma zdvořilosti docela markantní (třeba v japonštině), v evropských jazycích to ale většinou tak závažný rozdíl není. V češtině i v některých jiných jazycích existuje fenomén tykání a vykání. Například ve francouzštině existuje taky, ale můžou se vzájemně daleko víc prolínat, než v češtině (například dva obchodní partneři si na pracovním jednání vykají, večer v hospodě plynule přejdou na tykání a další ráno pokračují v pracovní komunikaci vykáním). V češtině je naopak rozdíl mezi vykáním a tykáním dost podstatný, přechod mezi nima je spojený s určitým rituálem (když si někdo s někým "potyká," většinou si podají ruku a představí se, nebo si aspoň řeknou ahoj), a hlavně - pokud někdo nepoužije správnou formu (hlavně když tyká místo vykání), je to považováno za větší prohřešek, než kdyby mluvil vulgárně! Vůbec jsem si neuvědomovala, že zrovna v tomhle máme k japonštině docela blízko. A zajímalo by mě, jak to vnímají cizinci, kteří se učí česky, protože pro mě je v japonštině dost často problém odhadnout, jakou úroveň formality mám použít. V tomhle je daleko příjemnější finština, kde sice vykání je taky, ale používá se daleko míň, a hlavně angličtina, která to díky používání stejného zájmena pro "ty" i "vy" vyřešila úplně nejlíp.
