Dneska jsem byla po strašně dlouhé době na kafi s jednou z mých spřízněných duší. Neviděly jsme se od mých narozenin, čili od půlky prázdnin, což je příšerně dlouhá doba na to, že je to jedna z mála osob, se kterýma jsem schopná si vykládat kdykoli a o čemkoli. Jenže času je sakra málo - teda já bych ještě nějaký našla, i když poslední dobou jsem i já docela zaneprázdněná, ale ona má dvě školy, tudíž času sakra málo. A ještě míň ho má poslední členka naší trojky, která má dvě školy a k tomu navíc přítele, což znamená, že dneska s náma nikam nešla.
Má přítele a já jsem ráda. Má přítele a závidím jí. Když je člověku přes dvacet a nemá za sebou VŮBEC ŽÁDNÝ vztah, je rád za každého dalšího, kdo je na tom podobně. A když zjistí, že někdo další z podobně postižených najednou s někým chodí, říká si: a kdy konečně přijdu na řadu já? Naštěstí ale pořád nejsem ta poslední, kdo nikoho nemá (minimálně je tu ještě ta moje první spřízněná duše), což mě utěšuje a díky tomu nemám problém zapnout své druhé já, které se umí radovat ze štěstí druhých (to je docela fajn záležitost, vyzkoušejte to ;)) a tak jsem vlastně happy z toho, že se kolem mě objevují čerstvě zamilované párečky (jop, takových lidí je kolem mě víc).
Z jiného soudku.
Nemám ráda český negativismus. Nemám ráda, když pořád někdo říká, jak je všecko špatně a jak jsou na tom všichni ostatní líp. Vím, že to sama dělám taky, takže se snažím myslet pozitivně a nestěžovat si v jednom kuse na něco, i když se mi to ne pokaždé daří. Mám ráda pozitivní lidi, ale co je moc, to je moc. S několika spolužačkama jsme se dneska shodly, že nám vadí, jak je naše učitelka Hanna neustále vysmátá. Byl ten test těžký? Hihihi! Sorry! Hehehe! Směje se pořád, v jednom kuse, až mi to leze na nervy. Fakt nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti smějícím se lidem, to spíš naopak, ale u ní mě to prostě otravuje. Mohla by zklidnit hormon, aspoň malinko.
A ještě mi vadí jedna věc. Vypadá to, že jsme ve finštině najeli na rytmus, který jsem nesnášela už na gymplu v angličtině - hodinu strávíme opravováním úlohy z minula, dokonce to ani nestihneme a na konci hodiny dostaneme kopec dalších úkolů. Huááá! Kdybysme ty cvičení udělali zrovna ve škole, jejího času to zabere stejně a našeho daleko míň! Nebo kdybysme tím opravováním nestrávili fakt celých 90 minut a dělali jsme aspoň něco jiného. Ale nééé! Já chci zpátky Petru! S tou jsme aspoň ve škole makali (teď mám pocit, že děláme víceméně prd) a dokonce jsme občas psali testíky, které bych klidně zavedla znovu. Aspoň by mě to dokopalo učit se průběžně a nenechávat si to až na zkouškové.
Psala jsem už, že nemám ráda, když si lidi pořád na něco stěžují?
Potřebuju nutně zjistit, jak rozporcovat video na části a z jedné část udělat mp3ku. Zasekla jsem se totiž na jedné romské písničce, která není na YT, ale mám ji jenom na videu z koncertu (ne z toho, co byl ve čtvrtek, z toho ještě DVD není). Když jsem u komplu, ještě to jde, jenom to musím pořád přetáčet. Jenže když u komplu nejsem, například když jsem zrovna ve vlaku, nemůžu se k ní dostat! A pořád mi hraje v hlavě, i když ještě neumím text (ale vypadá to, že za chvilku ho snad dám i celý). Zpívá to Ota a Jeňa a klavírista, co nevím, jak se jmenuje, a aaaaa... jsem se do té písničky zamilovala!
Jedna tématická k prvnímu odstavci:
Žádné komentáře:
Okomentovat