Čtenářský deník III

Válí se mi tu několik rozepsaných článků o dočtených knížkách, ale pořád je nezvládám dokončit. Zjistila, jsem, že koncept článků z projektu "Knihy v mých myšlenkách" mi vlastně vůbec nesedí, že se mi to blbě vymýšlí, takže to zkusím udělat postaru a napsat něco málo o dalších přečtených knížkách do jednoho článku.

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Tuhle knížku jsem si půjčila jednak proto, že mě zaujala recenze, a jednak proto, že má v názvu Helsinky. Ty sice mají jenom více méně symbolický význam, ale aspoň něco :). V knížce se střídají dvě časové roviny - v té první, současné, je hlavním hrdinou Ole, bývalý punker a majitel baru s názvem Helsinky kdesi ve východním Německu. V druhé se vracíme do 80. let a sledujeme českou holku, která si říká Nancy a je součástí punkerské party, která to v komunistickém Československu nemá ani trochu jednoduché. Jejich osudy se samozřejmě protínají a čím dál se knížkou pročtete, tím je jasnější, jakým způsobem, i když k tomu dojde až na konci knížky.

Tahle knížka mě inspirovala ke dvěma myšlenkám. Za prvé: nechci, nechci, ale opravdu nechci žít v komunismu nebo v jakémkoliv jiném systému, který po člověku požaduje, aby byl stejný, jako všichni ostatní. To není pro mě, i když v reálu jsem vlastně celkem šedá myš a nijak zvlášť nevyčnívám. Potřebuju mít aspoň ten pocit, že si můžu dělat co chci a můžu být, kým chci, třeba mnou :).

No a druhá věc, která se mi honila hlavou, byla otázka, co je to vlastně punk. Vychází mi z toho kombinace dvou věcí - svobody a naštvanosti. To první mě fascinuje, to druhé vůbec ne - jsem, nebo se snažím být pozitivní člověk, i když vidím okolo sebe spoustu věcí, které nefungují. Negativismus nechávám zbytku spoluobčanů, my Češi jsme v tom dobří. Dál mě napadaly otázky jako - může člověk středního věku, jako například Ole, být pořád punk, aby u toho zároveň nevypadal směšně?

S klidným svědomím můžu napsat, že je to jedna z nejlepších knížek, které jsem poslední dobou četla, takže ji určitě doporučuje k přečtení.

Michal Hvorecký: Plyš

Už dlouhou dobu mě štvalo, že neznám vůbec nic ze slovenské tvorby. Napadá mě sice pár jmen, ale nic jsem od nich nečetla, takže jsem se rozhodla to napravit. Jeden z nejznámějších slovenských spisovatelů je Michal Hvorecký, takže jsem se podívala do knihovny, co tam od něho mají, a našla jsem román Plyš. Naštvala jsem se hned, když jsem ho otevřela, protože to byl český překlad! Probůh, proč musíme překládat i Slováky? To jako abysme se mezi sebou vůbec nedorozuměli, nebo co? No ale nakonec jsem to překousla a začetla se.

Ale abych řekla pravdu, moc mi to nešlo. Nezaujalo mě to, i když aspoň ze začátku to vypadalo, že příběh Irvina, který se snaží zbavit závislosti na pornografii, by mohl dopadnout zajímavě. Nakonec se z toho ale vyklubala jedna z knížek, o kterých si pamatuju tak maximálně to, že jsem je četla. Díky tomu, že jsem ji četla nedávno, si ještě vybavím aspoň trošku, o čem to bylo, ale nepamatuju si ani, jak to skončilo. Knížka mě začala trošku víc bavit ve druhé půlce, když to vypadalo, že se k psychologickému babrání v Irvinovi přidá ještě trocha sociologického babrání v hypermoderní závislé společnosti, ale to pak nějak vyšumělo a těch pár zajímavějších stránek se zase propadlo do šedi. Takže nevím, jestli se mi od Hvoreckého chce zkoušet něco dalšího (i když na FB píše zajímavé postřehy).

Jodi Picoult: Prostá pravda

Tohle je druhá knížka, kterou jsem od Jodi četla (první byla Je to i můj život), takže jsem čekala, jestli mi vyrazí dech stejně jako ta první. Jo, byla stejně dobrá.

Knížka nás zavádí do komunity Amišů, kde se, světe div se, objeví mrtvé novorozeně. Děj se samozřejmě odvíjí okolo vyšetřování, kde se tam vzalo, čí to je a kdo ho zabil, jestli vůbec někdo. Zápletka je vymyšlená velice dobře, zase je to silný příběh, tak jako v předchozím románu. Ale i když je to zajímavé, nejdůležitějším přínosem téhle knížky podle mě je vhled do komunity Amišů, o kterých sice většina lidí asi slyšela, ale málokdo o nich ví víc, než jenom, že je to "nějaká křesťanská sekta." A stejně jako u Konce punku v Helsinkách musím připomenout, že bych nemohla být Amiš prostě proto, že Amišové naprosto potírají individualitu a snaží se být jeden jako druhý. Podle mě je to proti lidské přirozenosti, takže i když na nich vidím pozitiva třeba v silném vztahu k rodině a přísném smyslu pro morálku (proto je natolik podivné, že se zrovna v jejich komunitě objeví mrtvé mimino), není to styl života pro mě. Nejsympatičtější mi proto byly postavy, které se z toho cirkusu dokázaly vymanit a nezbláznit se - čili hlavně Jacob.

Z hlediska stavby příběhu se mi líbilo, že odpověď na otázku položenou na začátku - co se vlastně stalo? - se dozvíme až na úplně poslední stránce knížky (a teď nekecám, fakt je až tam, nemá to žádnou další dohru). A pokud to ještě někdo nepochopil, Jodi Picoult je OPRAVDU DOBRÁ spisovatelka, takže si to určitě přečtěte!

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy

Sofi Oksanen je finská spisovatelka, což byl první důvod, proč jsem se rozhodla přečíst si zrovna tuhle knížku. Už jsem dlouho nic finského nečetla, tak jsem to musela spravit. Druhý důvod byl zase zajímavý obsah - estonská holka přestěhovaná do Finska, která řeší jednak svoji národnost a jednak svoji bulimii.

Můj první dojem po přečtení recenze byl - to zní slibně! No, ale zas tak dobré to nebylo. Na můj vkus moc zdlouhavé a hlavně nedořešené. Anna po většinu knížky odmítá před kýmkoliv přiznat, že je Estonka, až se najednou cosi zlomí a říká to každému na potkání, až si svůj "problém" tak nějak vyřeší. Ale nepostřehla jsem, co se vlastně stalo, že tak radikálně změnila názor. A s bulimií to má podobně - vidíme, jak se její nemoc zhoršuje a ona si to odmítá přiznat, takže čekáme, že přijde nějaký zlom. Jenže on nepřijde, nemoc se ustálí (nevyléčí, prostě se dostane do fáze, kdy se nezlepšuje ani nezhoršuje) a knížka končí. Žádné řešení, nic. Nenadchlo mě to.

Kromě Anniny linie se taky dočítáme něco o její matce Katariině - Estonce, která se zamilovala do Fina, jenže v době, kdy Estonsko bylo součástí SSSR, nebylo zrovna jednoduché se provdat za "zápaďáka" a když se to nakonec povedlo, zjistila, že to nebylo zas takové terno. Tahle vyprávěcí linie se mi ale z knížky líbila nejvíc. Pak je tu ještě další rovina - Annina babička a Katariinina matka Sofia a osudy její rodiny během války a po válce. V jejím příběhu jsem byla naprosto ztracená, protože jsem nebyla schopná si zapamatovat, kdo je kdo, pořád se tam řešili její příbuzní - manžel, bratr a bůhví kdo ještě, bylo jich tam víc... podle mě to byla zbytečná linka.

Tuhle knížku jsem se dočetla jenom proto, abych se konečně mohla vrhnout na něco dalšího (třeba povinná četba do školy... ehm...). A taky jsem čekala, že to třeba nějak zajímavě skončí. No nic.