Článek úplně o ničem

Nemám co dělat, ale spát se mi ještě nechce, tak aspoň píšu, i když vlastně nemám o čem. Dneska jsem strávila docela dost času učením, ale pořád ne tolik, kolik bych potřebovala. Každopádně jsem za poslední dva dny udělala něco do finštiny, němčiny, latiny i slovenštiny a k tomu jsem si přečetla a vypsala pár témat ze sociolingvistiky. Teď večer jsem se ještě chtěla vrhnout na dějiny, ale už mi to hlava nebere. Měla bych s tím ale sakra něco dělat, protože ještě nemám ani bod a půlka semestru v tahu. Potřebuju aspoň dva, ale čím víc, tím líp, že jo. No ale to by se moje extrémně introvertní já muselo překonat a otevřít hubu, i když to normálně dělá jenom v případech, že si je jisté aspoň na 200 %, což u dějin prostě nehrozí. Já si nemůžu pomoct, mě to sice baví, mě to zajímá, ale do hlavy mi to leze jenom velice ztěžka.

Když se takhle navečer už neobjevuje nic nového ani na FB, ani na Apo-fóru, kam jsem se včera přihlásila, ani na spoustě blogů, které sleduju, tak aspoň prolízám další blogy. Teď navečer jsem objevila čtenářskou challenge, do které se nejspíš přihlásím taky, až budu schopná dočíst nějakou knížku. Vůbec teď mám takové nečtecí období, sice si občas něco půjčím z knihovny, ale vracím to tam po pár stránkách... A hlavně se teď musím vrhnout na povinnou četbu (vlastně už jsem začala - Křižáky od Sienkiewicze máme doma, tak jsem toho využila). Takže až s tím pohnu, objeví se čtenářská challenge i u mě. A ještě jsem kdesi zahlídla i nějakou hudební challenge, takže až mi opět dojdou nápady, o čem psát, a nebudu chtít vytvářet takovéhle články o ničem, tak zkusím třeba tohle.

Teď ještě písničku na dobrou noc a půjdu si lehnout:

Výchovně vzdělávací problémy, část druhá

Dneska jsem byla zase doučovat. Někdy v průběhu hodiny jsem zahlídla Sandřinu žákovskou a nějakým nešťastným působením osudu mě napadlo, že se do ní podívám. To jsem samozřejmě neměla dělat. Sandra sice prohlásila, že z ničeho nepropadá, ale žákovská tvrdila něco jiného. Když zrovna z něčeho nepropadala, tak jí průměr stejně vycházel okolo čtyřky. Připomínalo mi to některé exempláře, které se u nás ve třídě moc dlouho neohřály. Sandruška sice teď měla aspoň z té matiky pár lepších známek, ale spíš než svému zásahu bych to přičítala tomu, že středová souměrnost a pár dalších geometrických záležitostí jsou natolik primitivní, že je dokázala dostat do hlavy i tahle osoba. Radši jsem nezkoumala, co berou ve fyzice, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu a bůhví v čem ještě má problémy. "Ty se vůbec neučíš?" zeptala jsem se a odpověď zněla podle očekávání - ne. Tak nevím, jestli se vůbec mám pokoušet s tím něco dělat, protože to vypadá, že přesvědčit ji, aby se učila, je nad mé síly.

Co mi ale vyrazilo dech, byl její nevinný výrok: "U nás ve třídě propadá z matiky 14 lidí." Tak teď nevím, jestli má třídu plnou tupců, nebo tak blbého učitele, nebo oboje. Údajně jsou nejhorší třída ve škole, co se týká studijních výsledků. Každopádně mi něco říká, že takhle by to nemělo být, že se někde stala chyba. Sakra velká chyba. Mám docela chuť se někdy přijít na tu jejich hodinu podívat, ale nejsem si jistá, jestli bych to vůbec přežila. Ale už je mi jasné to tempo, kterým v jejím sešitě přibývají zápisky - většinou zhruba půl A4 za hodinu. Víc nezvládnou.

Když už jsem kontrolovala jednu žákovskou, mrkla jsem se i do druhé. Míša sice nemá tak katastrofální známky, ale když mi řekla: "Hlavně se nedívej na poznámky," tak jsem se samozřejmě podívala na poznámky a opět nestačila žasnout. Jí v hodině a necvičí v tělocviku (případně: místo cvičení se válí po žíněnce) se tam objevovalo tolikrát, že jsem to ani nepočítala. Našla jsem tam taky cosi o nerespektování učitelky a odcházení z hodiny bez dovolení, ale nejvíc mě pobavila poznámka o tom, že si strká do pusy zmuchlanou písemku z matiky či z čeho to bylo. Ani v nejmenším nepochybuju, že si všechny ty poznámky zasloužila, vzhledem k tomu, jaké mám já sama problémy ukočírovat ji. Naštěstí je mám na starosti jenom dvě. Nedokážu si představit sebe před plnou třídou takových rozjívených grázlíků.

Kořen tohoto problému je mi ale docela jasný. Sice jsem se na to holek ještě neptala, takže to nemusí být pravda, ale mám takový dojem, že už hodně dlouhou dobu zůstávají samy bez dozoru doma a navíc nemají žádné kroužky, takže se prostě vychovávají samy a takhle to dopadá - žádný respekt, žádná disciplína. Na jednu stranu chápu, že rodiče musí být do večera v práci, takže na ně nemají čas, ale tak si měli sakra zařídit nějaké hlídání nebo něco! Takhle se nemůžou divit, že jim obě dvě dcerušky (věk 11 a 13) kouří a berou jim z ledničky pivo. A já nevím, jestli vůbec mám na to, abych jim v takovémhle stavu vtloukla něco do hlavy...

Slečna doučovatelka

Vzhledem k tomu, že jsem chudý student, potřebuju si nějak přivydělat. A vzhledem k tomu, že jsem chytrý student, přivydělávám si doučováním. Momentálně mám na starosti dvě pubertální sestry, Sandru a Míšu, kterým nejde angličtina, matematika a občas i něco dalšího. Je s nima zábava. Třeba dneska: kolik je 8 x 3, Sandro? Dva, odpovídá mi sedmačka nepříliš přesvědčivě. Malá násobilka není její silná stránka, dneska dokonce měla problémy rozpoznat násobení od dělení.

Ale matika pořád ještě není to nejhorší. Tím pravým peklem je angličtina. Co znamená need? Na to se ptám každou hodinu, čili už minimálně 13 krát (ve skutečnosti ještě víc, protože na to narážíme většinou několikrát za hodinu). Jenže milá Sandra si to prostě nepamatuje. Já už fakt nevím, jak jí to mám nalít do hlavy. Ani to pitomé have jí nejde. (No dobře, občas si vzpomene.) Dokonce plete i osobní zájmena. Ale abych si nestěžovala jenom na ni, páťačka Míša není o moc lepší. OK, o trochu jo, zato se míň snaží a víc zlobí.

Abych pravdu řekla, pořád nevím, jestli za ty mizerné výsledky může nižší inteligence nebo jenom nedostatek zájmu a snahy. Zajímalo by mě, jestli by má drahá S. opravdu propadla, kdyby měla aspoň v pořádku zápisky v sešitě. (Proč si nepíšeš? Mě to nebaví... odpovídá nad sešitem z matiky. Kde máš sešit do angličtiny? Já jsem si ho JEŠTĚ nezaložila... na konci března? WTF?) Na druhou stranu, podle toho, co říká, ty hodiny opravdu nejsou nic moc. Obzvlášť mě zaráží, že v učebnici angličtiny jenom tak přeskakují víc než polovinu každé kapitoly. Pak samozřejmě nezná slovíčka a gramatiku z jedné části, ale chcou to po ní v druhé části... no prostě  katastrofa. A pak se můžu divit, že v druháku na střední se milí studenti učí z učebnice Maturita Solutions úrovně ELEMENTARY a na většinu z nich je to stejně moc! Jediné pozitivum, které z téhle katastrofické úrovně našeho vzdělávacího systému pro mě plyne, je to, že si díky tomu můžu docela jednoduše přivydělat. No ale stejně budu pořád říkat, že se odstěhuju do Finska, takže moje budoucí děti dostanou daleko lepší vzdělání, než by měly možnost získat tady.

Jarní procházka

Jo, já vím, že je to už třetí článek, kde se zmiňuju o jaru, ale nemůžu si pomoct. Asi mi to slunko leze na mozek. Dneska jsem se hecla a místo použití přibližovadla jsem ze školy šlapala pěšky. Mohla jsem si to dovolit, páč nám odpadly dějiny (v důsledku čehož mám od včerejšího večera velmi dobrou náladu), takže jsem měla spoustu času na nepodstatné záležitosti. A tak jsem si udělala hodinovou procházku na zdravém městském vzduchu. (S tím časovým údajem nekecám, fakt mi to trvalo úplně přesně hodinu!) Aby si ale někdo nemyslel, že snad konečně začínám žít zdravě (i přes stále častější obědy v Oáze), pořád konzumuju obrovské množství čokolády a jiných sladkostí. Sice jsem si teď koupila zeleninu (alberťáckou, zapomněla jsem, že bych už mohla navštívit Zelňák), ale kromě ní taky nanuky, marshmallows a Kinder Maxi King, který jsem neměla už asi sto let. Kdo ví, třeba mě s tím jarem přejdou i tyhle chutě. (No, spíš nepřejdou.) Tak si snad aspoň najdu čas a chuť na DDRko, když už mi leží u skříně.

Amorphis a Česko

Vždycky jsem ráda, když zjistím, že někdo ze zahraničí má kladný vztah k naší zemičce nebo k něčemu českému. To tak navečer nemám co dělat, takže poslouchám Amorphis a prohlížím si jejich web. První věc, která mě potěšila, se objevila v seznamu oblíbených písniček zpěváka Tomiho Joutsena - Falling Slowly od Glena Hansarda a Markéty Irglové. Dokonce má správně napsané její jméno! O kousek dál jsem se pak dočetla, že má rád i film Once. (Mimochodem, já taky.)

No ale to není všechno, ještě větší překvapení jsem našla v profilu klávesáka Santeriho Kallia. V kolonce oblíbená prázdninová destinace má totiž napsané Czech Republic in the summer! Docela by mě zajímalo, jak na nás vůbec došel, případně kde přesně se tu toulá...

Tralalá

Dnešní den byl ve znamení zpěvu, páč se konalo regionální kolo Gymnasia Cantant, což je soutěž středoškolských pěveckých sborů. Vzhledem k tomu, že se mi pořád ještě nepodařilo vykašlat se na svou Barbastellu, tak se téhle taškařice účastním taky, pokud se nepletu, tak už pošesté (a mohlo to být ještě víc, kdybysme v poslední době několik ročníků nevynechali). Odehrává se to na gymplu na Vídeňské a v konventu Milosrdných bratří, takže to mám tak blízko, že jsme se s Nik (která u mě spala) rozhodly přijít pěšky. Na programu jsme měli Exultate deo (stejně jako před 3 rokama, když jsme tu zpívali naposledy), Sanctus, Dávno (povinná skladba, kterou jsme moc nezvládli, ale nelíbila se mi vlastně od žádného sboru, páč je divná), Gloria (s Borisovým sólem, které probudilo všechny v sále a vysloužilo si patřičné ovace; stejně jako Exultate jsme i Gloriu zpívali i v roce 2009) a jako poslední jsme vystřihli Ievan polkku (která měla opět velký úspěch, pár lidí si dokonce při potlesku stouplo). Až na tu povinnou blbost jsme si to docela dali. Pak jsme viděli a slyšeli ještě tři sbory (Vsetín, pak tušim Uherské Hradiště a to poslední si asi nevzpomenu). Nebylo to špatné, ale taky jsem neslyšela nic, co by mě nějak extra zaujalo. Asi si musím počkat do celostátního kola. Hlavní je, že jsme postoupili (což se ale dalo čekat, vzhledem k tomu, že jsme postoupili vždycky). A potěšilo mě, že mi Peťka (nebo kdo to vlastně byl) řekla, že se jí vedle mě dobře zpívá. Asi těch deset let ve sboru jde poznat :-)

Jinak to vypadá, že jaro je opravdu definitivně tady. Zatímco minulý týden jsem ještě chodila v zimní bundě, dneska jsem si po Brně vykračovala v tričku a bylo mi fajn. Jenom se bojím, že to nevydrží a zase se ochladí. Tak si zatím budu užívat sluníčka, dokud svítí (a hřeje).

Knock knock! Who's there? Léto!

Po Brně jsem zatím furt chodila v zimní bundě a bylo mně fajn. Ale sotva jsem včera dojela do Hodonína, myslela jsem, že se v tom uškvařím. Odpoledne jsem si teda vzala jenom tenkou bundičku, ale stejně jsem ji nakonec nesla v ruce a šla jsem jenom v rozepnuté mikině. Jaro se tady nekoná, máme zrovna (skoro) léto. Ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Úplně cítím, jak mě ta žhavá zářivá koule nahoře nabíjí energií. A když se k tomu přidá, že jsem včera byla asi po sto letech (no dobře, po měsíci) ve sboru a konečně jsem si zase zazpívala pecky jako Exultate deo, Sanctus a Ievan polkka, barometr nálady se šplhal hodně vysoko.

Dneska počasí vypadalo úplně stejně jako včera a lákalo to ven dokonce i mě, vyhlášenou lemru domácí, takže mě naši ani nemuseli moc přemlouvat, abych s nima jela na zahradu. Naše zahrádka je kouzelná, vždycky přes zimu se tam urodí hromada kamení, které se musí vysbírat, aby se nepolámal rotavátor, takže jsme se na to s mamkou vrhly, zatímco taťka se snažil zprovoznit tu mašinu (nakonec se mu to kvůli vadnému těsnění nepovedlo). V další fázi jsme se s mamkou vrhly na hromadu u kompostu, co tam vlastně vůbec neměla být. Já jsem z ní vytahovala haluze a odvážela je k ohništi, mamka to pak celé rozhrabala a zarovnala, aby tam mohl být trávník. Taťka se mezitím šel pomstít krtkovi, který u nás úřadoval, když jsme tam nebyli, a rozhrabal mu všechny krtince, které našel (a že jich bylo).

Na zahradě jsme strávili asi 2 hodiny, já jsem si dokonce po roce a půl konečně sedla za volant (teda jenom na té asi stometrové polňačce) a podařilo se mi tu obludu dostat až k zahradě (dovnitř jsem si netroufla, ty stromy jsou moc blízko u sebe). Pak jsme se ještě stavili u dědy a babky, nafasovali bábovku, ořechy a vajíčka a jelo se dom. Takovéhle dny by se mohly opakovat častěji!

Svět informací

Taky už jste viděli tohle video? A jak to na vás zapůsobilo? Moje první reakce byla zhruba ve stylu: to je ale parchant! Měla bych to šířit dál! Ale hned vzápětí ji vystřídaly myšlenky typu: počkat, kolik z toho, co tam říkají, je vlastně pravda? No a když se pak člověk podívá na další videa (třeba tohle), už je z toho totálně osel a neví, co si vlastně má myslet. Šířit? Nešířit? Přispět? Nepřispět? Kdo má vlastně pravdu? Jo, mohla bych strávit několik hodin googlením a třeba bych pak zjistila, jak je to ve skutečnosti. Ale třeba taky ne. Jak si vlastně můžu být jistá, že to, co jsem právě našla, se zakládá na pravdě? Komu můžu věřit a komu ne?

A tuhle otázku teď řeším skoro každý den. Nemusí to být zrovna tak velké téma jako Kony, stačí jakýkoliv článek třeba na nějakém zpravodajském serveru. Pokaždé musím přemýšlet, co autor svým článkem zamýšlel. Opravdu nás chtěl o něčem pravdivě informovat? Nebo o tom píše, protože si to někdo objednal? Říká celou pravdu? Nebo mlží? Chce nám něco vnutit? Třeba zrovna ten Kony - to video se snaží dost brutálně zapůsobit na naše svědomí (i když na můj vkus moc "americky," čili přehnaně), vzbudit v nás toho "lepšího člověka" a přesvědčit nás, abysme se připojili k dobrému skutku. Anebo možná ne, možná se nás snaží zmanipulovat, aby z nás mohli vytáhnout peníze, jak tvrdí slečna na druhém videu. A komu mám teď věřit? Jak si můžu udělat na něco názor, když nevím, na které informace se můžu spolehnout?

Další součástí informačního problému jsou média - konkrétně témata, kterým se věnují, nebo naopak nevěnují. Zrovna dneska se na FB profilu Erika Taberyho (který považuju za jeden ze spolehlivějších informačních zdrojů) objevily hned dva příspěvky na toto téma - napřed o Aktuálně.cz a Schwarzenbergově odchodu z vlády, teď navečer pak o Holešovické výzvě (která je mimochodem podle mě totální hovadina - ne že bych byla nadšená z naší vlády, ale HV nemá vůbec žádnou alternativu a je to podivná pakáž). Opět ta samá otázka - proč se o těchto tématech ne/píše? Kdo tím co sleduje? Jsou akce HV natolik důležité, aby o nich musela ČT informovat?

Vlastně by mě docela zajímalo, jestli vůbec existuje ve světě nějaké objektivní zpravodajství, nebo jsme jenom vystavení nějakému globálnímu vymývání mozků. Můžeme si ukazovat na ruské volby, které byly zmanipulované dost okatě, ale nemůžeme vědět, jestli se to samé (nejen s volbama, ale s jakýmakoliv informacema) neděje i u nás, nebo dokonce v zemích, které považujeme za kulturnější a svobodnější než naši kotlinu. Ale myslím, že to se nikdy nedozvíme. Pokud existuje nějaká skupina lidí, která tento svět ovládá a manipuluje, dá si nejspíš sakra velký pozor, aby nebyla odhalena.

Nechce se mi končit tento článek pesimisticky, ale nějak v tomhle tématu nevidím nic optimistického, takže jsem ráda, že jsem ho po několika dnech dopsala a můžu se věnovat veselejším námětům.

Já a spánek

Než bude čas zapadnout do postele, sesmolím ještě jeden naštvaný článek o svém spánkovém režimu. Jsem člověk, který spí moooc rád, a štve mě, když se vyspat nemůžu. Co mě ale přímo sere, je jakýsi budík vestavěný v mém organismu, který mě celý minulý týden budil v 6.15! Jak se ta věc sakra vypíná? Já se nechci budit, když ještě nejsem vyspaná! Potřebuju svých poctivých osm hodin! Problém je, že jak se jednou proberu, tak už většinou znovu neusnu (výjimkou byl včerejšek, kdy jsem zabrala ještě na další 2,5 hodiny - zato jsem ale byla celý den daleko unavenější než zbytek týdne kromě středy, kdy jsem naopak padla večer do postele ještě před desátou).
S mamkou se o tomhle moc mluvit nedá, páč neustále střídá dvě rady - pravidelný režim a víc pohybu... Víc pohybu? Čím víc pohybu, tím pozdějc usnu. Nevím proč, je to tak. Pravidelný režim? Chodím spát mezi 23.30 - 0.30, to by se za pravidelné dalo považovat, ne? Tak kde je chyba? Nevím o tom, že by mě budilo něco zvenku - závěsy mám zatažené, žádný rušivý zvuk jsem nezaznamenala. Průser z toho, že bych zaspala, mi taky nehrozí (kor teď o víkendu), takže ani strachem z toho, že nevstanu včas, to není. Tak ale čím to sakra je a co mám udělat, aby to přestalo???
Teď můžu jedině vypnout tu černou obludu na klíně, do které si právě vylívám vztek, a půjdu spat. Hyvää yötä a spěte líp než já!

Já a kytara

To, že se začnu učit na kytaru, jsem poprvé prohlásila někdy před deseti lety, možná ještě dřív. Naučila jsem se pár akordů a s tím jsem vydržela celých deset let. Když po mně někdo chtěl, abych zahrála veřejně (u táboráku, ve sklepě,...), většinou jsem zarputile odmítala (to víceméně dělám do teď). Ale poslední dobou jsem se odhodlala s tím něco udělat, a tak teď týrám každý nástroj v dosahu (čili domácí španělku a Lidčino jumbo). Asi před měsícem jsem se konečně odhodlala naučit pár barré akordů, takže se mi podstatně rozšířil repertoár. Ne že by to znělo nějak extra, ale už se to dá poslouchat. F už většinou trefím bez problémů, pak jsem dospěla ještě k H, Hmi, B, Bmi, F#, no a poslední lahůdkou, kterou se snažím naučit, je F#mi. Žůžo akord, to vám povím. Ale potřebuju ho k tomuhle:

(Mimochodem, chtěla jsem si dneska večer pustit nějaký metal, ale místo toho mi tu řvou TR, jedni z mých největších oblíbenců.)

A co ještě hraju? Většinou něco, co se dá využít u táboráku. Dost jsem toho pochytila od svých rodičů - třeba tohle:

Pak tohle:

Anebo tohle:

Samozřejmostí je Nohavica:

Pak taky zkouším Kryla:

A Klusa (mimochodem, za tyhle akordy bych ho praštila):

Ze zahraničních občas zkouším tyhle:

A nakonec, na dobrou noc, ještě jeden Samson :-)

Další uklízecí

Zajímalo by mě, kdy Lidušku napadne, že včera sice oprala povlečení, ale z pračky ho ještě nevytáhla... Mně se do toho nějak nechce, páč mám dojem, že poslední dobou dělám všechno více méně sama (dobře, než odjeli na víkend dom, aspoň umyli nádobí). Na druhou stranu, dyť já su taky taková, jenom teď mám nějaké uklízecí období. Nevím, jestli je to chvilková záležitost, nebo trvalejší změna charakteru :D. Ale aspoň začínám tušit, jak se cítí mamka u nás doma, když taky dělá všecko sama...

Co neposlouchám

Výstižnější by asi byl nadpis: "Co bych neposlouchala, kdyby mě k tomu okolnosti nedonutily," ale to je moc dlouhé. Okolnosti (= sestra ve stejném pokoji) občas způsobí, že si vyslechnu i totální hovadiny. Na první místo bych zařadila slovenský hip hop. Hip hopovou scénu vůbec neznám, takže její kvalitu si netroufám hodnotit, ale to, co poslouchá ségra, jsou sračky. Jednak to má stupidní texty, druhak mě dost otravuje ten jednotvárný rytmus. Hned na druhém místě je shit-pop. V žádném případě tím nemyslím veškerý pop, jenom ten "moderní," s otravným rytmem, jednoduchou melodií a ještě jednoduššími texty. Popravdě netuším, co se na tom poměrně inteligentnímu tvorovi, za kterého svoji sestru považuju, líbí.
Naštěstí se tyhle hudební třenice mezi náma odehrávají jenom o víkendu, přes týden jsme každá jinde. No ale být celý víkend v jednom pokoji s tímhle je občas o hubu. Obvykle to probíhá tak, že ta, která si dřív pustí noťas, si dá muziku do repráků, takže té druhé zbývají sluchátka. Ale i přes ně jde dost často slyšet, co zrovna hraje té druhé (to, že mi přeřvává klidnější pasáže některých písniček, mě sice sere, ale chápu to; to, že mi přeřvává metal, je ale fakt moc).
No ale abych ji jenom nepomlouvala, občas mě překvapí a pustí si i něco normálního (třeba The Pretty Reckless). A nejvíc mě šokovala, když jsem tak jedno dopoledne od ní slyšela Smells Like Teen Spirit!

Sebastien

Občas se mi stane, že si do kompu natahám muziku, která se mi na první poslech zalíbí, ale pak na ni buď zapomenu, nebo po nějaké době uvažuju, cože se mi na ní vlastně líbilo. Když jsem objevila Sebastien, na první poslech mě uchvátili, takže jsem si je okamžitě stáhla. První poslech super, druhý pořád dobrý, ale pak mě to nějak přešlo. Sice jsem si je občas pustila, ale to kouzlo kamsi zmizelo, takže jsem si od nich chvilku dala pauzu. No a dneska jsem je "znovuobjevila" - prostě jsem si je pustila a kouzlo se objevilo znovu! Vzhledem k tomu, že se na české hudební scéně absolutně nevyznám, tak tady nebudu házet pojmama jako "nejlepší česká kapela," ale je fakt škoda, že je nezná víc lidí. Kdyby tak tohle hrálo v rádiu místo českého popíku!

Vážná chvilka

Posledních pár dní si nějak ujíždím na vážné muzice. Začalo to tuším tím, že se mi jeden den na FB objevilo několik odkazů od různých lidí na různé klasické majstrštyky, a už jsem v tom jela. Mezi moje nejoblíbenější rozhodně patří Mozartovo Requiem. Řekla bych, že je to jedna z nejúžasnějších skladeb na světě.

Od Mozarta mám pak ještě ráda tuhle:

Když se posunu od Mozarta dál, nemůžu zapomenout na jednu z nejkrásnějších skladeb, co znám - Měsíční sonátu od Beethovena:

A jako správný finofil zbožňuju Sibelia:

Ale i když považuju Finsko skoro ve všech ohledech za lepší než Česko, v jednom určitě vedeme - máme víc světově proslulých skladatelů (jo, lepších než Sibe). Třeba Smetanu:

A mého favorita Janáčka: