Co se dělo ve škole

První týden semestru je u konce a já jsem tak trochu unavená. Asi bych si měla znovu zvyknout, že i pátek je pracovní den. A jak ten týden vypadal?
Pondělní výuka začala o půl jedné praktikem z finštiny s Petrou. Celou dobu jsme dělali nějaké cvičení a pár nám jich ještě zbylo na doma. Na začátek to nebylo nějak přehnaně náročné. Druhá pondělní přednáška byla z Moderní české literatury. V první polovině se mi dařilo celkem dávat pozor, i když mě to zrovna dvakrát nebavilo. Jak se blížila pátá hodina, začala jsem se věnovat noťasu a chystající se klikací soutěži o tělocvik. Ještě štěstí, že jsem ho vytáhla docela brzo - chvíli mi trvalo, než jsem tu potvoru přemluvila, aby se připojila k netu. Přišla pátá hodina, klikací soutěž jsem úspěšně zvládla a zapsala si pilates na pondělní dopoledne, ale z české literatury už jsem neměla vůbec nic. Sice jsem se pak snažila dělat si nějaké poznámky, ale už jsem se vůbec nechytala. Pak jsem se ještě snažila přesvědčit cácorku, co ji doučuju, že přímka je něco jiného než rovina, a když jsem konečně došla dom, bylo půl deváté.
První úterní hodinou bylo intenzivko z finštiny. Já pitomá zapomněla, že Titta byla v Brně jenom na jeden semestr, takže jsme intenzivně dělali cvičení opět s Petrou. Potom byla na řadě přednáška z Japonska v 21. století, kterou vede celkem sympatická Slovenka. Řekla nám jenom pár technických informací a pak nás propustila. Večer (teda o půl šesté, ale mám sklon tomu říkat večer) jsme měli ještě věc s komplikovaným názvem Proseminář literárněvědný, který mají lidi z jiných oborů pojmenovaný srozumitelněji Teorie literatury. Pán byl docela zábavný, i když jsem si nebyla vždycky úplně jistá, o čem to vlastně mluví.
Ve středu jsem měla sice jenom němčinu, ale dopoledne jsem strávila se svojí tureckou ovečkou Tunou běháním po cizinecké policii (člověk by řekl, že když je jejich úkolem jednat s cizinci, tak by snad mohli umět anglicky...) a naší fakultě. Němčina byla celkem fajn, hlavně mě potěšilo, že je tak zhruba na mojí úrovni. Většinou jsem rozuměla, i když ne všemu, a občas jsem aj uměla odpovědět, na co se zrovna ptala. Pak ještě skoro dvě hoďky na doučování (kde jsem zase málem umřela z toho, že ty dvě si nejsou schopné zapamatovat ani takové základy, jako je Where do you live?), a pak už vůůůbec nic.
Čtvrteční rozvrh se mi moc nelíbí, sice mám docela dobré předměty (latina, praktikum a Starší dějiny baltického prostoru), ale časově to je dooost blbé (latina 9.10 - 10.40, praktikum 14.10 - 15.40 a dějiny 17.30 - 19.00). To jsou takové mezery, že se mi sice vyplatí jezdit dom, ale tam zvládnu maximálně tak chvílu se flákat na netu, takže ve výsledku je to docela zabitý den. Jinak na latině mě překvapilo docela rychlé tempo, které mně osobně nevadí, protože jsem ji měla rok na gymplu (a byla jsem mile potěšená, když jsem zjistila, že ještě pořád zvládnu vyskloňovat femina a vyčasovat laudare), ale kdybych byla začátečník, tak nevim nevim. Praktikum s Kovářem bylo... zábavné jako obvykle :D, jenom mi trochu vadily okolo projíždějící šaliny. Až teď jsem si uvědomila, jak je to fajn mít školu zastrčenou o ulici dál od rušnější silnice.
Večer nás čekal ještě šok na dějinách - paní vyučující tvrdí, že přece Češi musí rozumět polštině, takže spousta referátů, které byly na výběr, má zdrojový text polsky, někdy dokonce staropolsky! A když ne, tak třeba německy. Referátů v angličtině a češtině tam moc nebylo, takže jsem si nakonec nevzala žádný a budu muset pořádně šrotit na zkoušku.
Dneska jsem měla ještě céčkový předmět Jazyk a společnost, který by mohl být celkem zajímavý (i když přednášející nebyl nic extra) a nakonec Proseminář čtení a psaní opět s Kovářem (podle toho to taky vypadalo). Nejlepší bylo, když kámoška zašeptala na celou třídu, že už chce jít dom, a dostalo se jí odpovědi, že Kovář taky.
Kromě toho všeho mám zapsané ještě tři předměty bez prezenční výuky - samostatnou četbu čehosi, germánské jazyky a slovenštinu. O prvních dvou zatím nevím vůbec nic, do slovenštiny mám za úkol napsat nějakou krátkou slohovku. Tož uvidím, co ze mě vyleze a nakolik se to té slovenštině bude podobat.
Tenhle týden mě taky překvapilo to, že jsem KAŽDÝ DEN potkala někoho z gymplu (mám dojem, že to bylo zhruba tolik lidí, co za celý minulý rok a půl dohromady). Někdy jsme se jenom pozdravili při přemísťování, ale dvakrát jsem dokonce na někoho narazila na přednášce. Svět je malý... (a jižní Morava obzvlášť).

Recept na fajn večer

Ingredience:
- večeře
- čaj
- dýmka
- marshmallows
- kytara
- něco na čtení
- notebook

Postup:
Po nezbytném uložení čerstvě nakoupených potravin do ledničky a dlouho odkládaném umytí nádobí zahájíme večer jednoduchou večeří v podobě rohlíku a zavináčů. Nenecháme si otrávit večer faktem, že do kelímku se zavináči se dostaneme až za použití nože a následného vystříknutí nálevu do všech světových stran. Po večeři sáhneme do posledních zásob pomerančového rooibosu se skořicí a uvaříme rovnou celý třičtvrtělitrový hrnek. Poslední pytlík rooibosu si necháme na horší časy. Než čaj vychladne, nabijeme do dýmky trochu neidentifikovaného tabáku a doplníme pořádnou hromádkou nejnovějšího úlovku s mátovou příchutí. Zjistíme, kam jsme schovali pytlík marshmallows, a spolu s čajem a dýmkou nachystáme na dosah od místa, kde se hodláme usídlit. Nyní se můžeme pohodlně usadit a věnovat se zábavným činnostem, jako je prohlížení FB a blogů, luštění sudoku, týrání kytary a snahy dozvědět se něco o světě ze stránek časopisu Respekt. Zároveň nezapomínáme konzumovat připravené lahůdky. Když nás omrzí kytara, využijeme notebooku k vytvoření příjemného hudebního pozadí, například za pomoci Serje Tankiana a kapel Team, Nightwish a Happoradio. Úspěch zaručen :-)

Tak nic...

Ukázalo se, že jsem byla předčasně nadšená. Na chatu nebude Perttu, ale Mikko. Jo, já vím že je super a že ještě na chatu nebyl, ale moje perfektně vymyšlená otázka nebyla pro něho, ale pro Perttua. Hm, no nic, tak zas někdy příště.
Taky jsem dneska zjistila, jak příšerně těžké někdy může být přimět někoho, aby si zapamatoval, co je to rovina, polorovina, přímka, polopřímka a úsečka. Už jsem to málem vzdávala, ale nakonec se slečna chytila. Su fakt zvědavá, kolik si toho bude pamatovat ve středu. A taky, jestli se (i se sestrou) v dohledné době naučí používat takové slovíčka jako osobní zájmena a slovesa is/are, have/has a podobně. Ale budu jim fandit.
Jedno pozitivum na závěr - konečně jsem na YT objevila českou verzi Hosany, jednu z mých nejoblíbenějších muzikálových záležitostí.

I Feel Good!

Dnešní ráno začíná parádně. Zapsala se mi latina, což je ta menší z dobrých zpráv. Ale hlavně se právě na FB objevilo, že už ve středu bude chat s Perttuem. Zrovna, když mě minulý týden napadla otázka, na kterou bych se ho ráda zeptala. I feel good, tádadádadádadap!

Hurá, škola!

Ten nadpis myslím bez sebemenší špetky ironie. Zítra konečně začíná další semestr a já už se tam vysloveně těším. Má to dva důvody - jednak jsem si vybrala obor, který mám fakt ráda, jednak budu po měsíci a půl flákání konečně nucená zase něco dělat. I když mě jazyky baví, sama nejsem absolutně schopná se do nich (stejně jako do čehokoliv jiného) dokopat. Před Vánocama jsem si plánovala, jak se v tom volnu vrhnu na japonštinu a mrknu se dál do finštiny, ale výsledek? Hovno hovno, zlatá rybko. Takže teď mi začne další kolo finštiny, k tomu asi i němčiny (pokud nezjistím, že ten předmět, co jsem si zapsala, je k ničemu), možná i latiny (pokud se tam uvolní místo - né že bych byla nadšený latinář, ale pár kreditů se bude hodit), a navíc angličtiny na velmi základní úrovni, protože ji doučuju. Japonštinu zatím nechám spát a budu doufat, že mi příští semestr bude pasovat do rozvrhu (ale přednost mají estonština, protože je povinná, a švédština, kterou chci taky umět). Jo, to bych myslím mohla zvládnout :-)

Čtenářský deník II

Tak to vypadá, že i druhý čtenářský článek je hotový. Hlavně jsem chtěla dočíst toho Ajvaze, což se mi dneska odpoledne povedlo, takže nabízím malý přehled domácí tvorby, kterou jsem přečetla za poslední měsíc a něco.


Josef Škvorecký: Konec nylonového věku

Konec nylonového věku nás přivádí na ples, kde se protínají osudy několika mladých lidí krátce po únorovém převratu. Život jim přinesl změny, které sice někdy měly souvislost s politickou situací (přeložení mladého učitele na školu v jakési zapadlé vesnici), většinou ale ne (saxofonista, který musí ukončit působení v kapele kvůli nemoci, nebo příběh milostného trojúhelníku končící rvačkou obou pánů).
Vzhledem k tomu, že jsem si o Škvoreckém ze školy moc nepamatovala (stydím se), čekala jsem, že by to mohlo být trochu optimističtější čtení. Nebylo. Stejně jako většina ostatních knížek, které jsem si z knihovny donesla. Z knížky na mě dýchal pocit beznaděje z toho, že člověk nemůže mít vždycky svůj život ve svých rukách a když se s někým osud rozhodne zacvičit, dotyčný s tím nic moc nenadělá.


Petra Hůlová: Paměť mojí babičce

Příběh mongolské rodiny psaný z pohledu pěti různých žen - matky, jejích tří dcer a jedné vnučky, odehrávající se střídavě v rodinném geru a v Ulánbátaru. Jako první se ke slovu dostává druhá nejstarší dcera Dzaja (a její pohled vystačí na celou polovinu knížky). Napřed to vypadá, že by mohlo jít o celkem ukázkovou cestu životem přes karamboly mládí k poměrně vyrovnanému spokojenému konci... jenže ono uspokojení se nedostavuje. Lepší obraz toho, co se vlastně v jejím životě dělo, dostaneme, až když složíme celou mozaiku z pohledů ostatních vypravěček, tedy Dzajiny dcery Dolgormy, matky Alty a sester Ojuny a Nary.
Knížka je psaná hovorovým jazykem a obsahuje spoustu neznámých mongolských výrazů, u kterých člověku chvíli trvá, než přijde na jejich význam. Tenhle fakt mi ale rozhodně nevadil, naopak dokresloval zajímavý vhled do mně naprosto neznámé kultury. Na knížce se mi taky líbilo to, že zobrazuje spoustu konfliktů (město X venkov, střety mezi generacemi nebo prostě jenom odlišnými názory), ale nesnaží se rozhodnout, na čí straně je pravda. Co se mi nelíbilo, byl opět tak trochu depresivní závěr... já teda nevím, jestli se nějak podvědomě nezaměřuju jenom na ty negativní stránky, ale fakt všechno, co jsem poslední dobou přečetla, bylo nějakým způsobem pesimistické.


Ludvík Vaculík: Morčata

Po Morčatech jsem sáhla, protože jsem si (na rozdíl od některých jiných knížek) pamatovala ze školy, o čem by asi tak měly být. O týpkovi, co pracuje v bance, kterou se spolu s kolegy snaží obrat o pár peněz, zatímco doma žije vcelku spořádaný život s manželkou, dvěma syny a dvěma morčaty... než mu začne tak trochu hrabat a začne provádět pokusy na bezmocných morčatech, protože mu dělá velmi dobře, když může někoho ovládat (k čemuž se mu v bance jaksi nedostává prostoru). Vypadá to, že by se mu ubohá morčata nejspíš brzo podařilo zabít, kdyby zároveň nezačal strkat nos do věcí, které nakonec (asi) zabijou jeho. Další zajímavá depresivní knížka.


Irena Dousková: Hrdý Budžes

Budžes je klasika. Ve škole nám ho pouštěli, dokonce mám dojem, že několikrát, takže jsem tentokrát věděla bezpečně, do čeho jdu. Opět komunismus, ale tentokrát z pohledu dítěte, které z mnoha důvodů nezapadá mezi ostatní. Je to vtipné, dobře se to čte a končí to optimisticky! Ale stejně je nejlepší ten divadelní záznam s Bárou Hrzánovou, doporučuju všem ještě víc než knížku.


Michal Ajvaz: Druhé město

A na závěr jedna specialitka. Po celou dobu zdolávání asi 160 stránek této knížky mě napadalo jediné - WTF??? Takovéhle chrlení textu, který na první pohled nedává smysl, jsem už dlouho neviděla. Začne to tím, že si jeden člověk pořídí knížku psanou jakýmasi divnýma znakama a postupně začne "na okrajích" objevovat neznámé druhé město, které existuje jaksi souběžně s Prahou. Tahle knížka se nedá ani moc dobře popsat, to se musí zažít. Takže si dovolím radši malou ukázku. (Ne, že bych zrovna tuhle pasáž považovala za důležitější než ostatní, prostě jsem jenom náhodně otevřela knížku a kus z ní přepsala. Mimochodem, je to odpověď zkoušené holčičky na otázku, co ví o budoucím vývoji pádových koncovek.)

"Pádové koncovky se postupně vymaní ze svého nedůstojného postavení a zazáří ve své dávné slávě. Budou se pozvolna oddělovat od kmenů podstatných jmen a stanou se tím, čím byly na počátku, vyvoláváním démonů. Kmeny podstatných jmen budou ztrácet na významu, budou vyslovovány stále tišeji, až nakonec zaniknou, v jazyce zbudou jen bývalé koncovky, lidé si uvědomí, že vše ostatní je vlastně zbytečné. Do ticha sálů bude zaznívat jen zvuk třepetání záclon v průvanu a strašná jména démonů, která dnes známe jako deklinační koncovky."

A podobně psaných pasáží je v knížce spousta. Nejsem si jistá, jestli ty věty mají vůbec nějaký význam, nebo je jediným účelem textu uvést čtenáře do stavu WTF. Postupem času člověku začne připadat docela normální, že žralok může být napíchnutý na věži mikulášského chrámu a v sochách na Karlově mostě žijí losi (kromě jedné sochy, kde je místo losů bar). Nemám ponětí, co tím chtěl básník říct, ale docela mě to bavilo.

Čtenářský deník I

Původně jsem myslela, že všechno, co jsem poslední dobou přečetla, splácám do jednoho článku, ale nakonec jsem ten nápad trochu přehodnotila. První, kratší článek bude o dvou knížkách, které sice nemají nic společného, ale nezapadají mi do druhého článku, který bude výhradně o českých autorech. Tož tak.


Jodi Picoult: Je to i můj život

Příběh rodiny, ve které nejstarší syn nikoho moc nezajímá, protože prostřední dcera trpí leukémií a nejmladší byla geneticky naprogramovaná k tomu, aby své starší sestře pomohla přežít. Anna se snaží vyřešit dilema: na jednu stranu chce o svém těle rozhodovat sama, na druhou stranu ale ví, že to může Kate zabít.
Už dlouho jsem nečetla tak silný příběh. Žádná postava nebyla napsaná jako záporná, roli záporáka hraje spíš osud, který rodinu postavil do takové situace, ve které žádná z nabízených možností není správná. Člověk má na vybranou jen mezi dvěma špatnými volbami a není s to posoudit, co z toho je menší zlo. Knížka navíc končí tak šokujícím způsobem, že mi totálně vyrazila dech a mamku prý rozbrečela (já jsem k tomu neměla daleko). Verdikt: skvělé čtení, pokud zrovna nemáte depresi.


John Ronald Reuel Tolkien: Húrinovy děti

Příběh Húrinových dětí Túrina a Niënor se v kratší podobě objevuje i v Silmarillionu (a v Nedokončených příbězích, které jsem ještě nečetla), ale Tolkien starší s jeho podobou nebyl až do své smrti spokojený, takže do stavu, v jakém se objevuje v této knížce, ho dotáhl až Johnův syn Christopher. Túrin je nucen po celý život bojovat s Morgothovým prokletím, takže vedle velkých činů, které se mu podaří vykonat (jako je zabití draka Glaurunga), se dostane také do spousty nešťastných situací - zabije svého nejlepšího přítele, způsobí pád jedné říše a ožení se se svou sestrou. Jako cokoliv z Tolkienova díla je to napínavá, strhující četba, která ale na rozdíl od Pána prstenů nebo Hobita nekončí zrovna optimisticky - na jakýchsi stránkách ji dokonce přirovnávali k antické tragédii. To ale nic nemění na tom, že se čte naprosto skvěle. Doporučuju všem milovníkům fantasy a velkých hrdinských příběhů.

Já a úklid

Stav k dnešnímu večeru shledávám velmi uspokojivým. Pokojík uklizený, poutíraný a povysávaný, prádlo oprané, usušené a poskládané, nádobí umyté, kuchyň taky vcelku uklizená, stejně jako chodbu ji po delší době navštívil smeták. Příprava na páteční i pondělní doučování v rámci možností nachystaná. Vtipné je, že uklízecí amok mě popadl ještě předtím, než jsem se na tu angličtinu vrhla, takže jsem hodně dlouho měla nutkání ty věci  ze stolu uklidit právě teď, i když je hned potom budu znovu potřebovat. Nakonec jsem se ovládla a vykonala všechny činnosti ve správném pořadí. Ještě teda všecko není úplně dokonalé, obývák by taky potřeboval trochu pozornosti od prachovky a vysavače, ale netroufám si odhadovat, jestli ten Lidčin chaos na poličkách je organizovaný, nebo ne, a jestli si tudíž můžu dovolit do něho zasahovat (a navíc se mi nechce). Gauč pod sebou bych sice povysávat mohla, aleee... už je pozdě, nemůžu tu přece hučet s vysavačem :-) Zítra ráno než odsud vypadnu asi nebude čas, takže tato akce se odkládá na neurčito (i když je to docela nutné, páč su prase).
Zvláštní je, že tyto uklízecí nálady mě skoro nikdy nepřepadají, pokud se v bytě (ať už doma, nebo na privátě) vyskytuje kromě mě ještě někdo jiný. Ne že bych neuklízela vůbec, ale... no, moc tomu nedám. K prádlu se ještě dokopu, k nádobí občas taky, ale prachovka a vysavač už obvykle vyžadují vysoký stupeň sebepřesvědčování. V tomhle jsem dokonalý protipól své matky, která tvrdí, že v neuklizeném bytě se cítí tak špatně, že musí napřed uklidit, aby pak mohla dělat něco jiného. (To, že na další aktivity pak většinou nemá čas, je věc jiná.)
O tom, že uklízení je činnost nanejvýš vhodná na uspořádání vlastních myšlenek, se toho napsalo už dost. Pravdivost výroku můžu potvrdit - napadla mě mimo jiné spousta témat, o kterých bych mohla něco napsat. Otevření blogu je ale z mojí hlavy pečlivě vygumovalo. Takže doufám, že se mi v nejbližší době aspoň povede dokončit ty dva články, co už mám nějakou dobu rozepsané (jeden o knížkách, které jsem poslední dobou zdolala, a druhý o Watership Down). Howgh.

Abeceda Apocalyptiky

Tohle mě napadlo včera večer - seřadit všechny písničky od Apocalyptiky podle abecedy a vybrat od každého písmene tu nejlepší (pokud vůbec bude na výběr). A takhle to dopadlo:

A - At the Gates of Manala. Tady byl "výběr" jednoduchý, protože žádný nebyl. Manala podle mě patří k těm lepším ze 7th Symphony.
B - Bittersweet. Jednoznačně, i když od B je těch písniček překvapivě dost. Kdybych měla v životě slyšet už jenom jednu jedinou písničku, byla by to tahle. Lauri a Ville jsou skvělí zpěváci, ale i když to Apo zrovna hraje akusticky, zní to skvěle (případně když to zpívají všichni v publiku, tak jak loni v Praze).
C - Conclusion. Opět jednoznačná volba, protože Perttu je Pan Skladatel a z téhle skladby emoce přímo tečou.
D - Deathzone. U písmenka D mi výběr chvilku trval, ale nakonec jsem to padlo na tuhle skladbu z eponymního alba Apocalyptica. Taky je dost emotivní.
E - Epilogue. Ještě úžasnější věc než Conclusion; zajímalo by mě, jestli je to Eiccovo nebo Perttuovo dílo. Kdybych chtěla, aby na mém pohřbu všichni řvali, nechala bych si zahrát právě tohle. Na druhou stranu, nepůsobí to na mě jako vyloženě smutná písnička, spíš z toho mám dojem, jako kdyby někdo byl maximálně šťastný a smutný zároveň, nebo jako kdyby končilo něco dokonale úžasného.
F - Fight Fire with Fire. Zbožňuju ji od doby, kdy ji E a P hráli v jedné webizodě a já jsem nestačila hledět, jak rychle jim kmitají prsty.
G - Grace. Ze začátku jsem ji moc nemusela, ale když jsem viděla video, tak se to spravilo.
H - Hope. Nevím, se mi líbí víc ve zpívané nebo akustické verzi, obě mají něco do sebe.
I - I Don't Care. Po dlouhém zvažování porazila In Memoriam. Adam Gontier je skvělý, ale nedávno jsem poslouchala pořád dokola živou verzi s Tony Kakkem a bylo to snad ještě lepší.
K - Kaamos. Pro změnu jedna z vážnějších skladeb.
L - Life Burns! Kombinace Apo + Lauri je záruka kvality, navíc je k tomu dost dobrý klip (L na houpačce s pochodní v ruce podpalující hranice, na kterých sedí a hrají členové Apo, je naprosto k sežrání).
M - Master of Puppets. Apo hraje, všichni po nima zpívají a kdo neumí text tak jak já, aspoň řve Master! Master! Krásný to zážitek.
N - Nothing Else Matters. Písmenko N nakonec to vyhrála opět Metallica, ale rozhodování bylo fakt těžké.
O - On the Rooftop with Quasimodo. Moje druhá nejoblíbenější ze 7th Symphony, hned po Sacra. Mimochodem, jestli jste viděli díl Nezabiješ ze Soukromých pastí, v jedné hodně dramatické pasáži tam začne hrát právě úvod z Quasimoda.
P - Prologue (Apprehension). Tuhle záležitost jsem strašně dlouho neznala, protože když jsem kdysi stahovala Reflections, tenhle soubor byl poškozený a já na to nějak zapomněla. Když jsem ji potom objevila, byla jsem naštvaná, že jsem se o tuhle energickou nádheru takovou dobu připravovala.
Q - Quutamo. Akustická verze není špatná, ale obě varianty s Martou Jandovou jsou lepší. Francouzská mě tak nenadchla.
R - Romance. Miluju ji od té doby, co jsem viděla tohle video, a souhlasím se všema, kdo tvrdí, že Eicca má oprrravdu sexy hlas.
S - Seemann. Nina Hagen má zaprvé naprosto dokonalý hlas a zadruhé je naprosto dokonale praštěná, důkaz se nachází zde.
T - The Unforgiven. Metallica potřetí, tím se nedá nic zkazit.
U - Until it Sleeps. A Metallica počtvrté, v tomhle případě se mi ale apokalyptická verze líbí asi stokrát víc než metallická.
W - Wie Weit. Už jsem ji tu zmiňovala, ze všech čtyř verzí se mi líbí nejvíc.

Moonsorrow

Těmhle Finům jsem dlouho nemohla přijít na chuť, nejspíš proto, že přece jenom mám radši čisté vokály než growl/scream (i když ani proti těmhle technikám vůbec nic nemám). Ale když mi poslední dobou náhodné přehrávání občas vyplivlo některou jejich věc, zjistila jsem, že to ale vůbec néni špatné. Takže teď, zavřená sama v pokoji, zkoumám, o co jsem se to vlastně připravovala. Pár věcí, které mě zaujaly:

Napřed Tähdetön, první písnička z loňského alba Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa...

... pak Tuulen Tytar / Soturin Tie z alba Kivenkantaja...

... a nakonec Kaiku z alba Verisäkeet.

Takový menší výběr hudby pro osamělé večery. Asi bych si to netroufla pustit doma v doslechu zbytku rodiny, nejspíš by mě hnali. A ani na bytě to o moc lepší nebude, Lidka by to sice asi zvládla, ale Filipa dráždit nebudu. Miluju tu tlustou zeď mezi našima pokojama, která by se dala označit za téměř zvukotěsnou!

Výplach hlavy

Zatímco normálně se mi hlavou honí asi tak bžilion myšlenek, když otevřu blog, abych si některou vyventilovala, záhadně všechny zmizí. Objeví se vždycky, když se chystám dokopat asi k jedinému úkolu, který momentálně potřebuju udělat. Válí se mi tu už asi čtyři dny a vyžaduje odhadem půl hodinky soustředění, ale ještě jsem to pořád nezvládla. Tenhle stav mě děsí, hlavně proto, že se se mnou táhne už několik let a je to čím dál horší. Nedokážu si sebe představit v práci, kde budu muset makat minimálně osm hodin denně, nehledě na to, že koketuju s myšlenkou stát se někdy překladatelem na volné noze, kde bych se k práci musela sama dokopávat. To bych asi brzo skončila pod mostem.
Stejně tak jsem neschopná udržovat kontakty s hromadou lidí. Své japonské kamarádce Moe se už přes týden chystám odepsat, ale pokaždé, když si na to vzpomenu, okamžitě se dostaví nějaká jiná myšlenka, která chudáka Moe odsune někam pryč. Jo, jí taky trvalo nějakou dobu, než mi odpověděla, ale na rozdíl ode mě nemá vůbec čas se flákat na netu. A to ani nemluvím o tom, že za rok mého působení v ISC MU je to jediná cizinka, se kterou jsem se opravdu skamarádila. S ostatníma (Blaž, Rina a Tonje) to většinou dopadlo tak, že jsme si chvíli psali, jednou nebo dvakrát jsme si někam šli sednout, ale pak kontakty z obou stran nějak vyšuměly... Úplně stejně to dopadá i s většinou Čechů, co znám. Neumím začat (ani udržet) konverzaci ani s lidma, co znám (až na velmi málo výjimek), natož s někým, koho jsem nikdy neviděla. Když mi někdo nenapíše nebo mě neosloví jako první, všecko jde do háje. A jestli budu ještě chvíli pokračovat, tak z toho vznikne tak sebelítostivý/sebekritický článek, že to stejně nikdo nebude chtít číst, takže jdu radši spát.