Josef Škvorecký: Konec nylonového věku
Konec nylonového věku nás přivádí na ples, kde se protínají osudy několika mladých lidí krátce po únorovém převratu. Život jim přinesl změny, které sice někdy měly souvislost s politickou situací (přeložení mladého učitele na školu v jakési zapadlé vesnici), většinou ale ne (saxofonista, který musí ukončit působení v kapele kvůli nemoci, nebo příběh milostného trojúhelníku končící rvačkou obou pánů).
Vzhledem k tomu, že jsem si o Škvoreckém ze školy moc nepamatovala (stydím se), čekala jsem, že by to mohlo být trochu optimističtější čtení. Nebylo. Stejně jako většina ostatních knížek, které jsem si z knihovny donesla. Z knížky na mě dýchal pocit beznaděje z toho, že člověk nemůže mít vždycky svůj život ve svých rukách a když se s někým osud rozhodne zacvičit, dotyčný s tím nic moc nenadělá.
Petra Hůlová: Paměť mojí babičce
Příběh mongolské rodiny psaný z pohledu pěti různých žen - matky, jejích tří dcer a jedné vnučky, odehrávající se střídavě v rodinném geru a v Ulánbátaru. Jako první se ke slovu dostává druhá nejstarší dcera Dzaja (a její pohled vystačí na celou polovinu knížky). Napřed to vypadá, že by mohlo jít o celkem ukázkovou cestu životem přes karamboly mládí k poměrně vyrovnanému spokojenému konci... jenže ono uspokojení se nedostavuje. Lepší obraz toho, co se vlastně v jejím životě dělo, dostaneme, až když složíme celou mozaiku z pohledů ostatních vypravěček, tedy Dzajiny dcery Dolgormy, matky Alty a sester Ojuny a Nary.
Knížka je psaná hovorovým jazykem a obsahuje spoustu neznámých mongolských výrazů, u kterých člověku chvíli trvá, než přijde na jejich význam. Tenhle fakt mi ale rozhodně nevadil, naopak dokresloval zajímavý vhled do mně naprosto neznámé kultury. Na knížce se mi taky líbilo to, že zobrazuje spoustu konfliktů (město X venkov, střety mezi generacemi nebo prostě jenom odlišnými názory), ale nesnaží se rozhodnout, na čí straně je pravda. Co se mi nelíbilo, byl opět tak trochu depresivní závěr... já teda nevím, jestli se nějak podvědomě nezaměřuju jenom na ty negativní stránky, ale fakt všechno, co jsem poslední dobou přečetla, bylo nějakým způsobem pesimistické.
Ludvík Vaculík: Morčata
Po Morčatech jsem sáhla, protože jsem si (na rozdíl od některých jiných knížek) pamatovala ze školy, o čem by asi tak měly být. O týpkovi, co pracuje v bance, kterou se spolu s kolegy snaží obrat o pár peněz, zatímco doma žije vcelku spořádaný život s manželkou, dvěma syny a dvěma morčaty... než mu začne tak trochu hrabat a začne provádět pokusy na bezmocných morčatech, protože mu dělá velmi dobře, když může někoho ovládat (k čemuž se mu v bance jaksi nedostává prostoru). Vypadá to, že by se mu ubohá morčata nejspíš brzo podařilo zabít, kdyby zároveň nezačal strkat nos do věcí, které nakonec (asi) zabijou jeho. Další zajímavá depresivní knížka.
Irena Dousková: Hrdý Budžes
Budžes je klasika. Ve škole nám ho pouštěli, dokonce mám dojem, že několikrát, takže jsem tentokrát věděla bezpečně, do čeho jdu. Opět komunismus, ale tentokrát z pohledu dítěte, které z mnoha důvodů nezapadá mezi ostatní. Je to vtipné, dobře se to čte a končí to optimisticky! Ale stejně je nejlepší ten divadelní záznam s Bárou Hrzánovou, doporučuju všem ještě víc než knížku.
Michal Ajvaz: Druhé město
A na závěr jedna specialitka. Po celou dobu zdolávání asi 160 stránek této knížky mě napadalo jediné - WTF??? Takovéhle chrlení textu, který na první pohled nedává smysl, jsem už dlouho neviděla. Začne to tím, že si jeden člověk pořídí knížku psanou jakýmasi divnýma znakama a postupně začne "na okrajích" objevovat neznámé druhé město, které existuje jaksi souběžně s Prahou. Tahle knížka se nedá ani moc dobře popsat, to se musí zažít. Takže si dovolím radši malou ukázku. (Ne, že bych zrovna tuhle pasáž považovala za důležitější než ostatní, prostě jsem jenom náhodně otevřela knížku a kus z ní přepsala. Mimochodem, je to odpověď zkoušené holčičky na otázku, co ví o budoucím vývoji pádových koncovek.)
"Pádové koncovky se postupně vymaní ze svého nedůstojného postavení a zazáří ve své dávné slávě. Budou se pozvolna oddělovat od kmenů podstatných jmen a stanou se tím, čím byly na počátku, vyvoláváním démonů. Kmeny podstatných jmen budou ztrácet na významu, budou vyslovovány stále tišeji, až nakonec zaniknou, v jazyce zbudou jen bývalé koncovky, lidé si uvědomí, že vše ostatní je vlastně zbytečné. Do ticha sálů bude zaznívat jen zvuk třepetání záclon v průvanu a strašná jména démonů, která dnes známe jako deklinační koncovky."A podobně psaných pasáží je v knížce spousta. Nejsem si jistá, jestli ty věty mají vůbec nějaký význam, nebo je jediným účelem textu uvést čtenáře do stavu WTF. Postupem času člověku začne připadat docela normální, že žralok může být napíchnutý na věži mikulášského chrámu a v sochách na Karlově mostě žijí losi (kromě jedné sochy, kde je místo losů bar). Nemám ponětí, co tím chtěl básník říct, ale docela mě to bavilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat