Výplach z YouTube

Dneska pár ochutnávek z toho, co jsem poslední dobou lajkovala na YouTube. Spíš než reprezentativní vzorek toho, co poslouchám běžně, je to takový výcuc zajímavostí, na které jsem nedávno natrefila.

Walk of the Earth: Somebody That I Used to Know
Na základě toho obrovského čísla sledovanosti během dvou týdnů a tří dnů od přidání předpokládám, že tohle už spousta z vás viděla a slyšela, ale nemůžu si to odpustit. Jsou dokonalí! Lepší než originál! Můj osobní favorit je ten týpek uprostřed, ale skvělí jsou všichni.

Game of Thrones Main Title
Skvělá muzika ze skvělého seriálu, myslím, že není moc co dodat. Dokážu to poslouchat třeba desetkrát za sebou a pořád dokola.

Agalloch: Sowilo Rune
Moje oblíbená kapela na dobrou noc, v tomhle případě doplněná ještě krásným přírodním videem.

Femme2Fatale + Gate Crasher: Smooth Criminal
Něco z českých luhů a hájů, daleko energičtější než originál. Další písnička, kterou můžu poslouchat furt dokola.

Mako!Mako: Taumata
Ještě jednou něco z domácích vod. Možná jste je zahlídli v kterési talentové soutěži, kterýma nás naše komerční televize tak rády oblažují (nesledovala jsem to, takže fakt nevím, kde přesně byli). Znovuobjevila jsem je asi dva týdny dozadu a od té doby nemůžu vyhnat tuhletu věc z hlavy.

Art Garfunkel: Bright Eyes
Na tuhle věc jsem došla asi před týdnem, když jsem z nedostatku jiné činnosti začla sledovat Watership Down (o tom mám taky v plánu něco napsat). Poslouchám, líbí se mi, pak si uvědomím - tu melodii znám! Ale odkud, sakra? Aha, už vím! 4TET - Jean d'Arc! A teď nevím, jestli se mi víc líbí tenhle úžasný originál, nebo jedna z mých nejoblíbenějších 4tetovek. Ale dyť je to vlastně jedno...

Apocalytpica: Fight Fire with Fire
A dostávám se k mojí nejoblíbenější kapele. Dneska jsem se nemohla odtrhnout od jejich live videí, ze kterých jde ohromná energie. Na tohle jsem hleděla a najednou se přistihla, že se culím úplně stejně, jak loni na jejich koncertě přesně v okamžiku, kdy Eicca říkal, jak je to úžasný pocit vidět všechny lidi pod sebou usmívat se. Jenom škoda, že tehdy nehráli i tuhle písničku.

Apocalyptica: I Don't Care
A nakonec Apo ještě jednou. Zalouží si to :-) V originále s Adamem Gontierem je to skvělá skladba, ale teď jsem ji našla s Tony Kakkem a je to snad ještě lepší! Rozhodně lepší, než když to zpívá Tipe (ale to bych snad ani neměla psát, Tony je o tolik lepší zpěvák než Tipe, že by se ještě mohl urazit).

Korpiklaani

Po delší době jsem si zas pustila Korpiklaani. Měla jsem nějak vsugerované, že poslední alba, Karkelo a Ukon Wacka, nejsou nic moc, takže jsem se jim delší dobu vyhýbala, no a když jsem se k nim včera zase dostala, byla jsem velmi mile překvapená - ono to vůbec néni špatné! Mám za to, že mi předtím vadilo, že je to všecko jaksi na jedno brdo - když si pustíte jakoukoliv písničku, neni moc poznat, z kterého alba je, pořád to zní stejně a neni v tom slyšet nějaký hudební vývoj. Teď jsem si pustila Ukon Wacka a zjistila, že to sice pořád působí stejně, ale najednou mi to nevadí - jsou to prostě staří dobří Korpiklaani, kteří umí dělat dobrou muziku, takže fakt nemám důvod je kritizovat za to, že chrlí skoro každý rok nové album.
Tuoppi oltta - první písnička, kterou jsem z alba slyšela a kterou mám asi nejradši:

P. S.: Proč, perkele, pokaždé, když chci napsat Korpiklaani, napíšu místo toho Korpikllani???

Arto Paasilinna

Dnešní článek spojuje dvě moje záliby - literaturu a Finsko. Bude to takový malý tématický výtah z mého čtenářského deníku, který bohužel není ani zdaleka tak plný, jak bych si představovala. Doufám, že se to časem spraví (jo, pracuju na tom).

Jak jsem napsala, článek má spojovat literaturu a Finsko. Jedno z prvních jmen, na které zaručeně narazíte, pokud se začnete zajímat o současnou finskou literaturu, zní Arto Paasilinna. Tento chrlič humoristických románů různé kvality si v průběhu své kariéry získal obrovskou popularitu jak doma, tak v zahraničí. Do češtiny bylo přeloženo devět jeho knih: Zajícův rok, Stará dáma vaří jed, Les oběšených lišek, Vlčí léto laponského mlynáře, Autobus sebevrahů, Chlupatý sluha pana faráře, Syn boha hromovládce, Krátká paměť pana rady a Prostopášný modlitební mlýnek. Kromě Lesa jsem už zvládla přečíst všechny, takže pokud mi bude jakékoliv existující božstvo přát, pokusím se zbývající romány stručně představit a nalákat potenciální čtenáře k tomu, aby po některém z nich sáhli.

Finští bohové mi určitě vedli ruku, když jsem si v knihovně poprvé vybírala, po které z Paasilinnových knih sáhnu. Volba padla na Starou dámu. Tahle knížka obsahuje přesně to, co mám na jeho tvorbě ráda – kritiku určitého společenského problému, v tomto případě mezigeneračních vztahů, podanou ovšem překvapivě humornou formou. Přestože představa stařenky, kterou její vnuk obírá o důchod, vzbuzuje většinou lítost, osudy Linney Ravaskové čtenáře častěji vyprovokují k smíchu. A mě tahle knížka přiměla k tomu, abych s Paasilinnou usínala po večerech i nadále.

Pořadí, v jakém jsem zbytek knížek četla, si už kromě posledních dvou nevybavuju, takže si je budu brát na paškál tak, jak si na ně zrovna vzpomenu. Jednou z prvních byl určitě Autobus sebevrahů. Děj by se dal shrnout jako: co se stane, když v zemi, která vede žebříčky v počtu sebevražd, se dva nešťastníci rozhodnou skoncovat se svým životem v jednom seníku. Paasilinna vás přesvědčí, že i o tématu, které většina lidí považuje za pochmurné, se dá psát vtipně, a i já můžu Autobus rozhodně doporučit vaší pozornosti.

Zajícův rok je často označován jako nejlepší Paasilinnova knížka, podle mého názoru oprávněně. Přinejmenším je z jeho tvorby nejznámější. Tématem je krize středního věku a hledání sebe sama, hlavními hrdiny redaktor Vatanen a zajíc, prostředím krásná finská krajina. Abych pravdu řekla, víc než knížka se mi momentálně vybavuje film, který byl podle ní natočený a který jsem viděla už… no, hodněkrát. Film se ale naštěstí docela drží předlohy, takže ho pro chvíle oddechu můžu doporučit stejně jako knížku.

Vlčí léto laponského mlynáře je další Paasilinnova kniha, ke které někdo přiřadil přívlastek nejlepší. Zatímco u Zajíce jsem s tím souhlasila, u Mlynáře nemůžu. Důvodem je to, že mi v ní chybí Paasilinnův typický humor a zbývá jen další společenské téma, tentokrát člověk, který se něčím vymyká většinové společnosti a je tedy považován za blázna. Je ale pravda, že kdybych tohle dílo nevnímala v kontextu další Paasilinnovy tvorby, nejspíš bych souhlasila s tím, že jde o dobře napsaný román o tom, jak se společnost chová k těm, kteří do ní tak úplně nezapadají.

Krátkou paměť pana rady si už tak dobře nevybavuju. Mám dojem, že se, hlavně zezačátku, docela táhla, ale obsahovala kromě hluchých míst také spoustu vtipných pasáží, mimo jiné rýpnutí do přebujelé byrokracie Evropské unie. V knize mi ale chybělo nějaké zásadnější téma, takže pokud kromě pobavení hledáte i nějakou podstatnou myšlenku, sáhněte radši po nějakém jiném díle.

Jednou z mých nejoblíbenějších knížek se stal Syn boha hromovládce. Tradičním finským božstvům se nelíbí, že v ně Finové přestali věřit, a tak nejvyšší bůh Ukko sešle na Zemi svého syna Rutju, aby Finy obrátil zpět na původní víru. Z této knížky si nepamatuju jednotlivé epizody, jenom salvy smíchu, kterými jsem velmi často otravovala své okolí. Líbilo se mi taky, že děj dopadl tak, jak dopadl (i když jsem skoro do konce knížky nevěřila, že se to stane). Závěr? Jednoznačně doporučuju!

Prostopášný modlitební mlýnek jsem přečetla přes Vánoce. Věděla jsem, že by mělo jít o nejslabší z Paasilinnových děl přeložených do češtiny (pokud vím, tak se překládal hlavně kvůli tomu, že se v něm nachází zmínka o Havlíčkově Brodu), a po přečtení s tímto názorem musím souhlasit. Mám dojem, že tady autor kopíruje sám sebe – u spousty pasáží jsem hned zezačátku odhadla, jak dopadnou. Je ale možné, že jsem se jeho dílem jenom unavila, nebo taky mohlo zapůsobit předsudkovité myšlení. Každopádně dva věrozvěstové s novými modlitebními pomůckami se mými oblíbenci nestali.

Úplně poslední knížkou, kterou jsem zvládla přečíst, byl Chlupatý sluha pana faráře. I tady se objevuje spousta motivů, které už znám ze zbytku autorovy tvorby – krize identity (faráře Huuskonena), kterou pomáhá vyřešit zvíře (darovaný medvěd), a děj, který se odehrává na cestě (tentokrát zahrnuje například Solověcké ostrovy nebo Maltu). Únava už na mě asi opravdu zapůsobila, takže jsem se místy nudila a nutila ke čtení, navíc to byla třetí Paasilinova knížka s tématikou víry a náboženství po sobě. Stejně jako u Mlýnku na mě některé rádoby vtipné pasáže působily dost násilně, například medvěd žehlící košile, modlící se a vytírající si zadek, ale celkový dojem byl nakonec o dost lepší, než u předchozí knihy. Na stupnici od nejhorší po nejlepší knížku bych tedy Chlupatého sluhu zařadila někam doprostřed.

Doufám, že se mi tímto článkem povedlo aspoň někoho nalákat k přečtení některé z Paasilinnových knížek. A pro ty, kteří už mají něco načteno, mám otázku: Neví někdo, jestli se v Zajícovi vyskytuje Seppo Sorjonen?

Musta Kissa

Když teda znovu začínám, tak bych se mohla představit.

Kdo su?

Dvacetiletá nezadaná Moravačka. Studentka baltistiky (každý, kdo právě neudělal: "hee... cože?" má u mě plus. Ne, nehledejte to, ještě byste našli stránky našeho oboru a lekli byste se. Je to studium jazyků a kultur baltské oblasti, v mém případě hlavně finštiny, od příštího roku asi taky estonštiny [anebo litevštiny, ale spíš to první]). Občas o sobě říkám/píšu, že su blázen, ale mám dojem, že to o sobě tvrdí až moc lidí (víceméně všichni, kteří zrovna neprohlašují, že jsou normální), takže obrázek si udělejte sami.

Proč Musta Kissa?

Musta je černý, kissa je kočka, řečeno mým oblíbeným jazykem, čili finsky. Kočky mám ráda od malička, rozhodně chci někdy v budoucnu s nějakou spolubydlet (ale ne teď), a černá kočka bývá často spojovaná s magií a tajemnem. Rozhodně to pro mě není žádný negativní symbol, ani když přeběhne přes cestu.

Co mám ráda?

• Finsko a finštinu. V míře o něco menší i zbytek severní Evropy a taky Japonsko. 
• Muziku - nejradši metal (folk, symphonic, power, ale i jiné), ale rozhodně ne jenom metal. Z kapel například Apocalypticu, Nightwish, The Rasmus, Turisas, Týr, Dalriadu... a hromadu dalších. Poslední dobou i Tomáše Kluse. Taky sborový zpěv a svůj gymnaziální sbor Barbastella, ze kterého se mi pořád ještě nepodařilo odejít.
• Čtení - na prvním místě Tolkiena, na dalších místech např. Kunderu, Fulghuma nebo Paasilinnu. A v žádném případě nesmím nezapomenout na Kalevalu (ne, to není autor, to je knížka). 
• Seriály - Game of Thrones, Red Dwarf, The Big Bang Theory, Dexter. Z anime např. Jigoku Shoujo. A od včerejška jsem nadšená z toho, že jsem našla Watership Down.

Tož to by pro začátek mohlo stačit. Třeba přijde i nějaké příště :-)

Začátek, vol. 2

Někdy minulý týden jsem otevřela svůj blog, přečetla si, co jsem stvořila, zjistila, že je to vlastně o ničem, a... všechno smazala. A teď zkusím začít od začátku. Uvidíme, jak se mi bude dařit teď. Plán? Publikovat tady názory na to, co jsem četla/viděla/slyšela, a možná taky zážitky, dojmy a příběhy ze života. A třeba i něco o mně. Anebo hlavně o mně. No, uvidíme.