Dnešní článek spojuje dvě moje záliby - literaturu a Finsko. Bude to takový malý tématický výtah z mého čtenářského deníku, který bohužel není ani zdaleka tak plný, jak bych si představovala. Doufám, že se to časem spraví (jo, pracuju na tom).
Jak jsem napsala, článek má spojovat literaturu a Finsko. Jedno z prvních jmen, na které zaručeně narazíte, pokud
se začnete zajímat o současnou finskou literaturu, zní Arto Paasilinna. Tento
chrlič humoristických románů různé kvality si v průběhu své kariéry získal
obrovskou popularitu jak doma, tak v zahraničí. Do češtiny bylo přeloženo devět
jeho knih: Zajícův rok, Stará dáma vaří jed, Les oběšených lišek, Vlčí léto
laponského mlynáře, Autobus sebevrahů, Chlupatý sluha pana faráře, Syn boha
hromovládce, Krátká paměť pana rady a Prostopášný modlitební mlýnek. Kromě Lesa
jsem už zvládla přečíst všechny, takže pokud mi bude jakékoliv existující
božstvo přát, pokusím se zbývající romány stručně představit a nalákat
potenciální čtenáře k tomu, aby po některém z nich sáhli.
Finští bohové mi určitě vedli ruku, když jsem si
v knihovně poprvé vybírala, po které z Paasilinnových knih sáhnu.
Volba padla na Starou dámu. Tahle knížka obsahuje přesně to, co mám na jeho
tvorbě ráda – kritiku určitého společenského problému, v tomto případě
mezigeneračních vztahů, podanou ovšem překvapivě humornou formou. Přestože představa
stařenky, kterou její vnuk obírá o důchod, vzbuzuje většinou lítost, osudy
Linney Ravaskové čtenáře častěji vyprovokují k smíchu. A mě tahle knížka
přiměla k tomu, abych s Paasilinnou usínala po večerech i nadále.
Pořadí, v jakém jsem zbytek knížek četla, si už kromě
posledních dvou nevybavuju, takže si je budu brát na paškál tak, jak si na ně
zrovna vzpomenu. Jednou z prvních byl určitě Autobus sebevrahů. Děj by se
dal shrnout jako: co se stane, když v zemi, která vede žebříčky v počtu
sebevražd, se dva nešťastníci rozhodnou skoncovat se svým životem v jednom
seníku. Paasilinna vás přesvědčí, že i o tématu, které většina lidí považuje za
pochmurné, se dá psát vtipně, a i já můžu Autobus rozhodně doporučit vaší
pozornosti.
Zajícův rok je často označován jako nejlepší Paasilinnova
knížka, podle mého názoru oprávněně. Přinejmenším je z jeho tvorby
nejznámější. Tématem je krize středního věku a hledání sebe sama, hlavními
hrdiny redaktor Vatanen a zajíc, prostředím krásná finská krajina. Abych pravdu
řekla, víc než knížka se mi momentálně vybavuje film, který byl podle ní
natočený a který jsem viděla už… no, hodněkrát. Film se ale naštěstí docela
drží předlohy, takže ho pro chvíle oddechu můžu doporučit stejně jako knížku.
Vlčí léto laponského mlynáře je další Paasilinnova kniha, ke
které někdo přiřadil přívlastek nejlepší. Zatímco u Zajíce jsem s tím
souhlasila, u Mlynáře nemůžu. Důvodem je to, že mi v ní chybí Paasilinnův
typický humor a zbývá jen další společenské téma, tentokrát člověk, který se
něčím vymyká většinové společnosti a je tedy považován za blázna. Je ale
pravda, že kdybych tohle dílo nevnímala v kontextu další Paasilinnovy
tvorby, nejspíš bych souhlasila s tím, že jde o dobře napsaný román o tom,
jak se společnost chová k těm, kteří do ní tak úplně nezapadají.
Krátkou paměť pana rady si už tak dobře nevybavuju. Mám
dojem, že se, hlavně zezačátku, docela táhla, ale obsahovala kromě hluchých
míst také spoustu vtipných pasáží, mimo jiné rýpnutí do přebujelé byrokracie
Evropské unie. V knize mi ale chybělo nějaké zásadnější téma, takže pokud
kromě pobavení hledáte i nějakou podstatnou myšlenku, sáhněte radši po nějakém
jiném díle.
Jednou z mých nejoblíbenějších knížek se stal Syn boha
hromovládce. Tradičním finským božstvům se nelíbí, že v ně Finové přestali
věřit, a tak nejvyšší bůh Ukko sešle na Zemi svého syna Rutju, aby Finy obrátil
zpět na původní víru. Z této knížky si nepamatuju jednotlivé epizody,
jenom salvy smíchu, kterými jsem velmi často otravovala své okolí. Líbilo se mi
taky, že děj dopadl tak, jak dopadl (i když jsem skoro do konce knížky
nevěřila, že se to stane). Závěr? Jednoznačně doporučuju!
Prostopášný modlitební mlýnek jsem přečetla přes Vánoce.
Věděla jsem, že by mělo jít o nejslabší z Paasilinnových děl přeložených
do češtiny (pokud vím, tak se překládal hlavně kvůli tomu, že se v něm
nachází zmínka o Havlíčkově Brodu), a po přečtení s tímto názorem musím
souhlasit. Mám dojem, že tady autor kopíruje sám sebe – u spousty pasáží jsem
hned zezačátku odhadla, jak dopadnou. Je ale možné, že jsem se jeho dílem jenom
unavila, nebo taky mohlo zapůsobit předsudkovité myšlení. Každopádně dva
věrozvěstové s novými modlitebními pomůckami se mými oblíbenci nestali.
Úplně poslední knížkou, kterou jsem zvládla přečíst, byl
Chlupatý sluha pana faráře. I tady se objevuje spousta motivů, které už znám ze
zbytku autorovy tvorby – krize identity (faráře Huuskonena), kterou pomáhá
vyřešit zvíře (darovaný medvěd), a děj, který se odehrává na cestě (tentokrát
zahrnuje například Solověcké ostrovy nebo Maltu). Únava už na mě asi opravdu
zapůsobila, takže jsem se místy nudila a nutila ke čtení, navíc to byla třetí
Paasilinova knížka s tématikou víry a náboženství po sobě. Stejně jako u
Mlýnku na mě některé rádoby vtipné pasáže působily dost násilně, například
medvěd žehlící košile, modlící se a vytírající si zadek, ale celkový dojem byl nakonec
o dost lepší, než u předchozí knihy. Na stupnici od nejhorší po nejlepší knížku
bych tedy Chlupatého sluhu zařadila někam doprostřed.
Doufám, že se mi tímto článkem povedlo aspoň někoho nalákat
k přečtení některé z Paasilinnových knížek. A pro ty, kteří už mají
něco načteno, mám otázku: Neví někdo, jestli se v Zajícovi vyskytuje Seppo
Sorjonen?