středa 28. listopadu 2012

Čtenářský deník IV

Původně jsem měla v plánu věnovat napsat článek jenom o první knížce. Než jsem to stihla udělat, přečetla jsem i tu druhou a napadlo mě spojit je do jednoho článku. Ten jsem rozepsala, ale než jsem se dokopala ho dokončit, přečetla jsem ještě další dvě knížky, takže z toho mám nakonec další kus čtenářského deníku.


Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví

Předpokládám, že většina z vás slyšela o fenoménu 27 - nadaných umělcích, kteří ukončili svůj život v 27 letech, ať už dobrovolně, nebo nešťastnou náhodou. Naposledy se o nich mluvilo nedávno, když umřela Amy Winehouse. No a právě tito umělci inspirovali hrdinku téhle knížky, která se sice jmenuje Marta, ale říká si Angie, aby je následovala. Jenže k tomu se napřed musí proslavit. A vzhledem k tomu, že už jí je 27, zbývá jí necelý rok k tomu, aby napsala tak dobrou knížku, že se její sláva bude rovnat Kurtovi Cobainovi, Janis Joplin, Jimi Hendrixovi nebo Jimovi Morrisonovi. Taky musí samozřejmě vymyslet, jakým způsobem odejde z tohoto světa, aby to bylo dostatečně originální a fenomenální.
Angie si o sobě myslí, že má na to, aby z ní byla úspěšná spisovatelka. Z vnějšího pohledu ale vidíme spíš holku, která neví, co se životem - přechází z jedné školy na druhou, aniž by některou z nich dokončila, práci nemá, a nakonec se sebere a odjede do Finska, kde bydlí u jedné zdánlivě šťastné rodiny se třemi dětmi. Tuhle rodinu sledujeme prostřednictvím tří vypravěčů - sarkastické kočky Kassandry, auta Opel Astra, které jenom zapisuje, co kdo řekl a udělal, a plyšového prasátka jménem Pan Prasátko, které patří nejmladší člence rodiny zvané Fazolka, tančí prasotaneček a zpívá prasopísničku. Angažování těchto vypravěčů byl podle mě geniální tah, díky kterému je knížka mnohem zajímavější.
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. Pro české a slovenské kolegy finštináře je určitě zajímavá tím, že její autorka Alexandra Salmela je Slovenka - vystudovala finštinu v Praze, teď žije ve Finsku a finsky taky píše. Její první román se jí rozhodně povedl. Je zábavný, což bylo po strašně nudné knížce, kterou jsem četla předtím, jako balzám. Je taky lehce kritický - rýpe do některých fenoménů moderní společnosti, jako je přehnaný zájem ekologii, nebo celková snaha být za všech okolností dokonalý, teda spíš hlavně dokonalá žena. Jediné, co bych knížce vytkla, je konec. Tak úplně jsem nepochopila, co se tam vlastně stalo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou, než to vrátím do knihovny - třeba je chyba jenom v mojí nedostatečné pozornosti. Prozatímní hodnocení: ****


Muriel Barbery: S elegancí ježka

Na tenhle román jsem kdysi dávno četla recenzi, která mě zaujala, takže jsem si poznamenala, že si ho chci přečíst, ale trvalo mi to snad dva roky, než jsem se k němu dostala, takže jsem úplně zapomněla, o čem to vlastně mělo být a proč mě ta recenze zaujala.
No, takže - je to o jednom domě a většinou zámožných rodinách, které v něm bydlí. Na všechno se díváme buď z pohledu domovnice Renée - jediné obyvatelky domu, která nepatří do bohaté vrstvy společnosti - nebo prostřednictvím dvanáctileté inteligentní holky Palomy, která má v plánu se v den svých třináctých narozenin zabít. Příběh plyne velice pomalu a vlastně ani není moc důležitý až do doby, než se do domu přistěhuje nový nájemník. Ten totiž dokáže spojit obě hlavní hrdinky, které se svým názorem na svět i svou inteligencí liší od ostatních obyvatel domu. Důležitější než příběh jsou ale úvahy obou aktérek o světě, o společnosti, o lidech okolo nich. Obě postavy jsou velmi chytré, ale snaží se to před okolím skrývat. Taky se dá říct, že většinou ostatních lidí pohrdají pro jejich omezenost, pohled na svět skrz peníze, nebo třeba kvůli tomu, že mají jedinou zábavu v drogách (teď je řeč o Palominých spolužácích - a opakuju, Palomě je dvanáct let). Tenhle román se sice zároveň snaží kritizovat tohle poněkud s nadsázkou zobrazené pevné rozdělení společnosti na třídy, ale zároveň nám předsouvá tezi o nepřekročitelnosti jednotlivých tříd, kterou v závěru příběhu překvapivě potvrzuje.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do téhle knížky začetla, ale čím jsem se prokousala hlouběji, tím nadšenější jsem byla. Je to román, u kterého se musí přemýšlet, a ze kterého si člověk podle mě tolik neodnese, pokud dopředu neví nic o filosofii, literatuře a jiném umění. Já jsem si sice taky občas nebyla úplně jistá, o čem zrovna Renée mluví, ale zas takový problém to nebyl. Líbilo se mi, že se v knížce neustále opakují motivy  týkající se Japonska. Bylo znát, že autorka o Japonsku hodně ví a jsou jí sympatické stejné věci jako mě - třeba úplně jiný pohled Japonců na čas a prostor. Ale nejvíc mě stejně fascinovaly detaily - třeba neustále se opakující motiv kamélie (i když já barbar jsem si musela vygooglit, jak vlastně kamélie vypadá). No a jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, občas se objevily pasáže, které se mi vryly do paměti. Tuhle knížku bych si ráda sehnala, abych si ji mohla kdykoliv zopakovat. Vsadím se, že při dalším čtení se tam určitě objeví další zajímavosti, které člověk napoprvé lehko přehlídne.
Hodnocení: ***** Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.


Teď malá vsuvka - proč jsem chtěla psát o těchhle dvou knížkách zároveň? Protože toho mají dost společného, i když se rozhodně nedá říct, že by byly podobné. Začnu formálníma záležitostma: obě mají zhruba 320 stran a obě jsou členěné na hodně krátké kapitoly. To mi vyhovuje, protože mi to dává dostatek příležitostí se zastavit a zamyslet nad právě přečteným obsahem, případně uletět myšlenkama někam daleko, abych se během jedné dvou minut mohla vrátit zpátky ke čtení. Hlavní důvod, proč píšu o těchto knížkách zároveň, je ale dějová linka: na začátku potkáme mladou holku, která prohlásí, že se do svých příštích narozenin zabije. Nebudu tady spoilerovat, jestli hrdinky svůj slib splní, ale jejich cesty jsou rozhodně zajímavé. Taky mají pár společných charakterových rysů - především to, že se považují za lepší, než zbytek lidstva. Jo, a taky jsou to obě sakra dobré knížky!


No a teď k dalším knížkám:

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

Potom, co jsem četla Rudišův skvělý Konec punku v Helsinkách, jsem se rozhodla prozkoumat i další jeho tvorbu. Vybrala jsem si Grandhotel, protože mi to přišlo jako známý titul. Ale na rozdíl od Punku mě to moc nezaujalo.
Hlavním hrdinou je třicetiletý podivín, který si nepamatuje své křestní jméno a zajímá ho vlastně jenom počasí. Pracuje u svého podivného příbuzného v hotelu na Ještědu jako holka pro všecko. Rád by se dostal pryč ze svého rodného Liberce, ale nejde mu to. Vždycky se zastaví nejdál u cedule označující konec města. Nikdy neměl holku, takže mu zbývá jenom pravá ruka a fotky televizní rosničky. Postupně ale zjišťujeme, že díky své podivnosti, možná by se dalo říct i díky své jednoduchosti, je pro něj jednodušší než pro ostatní lidi pochopit, proč je pro dalšího hrdinu, starého vojáka Franze, důležité vrátit popel svých kamarádů na místa, která měli rádi, a tak mu s tím pomáhá. A nakonec potká někoho, kdo mu změní život...
Jak už jsem napsala, Grandhotel mě nebavil tak moc, jako třeba Konec punku. Řekla bych, že hlavním důvodem byly postavy - všechny byly "divné" a nenašla jsem žádnou, se kterou by se dalo ztotožnit, nebo která by mi byla aspoň sympatická. Aspoň to mělo optimistický konec.
Hodnocení: **


Mika Waltari: Plavovláska

Po dlouhé době se vracím k povinné četbě. Znovu jsem sáhla po Waltarim a znovu mě to nebavilo. Kniha Plavovláska obsahuje dva "malé romány" - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Při čtení jsem si uvědomila, že jsem to vlastně už kdysi četla, ale vzhledem k tomu, že bych k tomu měla psát seminárku, je lepší si to přečíst znovu.
Plavovláska je příběh holky, která se narodila v hříchu a v hříchu prožila celý život. Napřed se z ní stala děvka, pak overly attached girlfriend a nakonec overly attached wife. Její otec nebyl její otec a dával jí to najevo, a díky tomu měla nakonec posraný celý život. Celý příběh byl šíleně pesimistický - kdykoliv se objevil záblesk naděje, že by se z toho mohla vyhrabat, okamžitě se stalo něco dalšího, co ji poslalo zpátky do prdele. Většina recenzí vychvaluje, jak je to úžasně psychologický příběh, ale mě to ukrutně nebavilo. Důrazně nedoporučuju číst v době zvýšené náchylnosti k blbé náladě, třeba teď na podzim.
Druhý příběh, Už nikdy nebude zítra, byl o něco povedenější, i když z něho taky příšerně čpěl pesimismus. Dva milenci jeli spolu v autě a srazili malého kluka. Větším problémem než mrtvé dítě ale pro ně byla hrozba toho, že někdo přijde na jejich vztah - zejména, že to bude Astridin manžel, který je zároveň šéfem a kamarádem jejího milence (ten v knížce nemá jméno, říká se mu jenom kapitán).
Oba příběhy mají něco společného - nějakou událost, za kterou nemůžete, ale která vám ovlivní celý zbytek života. V tomto případě ho ovlivní k horšímu, lépe řečeno jedna náhoda vám celý život posere. Zničí. Waltari měl asi málo sluníčka, když to psal. A protože teď tu mám taky málo sluníčka, nemám chuť nic podobného číst znovu.
Hodnocení: * (možná, že kdybych to četla v jiné náladě, dostalo by to víc hvězdiček, ale teď fakt ne)

pondělí 26. listopadu 2012

Music for Kids

S tímhle reportem mám trochu skluz, ale musím se konečně pochlubit, jak jsem se potkala s Terezou Maxovou, Matějem Ruppertem, Romanem Vojtkem a pár dalšíma. Ve středu 14. 11. se totiž v Mahenově divadle konal charitativní koncert Music for Kids, který pořádala Tereza Maxová a my jsme tam s našima sborama, samozřejmě díky Idě, zpívali.
Neměli jsme toho moc na práci - zpívali jsme Imagine (kterému Jožka říká [imedžink] a Ida [imadžin] - nevím, co mě otravuje víc :D) a jednu romskou, Dado miro. Kromě toho jsme taky stáli na pódiu jako křoví, když Ida s Dežem, Jeňou a Luckou zpívali Georgiu. V Imagine měly sóla naše děcka (tím myslím převážně lidi z Čhavorenge, přímo od nás to byly jenom malé holky, které zpívaly spolu s malýma Romkama). A v Dado miro měli sólo Dežo a Matěj Ruppert. Ten mě vlastně docela zklamal, páč se s náma vůbec nebavil, ale to vlastně pořádně nedělá ani Bende, a to s ním budeme zpívat už potřetí. Obě písničky se myslím docela povedly, Ruppert zpíval taky dobře (i když Dežo je lepší :D) a naši ostatní sólisti jsou výborní. Jak dopadly ostatní vystoupení ale nevím, protože nás nenechali dívat se na zbytek a zahnali nás do šatny. Jediné, co díky programu vím, je, že tam zpívala ještě Anna K., MIG 21 a naša Rudyna (a možná ještě někdo? Už ani nevím...).
Po koncertě jsem byla ráda, že jsem si sbalila foťák, protože jich tam zas tak moc nebylo, a tak mě pořád někdo otravoval, abych je vyfotila s Terezou Maxovou. Vlastně bych spíš měla napsat, že otravovali Terezu, na jejím místě by mě to asi taky nebavilo, když se snažím s někým si popovídat a neustále mě otravujou lidi, ať se s nima vyfotím. Ale zvládla to profesionálně (a doufám, že neuvidí, jaké mizerné fotky jsem jí vyrobila). Pak se najednou odkudsi vynořil Vojtek, který celou akci moderoval, ale než se holky stačily vzpamatovat, zase kdesi zmizel a už jsme ho neobjevily. A když nás konečně Jožka dokopal k odchodu, pár lidí se opět zdrželo, protože kdesi objevili Macháčka a museli se vyfotit ještě s ním (ale tentokrát na jiný foťák než můj). No podařená akce to byla.
Minulou sobotu jsme dokonce byli ve VIP zprávách - teda záběry na sbory tam byly víceméně jenom jako kulisa, pak se tam na cosi vyptávali různých účinkujících, ale to mě zas tak nezajímalo. Jenom mě štvalo, jaká su malá, protože jsem tam vůbec nebyla vidět - ale neni divu, když přede mnou stojí vysocí sólisti a pak další tři řady sboru, které stojí na jedné úrovni, páč tam nebyly praktikábly.
Hm, to normálně vypadá, jak kdybych byla nadšená z našich celebrit, co? I když na jednu stranu většinu českých "celebrit" nemusím, vlastně si teď uvědomuju, že mi dělá docela dobře chlubit se třeba: "Jo, Ruppert? Tak s tím jsme byla na pódiu!" Asi bych si měla uspořádat hodnoty... No ale každopádně, už se těším na další koncerty, s celebritama aj bez. Teď nás čeká 19. 12. už tradiční vánoční akce Pertr Bende + Barbastella + Grajcar + asi eště někdo další (ech, zase celebrita :D) a pak na konci ledna dva koncerty s Čhavorenge v Hodoníně a v Praze. Na ty se opět neskutečně těším, ty písničky miluju a pořád si je pouštím. Posledně jsem tu měla ukázku Aničky, teď to bude sestřih z našeho společného koncertu ve Zlíně. Enjoy :)


Podzimní depka

Mám opět mizernou náladu a můžu si za to sama, i když by se to dalo svést na to příšerné šero, které se válelo za oknem celou tu dobu, než před chvílí ztmavlo do noci (a to je teprve něco po půl páté). Nene, můžu si za to sama, může za to kombinace mojí lenosti, naprosté absence sociálních schopností (možná by se to dalo nazvat sociální fobií) a navrch asi ještě závislosti na komplu.
O co jde? Nemám prachy, tudíž by to chtělo nějakou brigádu. U Dobrovského se objeví cedule, že shánějí na zimu brigádníky, stačí odevzdat životopis. Tak si říkám - jupí, knížky jsou lepší než nějaký supermarket nebo fastfood, to by mě možná mohlo i bavit. No, a tím to skončilo. Vlastně ještě ne - asi po týdnu, co tam ta cedule visela, jsem doma vyhrabala moji jedinou pracovní smlouvu (čtrnáctidenní brigáda z roku 2009), abych mohla napsat ten životopis, no ale to bylo všechno. Žádný životopis se nekonal. Prostě jsem se k tomu nedokopala. To bylo samé - mám čas, nechce se mi, případně jsem na to vůbec nemyslela... no a cedule z obchodu najednou zase zmizela a já mám po potenciálně zajímavé brigádě.
Možná by to chtělo psychologa. Třeba by mi vysvětlil, proč nejsem schopná napsat si ani blbý životopis. Napadá mě pár důvodů - jednak to, že se za něho stydím. V 21 letech je moje jediná položka v kolonce zaměstnání už zmiňovaná brigáda zvaná Zelené město - nudné úklidové práce na území našeho města. Kromě toho bych si tam asi mohla napsat ještě něco jako "příležitostné pomocné a úklidové práce v projekční kanceláři" - čili když si taťka zavolal a já nebo ségra jsme měly čas, přišly jsme mu pouklízet (jedno krátké období jsem to dělala dokonce pravidelně), případně ořezat, poskládat, orazítkovat a zasložkovat projekty. Pár peněz to hodilo, jenže teď je s tím konec, protože taťka nemá prachy ani pro sebe, natož pro někoho dalšího. A ještě bych tam vlastně mohla hodit doučování, ale když se nad tím zamyslím, tak ani jedno vlastně neskončilo nějak úspěšně... i když vlastně jo, holky, co jsem je měla minulý semestr, se zlepšily aspoň v té angličtině, nezvládly jsme jenom Sandřinu matiku...
Důvod číslo dvě. Fobie ze sociální interakce s neznámým člověkem. Představa, že bych se měla zvednout a zanést můj nedokonalý životopis (kdybych ho teda napsala) někomu, s kým o něm ještě budu mluvit a třeba se mě bude ptát na věci, na které nebudu umět odpovědět (jak mi názorně předvedla moje spolubydla - personalistka, když mi předváděla behaviorální pohovor)... no, to není příjemná představa. Já jsem se prostě zasekla někde ve svém světě, který se odehrává celý v mé hlavě, tudíž nemusím s nikým reálným komunikovat, a když se najednou ocitnu v realitě, mám sakra velký problém. Proč tak nekomunikativní člověk jako já studuje jazyky, je mi záhadou.
Za třetí - počítačová závislost. Už jsem tu o ní kdysi psala. Ať dělám cokoliv, pořád myšlenkama ulítávám k počítači, a většinou ho nakonec musím zapnout. Je jedno, že tam nemám co dělat - jsem schopná strávit hodiny hledáním min a střílením bublin, místo toho, abych dělala něco užitečného. Mám ze sebe strach. Je to vlastně dost příšerný pocit uvědomit si, že mám sice dost dobrý mozek na to, abych byla třeba jaderný fyzik, kdybych o to měla zájem, ale na druhou stranu díky kombinaci těchhle tří věcí jsem (zatím?) nula. A nejsem si jistá, jestli se z toho ještě jsem schopná dostat sama.


Teď něco pozitivního. Jsem strašně ráda, že Slavíka vyhrál Klus. I když je to vlastně o ničem nevypovídající anketa, která se navíc týká mainstreamu, který prakticky nesleduju, seděla jsem v sobotu večer u televize, přetrpěla tu trapárnu a nakonec hýkala nadšením, když se mu to podařilo. Komu jinému taky, že jo? Proti Gottovi sice nic nemám, ale pro něho taky ne. A navíc mi přijde divné, když je nejpopulárnějším zpěvákem takový zombie. Takže velká gratulace Tomovi!

čtvrtek 22. listopadu 2012

Nightwish - Taikatalvi

Před nedávnem jsem slíbila kamarádce, že se pokusím přeložit text písničky Taikatalvi od Nightwish (originální text tady). Ne že by se na netu žádné překlady nevyskytovaly, ale ty české a slovenské za moc nestojí a navíc jsem si chtěla vyzkoušet, jak mi to půjde. Výsledek je tady - a protože mám v plánu sem tam něco přeložit, zakládám novou rubriku Käännökset, čili Překlady.


Kouzelná zima

Nejdražší z mých dětí je toto jeviště
Kde se měsíční svit snáší do uliček
Ohnutá větvička, léto v péči
Bílého moře, tak širokého
Které mne na křídlech měsíčního přízraku
Dostane domů

Okamžik dlouhý jako věčnost se ke mně plíží
Zimní krajinou jako na tlapkách malé kočičky
Mohu žít tady u pramene příběhů
Kde housle zabarvují prastarou melodii
Ohromné touhy
Tou písní probouzí zemi

úterý 13. listopadu 2012

De grammatica

Znáte takový ten pocit, když si někde přečtete nebo slyšíte nějakou myšlenku a najednou vám docvakne - to je ono!? Přesně tohle si myslím, jenom jsem to doteď nedokázal/a tak pěkně zformulovat! No tak přesně tohle se mi stalo před chvilkou. Mám rozečtenou knížku S elegancí ježka od Muriel Barbery a právě jsem se dostala do kapitoly s názvem Hluboká myšlenka č. 10. Přestože má jenom 5 stran, četla jsem ji strašně dlouho, protože skoro po každém odstavci jsem musela udělat pauzu a trávit to, co jsem právě přečetla.
O čem že ta kapitola je? O gramatice. Přesněji řečeno, odpovídá na otázku "K čemu ale ta gramatika je?" kterou klade zvědavý žák neschopné učitelce. Neschopná učitelka odpovídá, že "gramatika slouží k tomu, abyste uměli dobře mluvit a psát". Prudce inteligentní dvanáctiletá vypravěčka kapitoly s tím ale prudce nesouhlasí a rozvíjí vlastní teorii: "Já si ale myslím, že gramatika je přístupovou cestou ke kráse."
Uááááá, to je ono! Tohle je odpověď na otázku, kterou jsem si kladla od té doby, kdy jsem začala přemýšlet, k čemu je nám vlastně celá škola a obzvlášť větný rozbor. Gramatika slouží k tomu, aby na nás texty mohly působit krásně. Text s hrubkama působí stejně jako krásná pláž, písek, voda, vlnky, idylka a do toho obrovská hromada smradlavých rozkládajících se odpadků. Něco, co tam nepatří. A není to jako dekadentní umění - v dekadenci by tam ta hromada odpadků nebo mrtvola na louce byla schválně, aby zdůraznila kontrast mezi krásou a ošklivostí, zatímco hrubka vzniká proto, že je člověk líný vyhodit odpadky do koše a nechá je válet tam, kam zrovna spadly.
Samozřejmě, že gramatika má i jiné účely. Nejčastěji se zmiňuje asi to, že gramaticky správně napsaným textem dáváme najevo určitou kulturní úroveň - říkáme tím, že jsme prošli nějakým vzdělávacím procesem a že jsme si z něho něco odnesli. To není špatný důvod, ale vůbec nemotivuje ke studiu gramatiky lidi, pro které je na žebříčku hodnot inteligence pohřbená pod spoustou jiných vlastností. I pro ty by ale gramatika měla být důležitá, obzvlášť, pokud jsou pragmatici, protože dalším důvodem pro její existenci je to, že usnadňuje komunikaci. Text bez hrubek se čte snadněji než text s hrubkama, takže je jednodušší pochopit jeho obsah. Samozřejmě, že ani gramaticky správně napsaný text nemusí obsahovat srozumitelné sdělení, ale to už je jiná otázka. Pokud vezmeme jedno a to samé sdělení, jednou ho napíšeme správně a podruhé s chybama, určitě jednodušeji porozumíme tomu prvnímu.
Kromě krásy udává vypravěčka knihy ještě jeden účel gramatiky, který se mému logickému mozku taky velice líbí. "Zkoumat gramatiku znamená dostávat se pod slupku, sledovat, jak je jazyk vystavěný, vidět ho jistým způsobem v celé jeho nahotě." Tenhle důvod by mohl oslovit lidi technicky a analyticky zaměřené, lidi, které baví zkoumat, jak věci fungují. Gramatika nám ukazuje, jak se v daném jazyce staví slova, věty a celé texty. Prostřednictvím gramatiky můžeme pochopit, jak ten který jazyk funguje. Přiznávám, že tohle mě hodně fascinuje. Tím, že člověk pochopí, jak pracuje nějaký jazyk, může někdy odhadnout, jak mluvčí toho jazyka uvažuje, nebo jinak řečeno, jaké myšlenky mu jeho jazyk dovolí. Tím se dostávám k tomu, že při studiu cizího jazyka je důležité, někdy dokonce nezbytné, učit se zároveň o kultuře s daným jazykem spojené. Některé jazyky by pravděpodobně šly zvládnout i bez toho, ale například japonštinu se podle mě nejde naučit, aniž by člověk znal kulturní kontext.
Oba dva důvody z knížky, krása a logika, se nakonec dají krásně spojit v jeden. Říkejme tomu třeba funkcionalismus - krásné je to, co je účelné. Přestože nejsem nějaký fanda architektonického funkcionalismu, v jazycích mě naopak funkcionalismus fascinuje. A to je důvod, proč miluju finštinu - protože je nádherně logická. Jasně, že i ona má výjimky a některé věci se prostě člověk musí naučit zpaměti nebo citem (ať žije genitiv a partitiv plurálu), ale většina její stavby je krásně logická - stačí se naučit pravidla a dodržovat je a člověk si může být skoro jistý, že dojde ke správnému výsledku.
Teď by mě vážně zajímalo, jestli by takhle podaná odpověď na otázku "K čemu je gramatika?" uspokojila ať už onoho studenta z knížky, nebo jakéhokoliv jiného reálného studenta, který je nucený naučit se větný rozbor, aniž by mu kdokoliv řekl, k čemu je to dobré. Jestli by byl ochotnější naučit se gramatická pravidla, pokud by mu učitelka nabídla tyhle důvody. Možná jsem naivní a přeceňuju mladší generaci, ale doufám, že by se mohl najít aspoň někdo, koho by tohle inspirovalo ke studiu. Mé mladší já by určitě uvítalo, kdyby mu někdo sdělil, že to, co je nucené dělat, má opravdu smysl. Ale k tomu by naše školství potřebovalo víc inspirativních učitelů. Budu naivně optimistická a budu doufat, že se k tomu jednou dostaneme!

P. S. Kdyby náhodou chtěl někdo rýpat do gramatiky tohoto článku nebo celého blogu - na blogu není potřeba používat formální styl, tudíž mě nikdo nedonutí psát koncovku -ami tam, kde používám hovorovou formu -ama, a stejně tak nebudu, ale opravdu nebudu psát nechutné slovo bychom místo mnohem používanějšího a příjemnějšího bysme.

středa 7. listopadu 2012

Dear procrastination, I hate you!

Dneska ve finštině jsme měli na programu puhe, čili řeč nebo projev. Původně jsem se sice nahlásila na příští týden, ale pak jsem zjistila, že přesně v tu dobu máme další akci s Čhavorenge, takže jsem se musela přehlásit do dnešní, první várky. Ne že by se mi chtělo, ale aspoň to mám za sebou.
A cože jsme to vlastně měli za úkol? Připravit si krátkou, asi minutovou řeč o něčem, na co máme názor, a ten ve svém projevu vyjádřit. Téma jsme si mohli vybrat ze seznamu, nebo si vymyslet vlastní. Díky existenci toho seznamu se třikrát opakoval projev na téma "kouření v restauracích," ale já jsem se rozhodla být originální a mluvit o plánovaném rušení některých rozjezdů. Nejzajímavější téma ale přišlo nakonec - srovnání Mumínků a Šmoulů. Tím nás chlapec pobavil, i když si nejsem úplně jistá, co vlastně říkal. Než jsem přišla na řadu, tak jsem nedávala pozor, protože jsem se soustředila na vlastní výkon, a potom už jsem neměla moc sil vnímat ostatní.
Co mě ale sere, je moje neschopnost dokopat se k jakýmkoliv povinnostem. O tomhle úkolu jsem věděla asi měsíc, ale připravovat jsem se začala vlastně až v pondělí, to jsem si napsala aspoň zhruba hlavní část projevu, a zbytek jsem si nechala "na potom." Včera jsem nešla na jazykovědu, že se na to mrknu, ale místo toho jsem šla shánět bílé boty na koncert a pak jsem až do večera nedělala ani fň. Dneska jsem teda znovu vynechala docenta, ale k puhe jsem se dokopala až někdy po jedenácté, čili v době, kdy bych už byla doma z docentovy přednášky. Nakonec mi to netrvalo moc dlouho, takže jsem klidně na obě přednášky mohla jít... ale se mi nechtělo. Přemýšlím, kam se poděla ta osoba, které na gymplu říkali šprt a vypadala stejně jako já.

Konečně jsem dočetla Cestu do Istanbulu od Miky Waltariho. Máme to na seznamu povinné četby, což byl jediný důvod, proč jsem se dokopala dočíst to do konce. To byla nuuudaaa! Je to něco jako jeho deník z cesty do Istanbulu, kam jel nastudovat historické materiály pro své další romány, a veškerý děj se smrskl na: jel tam a tam, potkal toho a toho (většinou finské krajany nebo majitele hotelů a restaurací), jedl tam a tam to a to, chodil do muzeí a do divadel, a to je tak všechno. Abych našla aspoň nějaké pozitivum - je to zajímavý obrázek Evropy těsně po válce, člověk si aspoň uvědomí, že něco, co je pro naši generaci natolik samozřejmé, jako je cestování, nebylo před nějakýma šedesáti rokama ani zdaleka tak jednoduché. Až bude někdo zase nadávat, že EU je zbytečná záležitost, měl by si zkusit cestovat Evropou a shánět přitom složitě víza nejenom do země, kam jede, ale i do všech dalších, kterýma projíždí, a taky si zajistit dostatečný obnos peněz v různých měnách, protože v každé zemi se platí něčím jiným. Ale abych se vrátila zpátky ke knížce - neoslovila mě. Má na můj vkus moc popisu a málo děje, takže nedoporučuju. Ale začala jsem zrovna číst 27 eli Kuolema tekee taiteilijan (česky 27 aneb Smrt vás proslaví) od Alexandry Salmely, a to mě zatím baví asi stokrát víc. Až to dočtu, poreferuju.

neděle 4. listopadu 2012

Jak jsem měnila struny

Zase se celý týden flákám místo toho, abych konečně napsala, jak jsem měnila struny na kytaře. Tož tady to máte.
Rozhodla jsem se, že už jsem velká holka a ta se umí postarat o svoji kytaru (teda vlastně ne svoji, jenom půjčenou, ale to je jedno). No a vzhledem k tomu, že se na ní struny neměnily už asi sto let a hlavně géčko vypadá, že už moc dlouho nevydrží, uznala jsem, že bych s tím měla něco udělat. Takže jsem poprosila taťku, ať mi ukáže na kytaře, co máme doma, jak se to dělá. Ta domácí taky potřebovala vyměnit géčko, takže jsem se pozorně dívala: povolit, vytáhnout hore, vytáhnout dole, nasadit druhou, dotáhnout... no vypadalo to strašně jednoduše.
V pondělí jsem se teda rozhodla využít pauzy mezi dějinama a finštinou a vrhnout se na to. Povolila jsem éčko (ke géčku jsem chtěla dojít pozdějc), jenže ouha, tahle kytara vypadá nějak jinak než ta doma! Ono to má dole jakési čudné knoflíky! A to doma nemáme, tam se to jenom provleče dírou a je to! No a co teď? Protože su chytrá holka, zeptala jsem se strýčka Gůgla, jak na to. A strýček poradil. Vytáhnout čudlík, ideálně speciálním udělátkem na vytahování kytarových čudlíků. Jenže to nemám, takže čím? Prstama? To by se ta potvora musela hnout z místa! Kleštěma? E-e, nejde. V téhle chvíli jsem usoudila, že na to nemám ani náladu, ani čas, takže jsem se rozhodla ještě trčící původní éčko znovu napnout. Napínám, napínám, jenže kolík si pracuje jak chce a spíš nezabírá než zabírá, takže éčko je furt příšerně podladěné. Točím, točím, a najednou rup! A je to v rici! Éčko se rozhodlo rozpůlit. Tu část u kolíku jsem vytáhla, jenže to, co držel ten pitomý čudlík, to tam zůstalo. Pak jsem došla na to, že se ta struna dá protlačit dovnitř a nakonec sem se jí úspěšně zbavila, ale co s tím, když tam pořád čučí čudlík, díky kterému nemůžu navléct novou strunu?
V téhle fázi jsem zjistila, že už nemám čas a musím jít na finštinu, takže jsem kytaru odložila a vrátila se k ní až večer. Jak vytáhnout ten pitomý čudlík? Různí anonymní lidové v komentářích poskytovali různé lidové rady, jako strčit ruku do kytary a vytlačit čudlík prstama/nožem/klíčem, takže jsem zkusila i to (zahrnovalo to povolení dvou vedlejších strun, abych tu ruku dovnitř vůbec strčila). Nic, nic, nic. Už mě nenapadlo nic jiného, takže jsem se na to vykašlala. Ráno moudřejší večera.
Úterní ráno patří estonštině, takže moudřejší ohledně kytary jsem mohla být až okolo oběda. Vzala jsem kytaru, chytila prstem ten nemožný čudlík, strčila druhou ruku do kytary, zatlačila na něho zespodu a co se nestalo? Čudlík, ta potvora mizerná, je najednou bez jakýchkoliv cavyků venku! Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Asi mu mě bylo líto nebo co, ale byl venku. Takže jsem konečně mohla nové éčko strčit dovnitř a čudlík hned zpátky za ním.
Ale teď mě čekal ještě jeden problém. Podaří se mi dotáhnout tu strunu tak, jak má být, nebo zase rupne? Nebudu vás napínat, podařilo se to, i když jsem musela ten pitomý kolík přitláčet zespodu, aby fungoval. Celou dobu jsem si přitom říkala, jak moc toužím po vlastní nové krásné bezproblémové kytaře, ale na tu můžu zapomenout. Je to moc peněz a Ježíšek mi řekl, že mi radši zaplatí opravu noťasu, proti čemuž nic nenamítám. Zatím mám na co hrát, takže toho budu využívat, dokud můžu. Ale na výměnu dalších strun si netroufám, radši si počkám, až se mi tu objeví někdo zdatnější. Další zoufalství z toho, že už zase nemám na co hrát, si velmi ráda odpustím.