Původně jsem měla v plánu věnovat napsat článek jenom o první knížce. Než jsem to stihla udělat, přečetla jsem i tu druhou a napadlo mě spojit je do jednoho článku. Ten jsem rozepsala, ale než jsem se dokopala ho dokončit, přečetla jsem ještě další dvě knížky, takže z toho mám nakonec další kus čtenářského deníku.
Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví
Předpokládám, že většina z vás slyšela o fenoménu 27 - nadaných umělcích, kteří ukončili svůj život v 27 letech, ať už dobrovolně, nebo nešťastnou náhodou. Naposledy se o nich mluvilo nedávno, když umřela Amy Winehouse. No a právě tito umělci inspirovali hrdinku téhle knížky, která se sice jmenuje Marta, ale říká si Angie, aby je následovala. Jenže k tomu se napřed musí proslavit. A vzhledem k tomu, že už jí je 27, zbývá jí necelý rok k tomu, aby napsala tak dobrou knížku, že se její sláva bude rovnat Kurtovi Cobainovi, Janis Joplin, Jimi Hendrixovi nebo Jimovi Morrisonovi. Taky musí samozřejmě vymyslet, jakým způsobem odejde z tohoto světa, aby to bylo dostatečně originální a fenomenální.
Angie si o sobě myslí, že má na to, aby z ní byla úspěšná spisovatelka. Z vnějšího pohledu ale vidíme spíš holku, která neví, co se životem - přechází z jedné školy na druhou, aniž by některou z nich dokončila, práci nemá, a nakonec se sebere a odjede do Finska, kde bydlí u jedné zdánlivě šťastné rodiny se třemi dětmi. Tuhle rodinu sledujeme prostřednictvím tří vypravěčů - sarkastické kočky Kassandry, auta Opel Astra, které jenom zapisuje, co kdo řekl a udělal, a plyšového prasátka jménem Pan Prasátko, které patří nejmladší člence rodiny zvané Fazolka, tančí prasotaneček a zpívá prasopísničku. Angažování těchto vypravěčů byl podle mě geniální tah, díky kterému je knížka mnohem zajímavější.
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. Pro české a slovenské kolegy finštináře je určitě zajímavá tím, že její autorka Alexandra Salmela je Slovenka - vystudovala finštinu v Praze, teď žije ve Finsku a finsky taky píše. Její první román se jí rozhodně povedl. Je zábavný, což bylo po strašně nudné knížce, kterou jsem četla předtím, jako balzám. Je taky lehce kritický - rýpe do některých fenoménů moderní společnosti, jako je přehnaný zájem ekologii, nebo celková snaha být za všech okolností dokonalý, teda spíš hlavně dokonalá žena. Jediné, co bych knížce vytkla, je konec. Tak úplně jsem nepochopila, co se tam vlastně stalo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou, než to vrátím do knihovny - třeba je chyba jenom v mojí nedostatečné pozornosti. Prozatímní hodnocení: ****
Muriel Barbery: S elegancí ježka
Na tenhle román jsem kdysi dávno četla recenzi, která mě zaujala, takže jsem si poznamenala, že si ho chci přečíst, ale trvalo mi to snad dva roky, než jsem se k němu dostala, takže jsem úplně zapomněla, o čem to vlastně mělo být a proč mě ta recenze zaujala.
No, takže - je to o jednom domě a většinou zámožných rodinách, které v něm bydlí. Na všechno se díváme buď z pohledu domovnice Renée - jediné obyvatelky domu, která nepatří do bohaté vrstvy společnosti - nebo prostřednictvím dvanáctileté inteligentní holky Palomy, která má v plánu se v den svých třináctých narozenin zabít. Příběh plyne velice pomalu a vlastně ani není moc důležitý až do doby, než se do domu přistěhuje nový nájemník. Ten totiž dokáže spojit obě hlavní hrdinky, které se svým názorem na svět i svou inteligencí liší od ostatních obyvatel domu. Důležitější než příběh jsou ale úvahy obou aktérek o světě, o společnosti, o lidech okolo nich. Obě postavy jsou velmi chytré, ale snaží se to před okolím skrývat. Taky se dá říct, že většinou ostatních lidí pohrdají pro jejich omezenost, pohled na svět skrz peníze, nebo třeba kvůli tomu, že mají jedinou zábavu v drogách (teď je řeč o Palominých spolužácích - a opakuju, Palomě je dvanáct let). Tenhle román se sice zároveň snaží kritizovat tohle poněkud s nadsázkou zobrazené pevné rozdělení společnosti na třídy, ale zároveň nám předsouvá tezi o nepřekročitelnosti jednotlivých tříd, kterou v závěru příběhu překvapivě potvrzuje.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do téhle knížky začetla, ale čím jsem se prokousala hlouběji, tím nadšenější jsem byla. Je to román, u kterého se musí přemýšlet, a ze kterého si člověk podle mě tolik neodnese, pokud dopředu neví nic o filosofii, literatuře a jiném umění. Já jsem si sice taky občas nebyla úplně jistá, o čem zrovna Renée mluví, ale zas takový problém to nebyl. Líbilo se mi, že se v knížce neustále opakují motivy týkající se Japonska. Bylo znát, že autorka o Japonsku hodně ví a jsou jí sympatické stejné věci jako mě - třeba úplně jiný pohled Japonců na čas a prostor. Ale nejvíc mě stejně fascinovaly detaily - třeba neustále se opakující motiv kamélie (i když já barbar jsem si musela vygooglit, jak vlastně kamélie vypadá). No a jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, občas se objevily pasáže, které se mi vryly do paměti. Tuhle knížku bych si ráda sehnala, abych si ji mohla kdykoliv zopakovat. Vsadím se, že při dalším čtení se tam určitě objeví další zajímavosti, které člověk napoprvé lehko přehlídne.
Hodnocení: ***** Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.
Teď malá vsuvka - proč jsem chtěla psát o těchhle dvou knížkách zároveň? Protože toho mají dost společného, i když se rozhodně nedá říct, že by byly podobné. Začnu formálníma záležitostma: obě mají zhruba 320 stran a obě jsou členěné na hodně krátké kapitoly. To mi vyhovuje, protože mi to dává dostatek příležitostí se zastavit a zamyslet nad právě přečteným obsahem, případně uletět myšlenkama někam daleko, abych se během jedné dvou minut mohla vrátit zpátky ke čtení. Hlavní důvod, proč píšu o těchto knížkách zároveň, je ale dějová linka: na začátku potkáme mladou holku, která prohlásí, že se do svých příštích narozenin zabije. Nebudu tady spoilerovat, jestli hrdinky svůj slib splní, ale jejich cesty jsou rozhodně zajímavé. Taky mají pár společných charakterových rysů - především to, že se považují za lepší, než zbytek lidstva. Jo, a taky jsou to obě sakra dobré knížky!
No a teď k dalším knížkám:
Jaroslav Rudiš: Grandhotel
Potom, co jsem četla Rudišův skvělý Konec punku v Helsinkách, jsem se rozhodla prozkoumat i další jeho tvorbu. Vybrala jsem si Grandhotel, protože mi to přišlo jako známý titul. Ale na rozdíl od Punku mě to moc nezaujalo.
Hlavním hrdinou je třicetiletý podivín, který si nepamatuje své křestní jméno a zajímá ho vlastně jenom počasí. Pracuje u svého podivného příbuzného v hotelu na Ještědu jako holka pro všecko. Rád by se dostal pryč ze svého rodného Liberce, ale nejde mu to. Vždycky se zastaví nejdál u cedule označující konec města. Nikdy neměl holku, takže mu zbývá jenom pravá ruka a fotky televizní rosničky. Postupně ale zjišťujeme, že díky své podivnosti, možná by se dalo říct i díky své jednoduchosti, je pro něj jednodušší než pro ostatní lidi pochopit, proč je pro dalšího hrdinu, starého vojáka Franze, důležité vrátit popel svých kamarádů na místa, která měli rádi, a tak mu s tím pomáhá. A nakonec potká někoho, kdo mu změní život...
Jak už jsem napsala, Grandhotel mě nebavil tak moc, jako třeba Konec punku. Řekla bych, že hlavním důvodem byly postavy - všechny byly "divné" a nenašla jsem žádnou, se kterou by se dalo ztotožnit, nebo která by mi byla aspoň sympatická. Aspoň to mělo optimistický konec.
Hodnocení: **
Mika Waltari: Plavovláska
Po dlouhé době se vracím k povinné četbě. Znovu jsem sáhla po Waltarim a znovu mě to nebavilo. Kniha Plavovláska obsahuje dva "malé romány" - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Při čtení jsem si uvědomila, že jsem to vlastně už kdysi četla, ale vzhledem k tomu, že bych k tomu měla psát seminárku, je lepší si to přečíst znovu.
Plavovláska je příběh holky, která se narodila v hříchu a v hříchu prožila celý život. Napřed se z ní stala děvka, pak overly attached girlfriend a nakonec overly attached wife. Její otec nebyl její otec a dával jí to najevo, a díky tomu měla nakonec posraný celý život. Celý příběh byl šíleně pesimistický - kdykoliv se objevil záblesk naděje, že by se z toho mohla vyhrabat, okamžitě se stalo něco dalšího, co ji poslalo zpátky do prdele. Většina recenzí vychvaluje, jak je to úžasně psychologický příběh, ale mě to ukrutně nebavilo. Důrazně nedoporučuju číst v době zvýšené náchylnosti k blbé náladě, třeba teď na podzim.
Druhý příběh, Už nikdy nebude zítra, byl o něco povedenější, i když z něho taky příšerně čpěl pesimismus. Dva milenci jeli spolu v autě a srazili malého kluka. Větším problémem než mrtvé dítě ale pro ně byla hrozba toho, že někdo přijde na jejich vztah - zejména, že to bude Astridin manžel, který je zároveň šéfem a kamarádem jejího milence (ten v knížce nemá jméno, říká se mu jenom kapitán).
Oba příběhy mají něco společného - nějakou událost, za kterou nemůžete, ale která vám ovlivní celý zbytek života. V tomto případě ho ovlivní k horšímu, lépe řečeno jedna náhoda vám celý život posere. Zničí. Waltari měl asi málo sluníčka, když to psal. A protože teď tu mám taky málo sluníčka, nemám chuť nic podobného číst znovu.
Hodnocení: * (možná, že kdybych to četla v jiné náladě, dostalo by to víc hvězdiček, ale teď fakt ne)
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. Pro české a slovenské kolegy finštináře je určitě zajímavá tím, že její autorka Alexandra Salmela je Slovenka - vystudovala finštinu v Praze, teď žije ve Finsku a finsky taky píše. Její první román se jí rozhodně povedl. Je zábavný, což bylo po strašně nudné knížce, kterou jsem četla předtím, jako balzám. Je taky lehce kritický - rýpe do některých fenoménů moderní společnosti, jako je přehnaný zájem ekologii, nebo celková snaha být za všech okolností dokonalý, teda spíš hlavně dokonalá žena. Jediné, co bych knížce vytkla, je konec. Tak úplně jsem nepochopila, co se tam vlastně stalo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou, než to vrátím do knihovny - třeba je chyba jenom v mojí nedostatečné pozornosti. Prozatímní hodnocení: ****
Muriel Barbery: S elegancí ježka
Na tenhle román jsem kdysi dávno četla recenzi, která mě zaujala, takže jsem si poznamenala, že si ho chci přečíst, ale trvalo mi to snad dva roky, než jsem se k němu dostala, takže jsem úplně zapomněla, o čem to vlastně mělo být a proč mě ta recenze zaujala.
No, takže - je to o jednom domě a většinou zámožných rodinách, které v něm bydlí. Na všechno se díváme buď z pohledu domovnice Renée - jediné obyvatelky domu, která nepatří do bohaté vrstvy společnosti - nebo prostřednictvím dvanáctileté inteligentní holky Palomy, která má v plánu se v den svých třináctých narozenin zabít. Příběh plyne velice pomalu a vlastně ani není moc důležitý až do doby, než se do domu přistěhuje nový nájemník. Ten totiž dokáže spojit obě hlavní hrdinky, které se svým názorem na svět i svou inteligencí liší od ostatních obyvatel domu. Důležitější než příběh jsou ale úvahy obou aktérek o světě, o společnosti, o lidech okolo nich. Obě postavy jsou velmi chytré, ale snaží se to před okolím skrývat. Taky se dá říct, že většinou ostatních lidí pohrdají pro jejich omezenost, pohled na svět skrz peníze, nebo třeba kvůli tomu, že mají jedinou zábavu v drogách (teď je řeč o Palominých spolužácích - a opakuju, Palomě je dvanáct let). Tenhle román se sice zároveň snaží kritizovat tohle poněkud s nadsázkou zobrazené pevné rozdělení společnosti na třídy, ale zároveň nám předsouvá tezi o nepřekročitelnosti jednotlivých tříd, kterou v závěru příběhu překvapivě potvrzuje.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do téhle knížky začetla, ale čím jsem se prokousala hlouběji, tím nadšenější jsem byla. Je to román, u kterého se musí přemýšlet, a ze kterého si člověk podle mě tolik neodnese, pokud dopředu neví nic o filosofii, literatuře a jiném umění. Já jsem si sice taky občas nebyla úplně jistá, o čem zrovna Renée mluví, ale zas takový problém to nebyl. Líbilo se mi, že se v knížce neustále opakují motivy týkající se Japonska. Bylo znát, že autorka o Japonsku hodně ví a jsou jí sympatické stejné věci jako mě - třeba úplně jiný pohled Japonců na čas a prostor. Ale nejvíc mě stejně fascinovaly detaily - třeba neustále se opakující motiv kamélie (i když já barbar jsem si musela vygooglit, jak vlastně kamélie vypadá). No a jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, občas se objevily pasáže, které se mi vryly do paměti. Tuhle knížku bych si ráda sehnala, abych si ji mohla kdykoliv zopakovat. Vsadím se, že při dalším čtení se tam určitě objeví další zajímavosti, které člověk napoprvé lehko přehlídne.
Hodnocení: ***** Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.
Teď malá vsuvka - proč jsem chtěla psát o těchhle dvou knížkách zároveň? Protože toho mají dost společného, i když se rozhodně nedá říct, že by byly podobné. Začnu formálníma záležitostma: obě mají zhruba 320 stran a obě jsou členěné na hodně krátké kapitoly. To mi vyhovuje, protože mi to dává dostatek příležitostí se zastavit a zamyslet nad právě přečteným obsahem, případně uletět myšlenkama někam daleko, abych se během jedné dvou minut mohla vrátit zpátky ke čtení. Hlavní důvod, proč píšu o těchto knížkách zároveň, je ale dějová linka: na začátku potkáme mladou holku, která prohlásí, že se do svých příštích narozenin zabije. Nebudu tady spoilerovat, jestli hrdinky svůj slib splní, ale jejich cesty jsou rozhodně zajímavé. Taky mají pár společných charakterových rysů - především to, že se považují za lepší, než zbytek lidstva. Jo, a taky jsou to obě sakra dobré knížky!
No a teď k dalším knížkám:
Jaroslav Rudiš: Grandhotel
Potom, co jsem četla Rudišův skvělý Konec punku v Helsinkách, jsem se rozhodla prozkoumat i další jeho tvorbu. Vybrala jsem si Grandhotel, protože mi to přišlo jako známý titul. Ale na rozdíl od Punku mě to moc nezaujalo.
Hlavním hrdinou je třicetiletý podivín, který si nepamatuje své křestní jméno a zajímá ho vlastně jenom počasí. Pracuje u svého podivného příbuzného v hotelu na Ještědu jako holka pro všecko. Rád by se dostal pryč ze svého rodného Liberce, ale nejde mu to. Vždycky se zastaví nejdál u cedule označující konec města. Nikdy neměl holku, takže mu zbývá jenom pravá ruka a fotky televizní rosničky. Postupně ale zjišťujeme, že díky své podivnosti, možná by se dalo říct i díky své jednoduchosti, je pro něj jednodušší než pro ostatní lidi pochopit, proč je pro dalšího hrdinu, starého vojáka Franze, důležité vrátit popel svých kamarádů na místa, která měli rádi, a tak mu s tím pomáhá. A nakonec potká někoho, kdo mu změní život...
Jak už jsem napsala, Grandhotel mě nebavil tak moc, jako třeba Konec punku. Řekla bych, že hlavním důvodem byly postavy - všechny byly "divné" a nenašla jsem žádnou, se kterou by se dalo ztotožnit, nebo která by mi byla aspoň sympatická. Aspoň to mělo optimistický konec.
Hodnocení: **
Mika Waltari: Plavovláska
Po dlouhé době se vracím k povinné četbě. Znovu jsem sáhla po Waltarim a znovu mě to nebavilo. Kniha Plavovláska obsahuje dva "malé romány" - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Při čtení jsem si uvědomila, že jsem to vlastně už kdysi četla, ale vzhledem k tomu, že bych k tomu měla psát seminárku, je lepší si to přečíst znovu.
Plavovláska je příběh holky, která se narodila v hříchu a v hříchu prožila celý život. Napřed se z ní stala děvka, pak overly attached girlfriend a nakonec overly attached wife. Její otec nebyl její otec a dával jí to najevo, a díky tomu měla nakonec posraný celý život. Celý příběh byl šíleně pesimistický - kdykoliv se objevil záblesk naděje, že by se z toho mohla vyhrabat, okamžitě se stalo něco dalšího, co ji poslalo zpátky do prdele. Většina recenzí vychvaluje, jak je to úžasně psychologický příběh, ale mě to ukrutně nebavilo. Důrazně nedoporučuju číst v době zvýšené náchylnosti k blbé náladě, třeba teď na podzim.
Druhý příběh, Už nikdy nebude zítra, byl o něco povedenější, i když z něho taky příšerně čpěl pesimismus. Dva milenci jeli spolu v autě a srazili malého kluka. Větším problémem než mrtvé dítě ale pro ně byla hrozba toho, že někdo přijde na jejich vztah - zejména, že to bude Astridin manžel, který je zároveň šéfem a kamarádem jejího milence (ten v knížce nemá jméno, říká se mu jenom kapitán).
Oba příběhy mají něco společného - nějakou událost, za kterou nemůžete, ale která vám ovlivní celý zbytek života. V tomto případě ho ovlivní k horšímu, lépe řečeno jedna náhoda vám celý život posere. Zničí. Waltari měl asi málo sluníčka, když to psal. A protože teď tu mám taky málo sluníčka, nemám chuť nic podobného číst znovu.
Hodnocení: * (možná, že kdybych to četla v jiné náladě, dostalo by to víc hvězdiček, ale teď fakt ne)
