Dneska ve finštině jsme měli na programu puhe, čili řeč nebo projev. Původně jsem se sice nahlásila na příští týden, ale pak jsem zjistila, že přesně v tu dobu máme další akci s Čhavorenge, takže jsem se musela přehlásit do dnešní, první várky. Ne že by se mi chtělo, ale aspoň to mám za sebou.
A cože jsme to vlastně měli za úkol? Připravit si krátkou, asi minutovou řeč o něčem, na co máme názor, a ten ve svém projevu vyjádřit. Téma jsme si mohli vybrat ze seznamu, nebo si vymyslet vlastní. Díky existenci toho seznamu se třikrát opakoval projev na téma "kouření v restauracích," ale já jsem se rozhodla být originální a mluvit o plánovaném rušení některých rozjezdů. Nejzajímavější téma ale přišlo nakonec - srovnání Mumínků a Šmoulů. Tím nás chlapec pobavil, i když si nejsem úplně jistá, co vlastně říkal. Než jsem přišla na řadu, tak jsem nedávala pozor, protože jsem se soustředila na vlastní výkon, a potom už jsem neměla moc sil vnímat ostatní.
Co mě ale sere, je moje neschopnost dokopat se k jakýmkoliv povinnostem. O tomhle úkolu jsem věděla asi měsíc, ale připravovat jsem se začala vlastně až v pondělí, to jsem si napsala aspoň zhruba hlavní část projevu, a zbytek jsem si nechala "na potom." Včera jsem nešla na jazykovědu, že se na to mrknu, ale místo toho jsem šla shánět bílé boty na koncert a pak jsem až do večera nedělala ani fň. Dneska jsem teda znovu vynechala docenta, ale k puhe jsem se dokopala až někdy po jedenácté, čili v době, kdy bych už byla doma z docentovy přednášky. Nakonec mi to netrvalo moc dlouho, takže jsem klidně na obě přednášky mohla jít... ale se mi nechtělo. Přemýšlím, kam se poděla ta osoba, které na gymplu říkali šprt a vypadala stejně jako já.
Konečně jsem dočetla Cestu do Istanbulu od Miky Waltariho. Máme to na seznamu povinné četby, což byl jediný důvod, proč jsem se dokopala dočíst to do konce. To byla nuuudaaa! Je to něco jako jeho deník z cesty do Istanbulu, kam jel nastudovat historické materiály pro své další romány, a veškerý děj se smrskl na: jel tam a tam, potkal toho a toho (většinou finské krajany nebo majitele hotelů a restaurací), jedl tam a tam to a to, chodil do muzeí a do divadel, a to je tak všechno. Abych našla aspoň nějaké pozitivum - je to zajímavý obrázek Evropy těsně po válce, člověk si aspoň uvědomí, že něco, co je pro naši generaci natolik samozřejmé, jako je cestování, nebylo před nějakýma šedesáti rokama ani zdaleka tak jednoduché. Až bude někdo zase nadávat, že EU je zbytečná záležitost, měl by si zkusit cestovat Evropou a shánět přitom složitě víza nejenom do země, kam jede, ale i do všech dalších, kterýma projíždí, a taky si zajistit dostatečný obnos peněz v různých měnách, protože v každé zemi se platí něčím jiným. Ale abych se vrátila zpátky ke knížce - neoslovila mě. Má na můj vkus moc popisu a málo děje, takže nedoporučuju. Ale začala jsem zrovna číst 27 eli Kuolema tekee taiteilijan (česky 27 aneb Smrt vás proslaví) od Alexandry Salmely, a to mě zatím baví asi stokrát víc. Až to dočtu, poreferuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat