SamhainFest

Když už jsem teda rozepsaná, budu ještě pokračovat reportem ze včerejška. V pondělí jsme si s Anež koupily lístky na SamhainFest. Ve středu jsem dostala rýmu já, ve čtvrtek Anež. V pátek jsme se shodly, že na celou akci nemáme dost sil, takže jsme vynechaly Cruadalach (i když ty bych ráda viděla), Virrasztók a Illuminandi a na místo činu přišly až po osmé. Po menších problémech s mojí dezorientací (proč sakra jsou ty zastávky pro opačný směr u Faválu tak daleko od sebe?) jsme se dostaly dovnitř, potkaly Kaaliho, zjistily, že podlaha příšerně lepí, koupily si hnusné Starobrno a našly si krásné místečko uprostřed sálu, kam občas foukl větrák.

První kapela, kterou jsme viděly, byla Silent Stream of Godless Elegy. Jak už jsem určitě někde psala, z kombinace cimbálu a metalu jsem jakožto jihomoravská metalistka naprosto nadšená. Ještě by ten cimbál mohli dostat na pódium na živo a ne jenom z nahrávky a byla bych v sedmém nebi. Hráli pár písniček z posledního alba, které jsem stihla naposlouchat za ten zhruba měsíc, co vím o jejich existenci, a občas jsem si pamatovala i texty (aspoň refrény), takže jsem si i zazpívala (bez toho by mě to tolik nebavilo). Starší písničky neznám, ale i ty byly fajn. Nevím, jak dlouho přesně hráli, ale uběhlo to strašně rychle, klidně bych si dala nášup.

Po SSOGE přišla na řadu kapela, na kterou jsem se osobně těšila nejvíc. Dalriada. Tohle bylo jejich vůbec první vystoupení v Česku, takže jsem patřičně hrdá, že jsem byla u toho. Taky to byl jeden z posledních koncertů, které odehráli s Laurou předtím, než se jí narodí mrňous. Brzo po tom, co začali hrát, se před náma strhlo pogo (mám dojem, že ho začal odněkud se objevivší Kaali). Stály jsme na kraji kotle a občas někoho odstrčily zpátky do víru (Anež si to evidentně užívala). Z toho, co Dalriada hrála, jsem moc písniček neznala. Něco mi bylo povědomé, něco jsem znala dobře a něco málo dokonce i s názvem (Szent László a Hajdúntánc). Než dojedou příště, tak bych se mohla doučit pár textů, abych si mohla víc zařvat.

No a pak přišla na řadu Arkona, kvůli které přišla na akci většina lidí. Pogo jelo v jednom kuse, lidi řvali jak blázni, já a spousta dalších jsme si ničili krk headbangingem, no prostě pařba. Máša s klukama umí udělat fakt dobrou atmosféru. Hráli, hráli, pak zmizeli, jakože konec, a když jsme je vyřvali znovu na pódium, tak hráli, hráli a hráli, jako by večer patřil jenom jim a po nich už neměla přijít žádná další kapela. Ke konci už jsem začala být dost unavená (přece jenom jsem strávila poslední tři dny v posteli), ale kdyby naši slovanští bratři hráli ještě další tři hodiny, tak to asi vydržím.

Poslední kapela na programu byla irská Darkest Era. Na ni už ale moc lidí nezůstalo, většina se po Arkoně vypravila domů, případně pokračovat do jiných podniků. Abych řekla pravdu, moc jsem tohle pořadí kapel nepochopila. Proč po Arkoně strkají ještě něco dalšího? DE začali hrát asi o hodinu později, než bylo původně v plánu, a protože jsem nekontrolovala hodiny celou dobu, tak nemůžu říct, kolik z toho skluzu má na svědomí Arkona a kolik ostatní kapely. My jsme s Anež zůstaly asi na dvě písničky, pak jsme se ale, obě skoro mrtvé, rozhodly, že už je fakt čas jít domů. Vypadalo to, že pak hráli už jenom chviličku, protože po pár minutách na zastávce se k nám přidal houf dalších metlošů. Do postele jsem se dostala někdy ve čtvrt na čtyři - to už se mi dlouho nepovedlo. Bolí mě nohy (i když to je částečně i tím, že jsem do obou v noci chytla křeč), pak za krkem, v krku, nemůžu mluvit (naštěstí nemám s kým, protože jsem celý víkend na bytě sama),  ale to k takovýmhle akcím patří. Dokonce mám dojem, že čím víc jsem zhuntovaná fyzicky, tím lepší mám náladu. Teď to chce už jenom prachy, abych mohla co nejdřív na nějakou další akci.

Jak se hledá byt

Vzhledem k tomu, že už dva týdny spokojeně bydlím, je nejvyšší čas dát dohromady článek o tom, jak jsem hledala a hledala, až nakonec našla střechu nad hlavou. Chci to konečně sepsat, než zapomenu detaily.

V první půlce prázdnin jsem si pořád říkala, že mám času dost, takže jsem odpověděla na jednu jedinou nabídku, která se mi objevila na FB, a to s nulovým výsledkem. Když se kalendář přehoupl do srpna, začala jsem napřed odpovídat na inzeráty Lidčiným kamarádkám, a když jsem se dočkala jenom záporných nebo žádných odpovědí, konečně jsem se vrhla do ISu, kde se každý den objevuje hromada nabídek na bydlení.

První náznak úspěchu se dostavil až na táboře. Celkem solidně se tvářící byt, jediná podmínka byla nejpozději v pondělí zaplatit. Takže v neděli jsem slečně psala, ať mi pošle číslo účtu. V pondělí ráno byla vypnutá elektrika a navíc jsme šli na výlet, ze kterého jsme se vrátili někdy okolo čtvrté nebo páté odpoledne. To už elektrika jela, takže jsem okamžitě sedla k mailu. Tam byl jenom dotaz, jestli do toho opravdu jdu, ale číslo účtu chybělo. Takže jsem jí znovu psala, ať mi to číslo pošle. A nic. V úterý večer jsem psala znovu, co se teda děje, a přišla mi naštvaná odpověď, že ten byt měl být v pondělí zaplacený, takže ať si trhnu. Napřed jsem se naštvala, ale pak jsem si uvědomila, že je vlastně super, že s takovým člověkem bydlet nebudu.

Po téhle epizodě jsem samozřejmě pokračovala s hledáním a do toho se Hiru dozvěděla, že byla dodatečně přijatá na japanistiku, takže jsme se dohodly, že dál budeme hledat spolu. Objevily jsme pár bytů, které podle popisu a občas i fotek vypadaly docela lákavě. První člověk přestal odepisovat hned po prvním mailu, s druhým už jsem málem měla domluvenou prohlídku, když přestal odepisovat i on. Teprve na můj výslovný dotaz jsem se dozvěděla, že i tenhle byt je zadaný. No tak nic, jde se dál. Domluvily jsme si prohlídku dalšího bytu. Den nato mi slečna píše, že ten byt někdo vzal bez prohlídky. Tak další byt. Dojeďte v pondělí ve dvanáct. Dojedeme v pondělí ve dvanáct, abysme se dozvěděly, že byt byl zadaný asi před dvěma hodinama (jo, chápu, že ti lidi odepsali první, tudíž měli přednost, ale kdyby mi ten člověk poslal smsku v okamžiku, kdy ten byt padl, mohla jsem si ušetřit 156 Kč a zbytečnou cestu do Brna). V tenhle okamžik Hiru začala uvažovat, že si zkusí dát přihlášku na kolej, takže jsme se domluvily, že budeme obě odpovídat nejenom na inzeráty na bydlení pro dva lidi, ale i pro jednoho.

Díky tomu jsem hned ve středu jela na další prohlídku. Teda vlastně na první prohlídku. Po asi třech týdnech hledání. Byt byl kousek od fakulty, nebyl špatný, ale když to porovnám s tím, ve kterém sedím právě teď, tak jsem fakt ráda, že neklapl, protože za stejnou cenu to je nebe a dudy. Slečně, se kterou bych sdílela pokoj, se ozvala i jedna její kamarádka, takže ta nakonec dostala přede mnou přednost. Nakonec to bylo ke spokojenosti všech - ani jedna z nás si nemusí zvykat na spolubydlící, o které neví ani fň.

Pomalu se začínám dostávat ke konci příběhu. Objevily se další dva potenciální byty. První byl od Lidčiny další kamarádky a vypadal slibně až do doby, kdy jsme se dozvěděly, že byt na ni ještě není přepsaný, takže klíče by byly až za dva týdny (čili týden po začátku školy). Druhý byl opět přes inzerát. Byly u něho i fotky, takže jsem odepsala, že byt se nám líbí a že bysme ho rády vzaly i bez prohlídky. Fajn, ale stejně v pondělí přijeďte, ať se domluvíme osobně. Pak mi slečna přestala odepisovat, a když se mi pořád nedostávalo potvrzení, že prohlídka fakt platí, na základě bohatých zkušeností jsem usoudila, že ani tento byt nebude náš nový domov. Chyba. Slečna byla jenom mimo civilizaci a odepsala až v pondělí odpoledne. Čekala jsem, že když jsme se na tu domluvenou schůzku nedostavily, tak byt dostane někdo jiný, ale spletla jsem se. Týna si nás pozvala ještě jednou na úterý a to už jsme si konečně odvážely klíče.

Na závěr musím říct, že to dlouhé čekání se vyplatilo. Naše současné bydlení je naprosto super. Jsme tři lidi v 3+1, byt je kompletně vybavený včetně všech vymožeností jako je myčka nebo tiskárna, šalinou do školy je to osm minut, a navíc perfektní spolubydlící... Jediné, co mě trochu štve, je to, že platíme tři tisíce na měsíc. Za tu sumu máme sice suprovní bydlení, ale pořád je to o 1250 Kč víc, než jsem platila za minulý byt, takže si teď budu muset hodně utáhnout opasek. Ale to snad nějak zvládnu.

Nějak mě nenapadá, jak to mám nazvat. Asi Bezejmenný článek

Potřebuju dostat psavou náladu. Mám témata asi na pět článků, ale vůbec to ze mě neleze. Ale jinak se mám fajn :) Už bydlím, to je dost velká úleva. A k tomu začala škola a já jsem zjistila, že i po prázdninách, kdy jsem finštinu skoro ani neviděla, jsem celkem schopná rozumět naší nové učitelce Hanně, která na nás celou hodinu mluvila jenom finsky. S vytvářením vlastních vět je to o chlup horší, ale představit se a říct, proč studuju finštinu a kdo je můj oblíbený zpěvák (boj mezi Lauri Ylönenem a Mathiasem Nygårdem nakonec vyhrál Lauri), jsem ještě zvládla.

Kromě finštiny a finské literatury nám všechno začíná až příští týden, takže jsem zvědavá, jaké budou dojmy z estonštiny, japonštiny a němčiny. I když bojuju s pokušením si tu němčinu odhlásit. Nemůžu pořád najít nějakou motivaci, proč se ji učit (kromě toho, že by bylo fajn umět aspoň dva světové jazyky), a vlastně vůbec nemám chuť předvádět, jak moc ji neumím, i když jsem se ji poprvé začala učit, už když mi bylo devět. A nebo bych potřebovala kurz pro falešné začátečníky a ne takový, kde se počítá se středoškolskýma znalostma němčiny. Tak mě teď napadlo, že si ji odhlásím a místo ní si dám třeba lotyštinu, když nám ty kurzy strkají až pod nos... anebo ne, tváří se to, že je tam plno. V maďarštině taky a laponština je v pátek, což neberu. Ale 34 kreditů místo 38 by mi snad mohlo stačit, co?

Nevím přesně, čím to je, ale tenhle týden mám nějak pořád chuť chodit pěšky. Minimálně jednu cestu do školy nebo ze školy kašlu na dopravní prostředky a vyrážím po svých. Včera se mi takhle podařilo objevit uličku s kouzelným názvem Bezejmenná. Někdy, až budu mít fakt kopec času a chuti, bych mohla zkusit dojít na kampus nebo z něho. Ale to bude už pořádná túra, když to trolejí trvá půl hodiny. OK, mohlo by to trvat i o chlup míň, kdyby se mi chtělo přesedat, ona totiž devětadvacítka dělá pěkné okružní jízdy přes Jundrov a Kohoutovice. Kdyby to u Anthroposu střihla rovnou skrz Nový Lískovec tak jak troleje číslo 25 a 26, ušetřila by tím spoustu času. Ale zato bych neviděla ty nádherné vily na Veslařské. Asi si tu jízdu znovu zopakuju, ale až někdy pozdějc, až nebude v Academiku takový chaos. Tak dlouhou frontu jsem tam ještě nežrala! Od pokladen vedla okolo salátů až k pultu s obědama, tam se stočila zpátky, vedla až k zákuskům a tam se znovu otočila a vytvořila ocásek, který končil někde u steaků. Samozřejmě nebyly příbory, a to ani když jsem tam přišla, ani když jsem konečně vystála celou tu frontu. Naštěstí je donesli chviličku po tom, co jsem si sedla. Do toho hromada dezorientovaných prváků a k tomu si většina lidí dobíjela po prázdninách kredit. Takže další návštěvu téhle jídelny odkládám na neurčito. Dneska obědvám kuskus a zítra půjdu do Oázy.

1980s

Nevím, jak se to stalo, ale dneska si celý den pouštím (kromě jiného) osmdesátkovou popinu. I když jsem tu dobu nezažila, tyhle písničky znám dost dobře, protože je hrajou na Frekvenci 1, kterou poslouchá mamka a tudíž i já, když se ocitnu v její blízkosti. Je to docela fajn oddech od toho nářezu, co poslouchám obvykle. Takže enjoy ;)

Alphaville - Sounds Like A Melody

Alphaville - Forever Young

Alphaville - Big In Japan

Depeche Mode - Enjoy The Silence

Depeche Mode - Personal Jesus

Gazebo - I Like Chopin

Pet Shop Boys - It's A Sin

A-Ha - Take On Me

Tutoring & Shopping

Ráda bych konečně napsala něco o tom, jak jsem hledala a našla bydlení, ale nemůžu, protože fáze "našla" ještě pořád nenastala. Ani po měsíci poměrně intenzivního pátrání. Takže tohle téma si musí ještě počkat - i když už teď je docela šťavnaté. Takže zatím pár historek a postřehů z posledních dní.

Je těsně před začátkem semestru, což znamená, že je čas příjezdu zahraňáků. Moje japonská ovečka Ayano ho absolvovala včera. Měla přijet v 20.15 žluťákem, což pro mě znamenalo, že bych si měla najít nějaký nocleh v Brně. Ve středu při příležitosti prohlídky jednoho bytu (který stejně neklapl) jsem se skočila podívat i na můj starý příbytek, kde právě probíhá rekonstrukce, a zjistit, jestli by tam šlo přespat. Nešlo. Do zalepené ložnice se dostat nedalo, a kromě toho stejně myslím, že je plná krámů. A zbytek bytu vypadal jako po výbuchu, ani nevím, jestli pod tím nánosem bordelu zůstala nějaká podlaha, nebo jestli zmizela i ta. Nebyl tam ani kousek místečka na spacák a koupelna ze záchodem byla taky out of order, takže tohle řešení padlo. Tudíž jsem začala obepisovat pár kamarádů, jestli bych mohla přespat u nich. Nemohla. Nebrňáci ještě nejsou v Brně a Brňáci pro jistotu taky nejsou v Brně (odjeli na dovolenou). Už jsem si začala říkat, že to risknu a pokusím se dostat domů posledním busem, když taťka navrhl, že se zeptá svých známých (které znám taky). Naštěstí to vyšlo, takže jsem si domluvila nocleh u jedné fajn osoby jménem Helena.

Do svého dočasného příbytku jsem dorazila něco před osmou a vzápětí jsem zase vyrazila ke Grandu. Bus přijel asi o pět minut dřív než měl, ale byla jsem tam včas. Hypnotizovala jsem proud vystupujících cestujících a hledala nějakou asijskou tvář. Neúspěšně. Bus se vyprázdnil a odstranil, ale nic japonsky vypadajícího jsem na celém nádraží nenašla, a to jsem ho prošla asi třikrát. Taky jsem pořád kontrolovala mobil - já jsem jí své číslo poslala, ale ona mně ne, takže jsem neměla jak zjistit, co se stalo. Šla jsem zpátky k Heleně zeptat se, jestli má kus internetu k zapůjčení, abych mohla zkontrolovat, jestli mi Ayano náhodou něco neposlala na mail nebo FB. Počítač by byl, ale internet ne, takže jsem ho sbalila a zašla do nejbližší hospody. Rozbalila jsem ho, objednala si pivo, zkontrolovala mail i FB, kde nebylo nic, a najednou mi zvoní mobil. Zahraniční číslo, tudíž bylo celkem jasné, kdo volá. Jenže problém - v hospodě řvala muzika (i když docela dobrá), přes kterou jsem nic neslyšela, ale odběhnout od stolu jsem taky nemohla, protože jsem si netroufla nechávat cizí počítač bez dozoru. Takže jsem ji poprosila, ať mi svoji situaci popíše v SMS. Během deseti minut nic nedošlo, takže jsem dopila pivo, sbalila počítač a šla zpět k Heleně. Odtud jsem jí zavolala a dozvěděla se, že jí autobus ujel, takže sedí ve vlaku a přijede za pět půlnoc. Fajn, aspoň vím, na čem jsem.

Bylo asi devět hodin, do půlnoci času až moc, takže jsem se uvelebila v posteli, večeřela malinové piškoty od Milky a četla Konec punku v Helsinkách od J. Rudiše (článek snad dodám v dohledné době). Nějak jsem ale neodhadla zásobu čtiva, takže už v jedenáct jsem byla na konci knížky a poslední hodinu jsem věnovala přemýšlení o všem možném a snaze neusnout. Okolo třičtvrtě jsem znovu vyrazila do nočního Brna a uvědomila jsem si, že už jsem tam strašně dlouho nebyla a málem jsem zapomněla, že v centru je o půlnoci víc života než v poledne. Na nádraží jsem byla včas, ale stejně mi málem utekla, protože byla přesně v opačné části vlaku, než jsem ji hledala. Ale dohnala jsem ji těsně pod schodama do podchodu. Pak mě málem umačkala a vypadala tak trochu, že se rozbrečí dojetím. Naprosto jsem to chápala. Nakonec to ale zvládla, takže jsme vylezly skoro prázdným podchodem před nádraží (to byl docela zvláštní pocit - být v tom místě, kde většinou tečou davy, skoro sama) a uviděly před sebou seřazené rozjezdy. Hodiny hlásily za minutu půlnoc, ptám se jí, na které koleje vlastně jede, jestli Vinařky, nebo Komárov, což z hlavy nevěděla, takže se podívala do mobilu, kde to měla napsané. Když jsme znovu zvedly oči, busy byly fuč. Vůbec jsem nezaregistrovala, kdy odjely. Ale nevadilo mi to, stejně by se mi nechtělo se s tou bagáží cpát do rozjezdu, který ještě ke všemu stál přesně na opačné straně nádraží, než jsme byly. Taxíky stály blíž, takže jsme se odvezly na Vinařky (taxík je príma, když ho platí někdo jiný :)). Evidentně jsme nebyly první tutorsko-zahraňácká dvojka, kterou tenhle řidič vezl :). No a už tu máme happy end - Ayano se ubytovala a já jsem mohla odjet do "své" postele.

Dneska jsem z Brna jela rovnou do Bratislavy. V plánu byl útok na Aupark a pak návštěva strýce a tety v jejich novém bytě. Neuvědomila jsem si, že Bratislava je vlastně zahraničí, takže jsem došla k okýnku "základní odbavení," požádala jsem o lístek do Blavy a paní na mě vyštěkla: "Za rohem, třetí dveře vpravo!" Došlo mi, co je asi špatně, ale paní bych doporučila nějaký kurz komunikace se zákazníkem. Za rohem, třetí dveře vpravo, jsem se naštvala podruhé, protože 260 Kč za lístek Brno - Blava mi přijde sakra moc. Kromě toho jsem zjistila, že mi zbylo cash jenom asi 220 Kč, takže jsem musela platit kartou. Potřetí jsem se naštvala, když jsem zjistila, že je to český vlak (a to jel až do Srbska - mohl jet třeba aspoň maďarský!), a počtvrté, když jsem zjistila, že to není vlak, ale konzerva sardinek. Celou cestu až do Blavy jsem strávila v chodbičce, stát mě nebavilo, takže jsem si sedla na zem. Kdyby to nebyl český vlak, tak tam jsou aspoň sklápěcí sedačky. V Břeclavi se ke mně připojila mamka se ségrou, takže bylo o chlup víc srandy.

Když nás vlak vyplivl, šly jsme si koupit lístky na MHD. A hned jsme se ujistily, že Česko a Slovensko jsou  ve spoustě věcí naprosto stejné, tudíž se můžeme cítit jako doma. První automat - mimo prevádzky. Druhý automat - mimo prevádzky. Ještě že trafiky prevádzkovaly. Potkaly jsme pár stejně hnusných trolejí, jako jezdí v Brně, ale taky pár mnohem hezčích autobusů. Jeden z nich nás odvezl do sakra velkého shopping parku jménem Aupark. Tam se od nás ségra oddělila, protože její nakupovací tempo je naprosto odlišné od našeho. Mně se povedlo ukořistit černé tenisky od Bati a bílou podprsenku z H&M velikosti 80D. To byla vůbec největší velikost, kterou jsem tam našla, a protože nemám zas tak extra velké prsa, vede mě to k úvahám, jak si asi vybírají podprdu dámy s větší nadílkou. Asi stejně blbě, jako si já vybírám ostatní oblečení. Do výšky jsem moc nevyrostla, zato do šířky kynu neustále, takže mám docela pěstěný špek na břiše a dost objemný zadek. A najděte mi s touhle postavou v české nebo slovenské konfekci padnoucí kalhoty (podotýkám, že víc než 1500 Kč za ně dát nemůžu a i tohle je suma, kterou bych mohla dát jenom na opravdu kvalitní kus oblečení). Naprosto všechny gatě, co jsem si za posledních 5 let (a možná ještě víc) koupila, mi mamka musela zkracovat, takže pokud se mi líbí nějaké, co nemají rovný střih dole na nohavicích, můžu na ně zrovna zapomenout. Podobný problém mám třeba u košil. Ještě jednou opakuju, že moje prsa nejsou fakt moc velké (podle mě jsou tak akorát), ale košili, která by se mi přes ně neotevírala, jsem taky hodně dlouho nepotkala. Asi si budu muset příště zajet nakoupit někam, kde je "západní trh" a tudíž i víc velkostí. Na to, abych si nechávala věci šít na míru, fakt nemám.

A pak jsem objevila ještě něco, na co fakt nemám. Cokoli z obchodu jménem Desigual. To jsme tak šly s mamkou okolo, nevěděly jsme, co nás tam čeká a zabloudily jsme dovnitř. Poprvé mi spadla čelist při pohledu na tu nádheru - každý kousek oblečení byl jako malé výtvarné dílo. No a podruhé mi spadla čelist při pohledu na cenu - řekla bych, že pod 1000 českých se tam nevyskytuje vůbec, ale vůbec nic. I trička tam stojí většinou tak okolo 1500. Ty ceny jsou ale odpovídající, protože ty hadry jsou naprosto úžasné! Většinou mají docela jednoduché střihy, ale hodně výrazné barevné motivy. Určitě bych si tam vybrala minimálně kabát a sukni, ale napřed bych na to musela hodně dlouho šetřit, abych si to vůbec mohla dovolit. Takže jsem to pojala spíš jako výstavu, jenom jsem se kochala jednotlivýma kouskama a zapudila myšlenky na to, že by se cokoli z toho mohlo vyskytovat v mém šatníku.

No a pak už se toho moc zajímavého nestalo. Nakoupily jsme, najedly jsme se a počkaly, až pro nás přijede strýc a odveze si nás k sobě. Musím říct, že jim to bydlení docela závidím. Je to nový činžák a je nádherný zvenku i zevnitř. Byt mají taky moc hezky udělaný, vypadá to tam dost příjemně. Asi k nim zase někdy zajedu na návštěvu :)

Turisas: Battle Metal

Tohle je naprosto úžasná písnička! Vždycky, když mám blbou náladu, dokáže mě nakopnout, povzbudit, dodat energii, postavit na nohy... problém je, že si ji poslední dobou musím pouštět nějak moc často. Bojím se, že pak přestane účinkovat. Takže ji pro jistotu střídám s dalšíma písničkama od Turisas, hlavně z posledního alba. Tam jsou taky dobré povzbuzováky, jako třeba Stand Up and Fight. Ale Battle Metal je jednoznačně nejlepší!

Kurt Vonnegut Jr.: Hokus pokus

1. Proč jsem si vybrala tuto knihu?

Protože jsem znala jméno Vonnegut, ale nevěděla jsem moc dobře, kam ho zařadit. Tak už jsem v obraze.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

řetězec náhod

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

vzpomínat

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, kým bych chtěla nebo nechtěla být?

Hlavní postava, profesor Eugene Debs Hartke, je sice celkem sympatická, ale nevidím jediný důvod, proč bych si to s ním měla chtít vyměnit. Z vedlejších postav mě nezaujal nikdo.

5. Pozitivum

Líbilo se mi, že se autor vykašlal na chronologii a popisuje několik časových úseků zároveň. Taky se mi to dobře četlo, protože text je opticky rozdělený na hodně krátké úseky.

6. Negativum

Mám dojem, že Hokus pokus patří ke knížkám, o kterých si tak za měsíc dva nebudu pamatovat, o čem vlastně byly...

Hodnocení: ***