Tutoring & Shopping

Ráda bych konečně napsala něco o tom, jak jsem hledala a našla bydlení, ale nemůžu, protože fáze "našla" ještě pořád nenastala. Ani po měsíci poměrně intenzivního pátrání. Takže tohle téma si musí ještě počkat - i když už teď je docela šťavnaté. Takže zatím pár historek a postřehů z posledních dní.

Je těsně před začátkem semestru, což znamená, že je čas příjezdu zahraňáků. Moje japonská ovečka Ayano ho absolvovala včera. Měla přijet v 20.15 žluťákem, což pro mě znamenalo, že bych si měla najít nějaký nocleh v Brně. Ve středu při příležitosti prohlídky jednoho bytu (který stejně neklapl) jsem se skočila podívat i na můj starý příbytek, kde právě probíhá rekonstrukce, a zjistit, jestli by tam šlo přespat. Nešlo. Do zalepené ložnice se dostat nedalo, a kromě toho stejně myslím, že je plná krámů. A zbytek bytu vypadal jako po výbuchu, ani nevím, jestli pod tím nánosem bordelu zůstala nějaká podlaha, nebo jestli zmizela i ta. Nebyl tam ani kousek místečka na spacák a koupelna ze záchodem byla taky out of order, takže tohle řešení padlo. Tudíž jsem začala obepisovat pár kamarádů, jestli bych mohla přespat u nich. Nemohla. Nebrňáci ještě nejsou v Brně a Brňáci pro jistotu taky nejsou v Brně (odjeli na dovolenou). Už jsem si začala říkat, že to risknu a pokusím se dostat domů posledním busem, když taťka navrhl, že se zeptá svých známých (které znám taky). Naštěstí to vyšlo, takže jsem si domluvila nocleh u jedné fajn osoby jménem Helena.

Do svého dočasného příbytku jsem dorazila něco před osmou a vzápětí jsem zase vyrazila ke Grandu. Bus přijel asi o pět minut dřív než měl, ale byla jsem tam včas. Hypnotizovala jsem proud vystupujících cestujících a hledala nějakou asijskou tvář. Neúspěšně. Bus se vyprázdnil a odstranil, ale nic japonsky vypadajícího jsem na celém nádraží nenašla, a to jsem ho prošla asi třikrát. Taky jsem pořád kontrolovala mobil - já jsem jí své číslo poslala, ale ona mně ne, takže jsem neměla jak zjistit, co se stalo. Šla jsem zpátky k Heleně zeptat se, jestli má kus internetu k zapůjčení, abych mohla zkontrolovat, jestli mi Ayano náhodou něco neposlala na mail nebo FB. Počítač by byl, ale internet ne, takže jsem ho sbalila a zašla do nejbližší hospody. Rozbalila jsem ho, objednala si pivo, zkontrolovala mail i FB, kde nebylo nic, a najednou mi zvoní mobil. Zahraniční číslo, tudíž bylo celkem jasné, kdo volá. Jenže problém - v hospodě řvala muzika (i když docela dobrá), přes kterou jsem nic neslyšela, ale odběhnout od stolu jsem taky nemohla, protože jsem si netroufla nechávat cizí počítač bez dozoru. Takže jsem ji poprosila, ať mi svoji situaci popíše v SMS. Během deseti minut nic nedošlo, takže jsem dopila pivo, sbalila počítač a šla zpět k Heleně. Odtud jsem jí zavolala a dozvěděla se, že jí autobus ujel, takže sedí ve vlaku a přijede za pět půlnoc. Fajn, aspoň vím, na čem jsem.

Bylo asi devět hodin, do půlnoci času až moc, takže jsem se uvelebila v posteli, večeřela malinové piškoty od Milky a četla Konec punku v Helsinkách od J. Rudiše (článek snad dodám v dohledné době). Nějak jsem ale neodhadla zásobu čtiva, takže už v jedenáct jsem byla na konci knížky a poslední hodinu jsem věnovala přemýšlení o všem možném a snaze neusnout. Okolo třičtvrtě jsem znovu vyrazila do nočního Brna a uvědomila jsem si, že už jsem tam strašně dlouho nebyla a málem jsem zapomněla, že v centru je o půlnoci víc života než v poledne. Na nádraží jsem byla včas, ale stejně mi málem utekla, protože byla přesně v opačné části vlaku, než jsem ji hledala. Ale dohnala jsem ji těsně pod schodama do podchodu. Pak mě málem umačkala a vypadala tak trochu, že se rozbrečí dojetím. Naprosto jsem to chápala. Nakonec to ale zvládla, takže jsme vylezly skoro prázdným podchodem před nádraží (to byl docela zvláštní pocit - být v tom místě, kde většinou tečou davy, skoro sama) a uviděly před sebou seřazené rozjezdy. Hodiny hlásily za minutu půlnoc, ptám se jí, na které koleje vlastně jede, jestli Vinařky, nebo Komárov, což z hlavy nevěděla, takže se podívala do mobilu, kde to měla napsané. Když jsme znovu zvedly oči, busy byly fuč. Vůbec jsem nezaregistrovala, kdy odjely. Ale nevadilo mi to, stejně by se mi nechtělo se s tou bagáží cpát do rozjezdu, který ještě ke všemu stál přesně na opačné straně nádraží, než jsme byly. Taxíky stály blíž, takže jsme se odvezly na Vinařky (taxík je príma, když ho platí někdo jiný :)). Evidentně jsme nebyly první tutorsko-zahraňácká dvojka, kterou tenhle řidič vezl :). No a už tu máme happy end - Ayano se ubytovala a já jsem mohla odjet do "své" postele.

Dneska jsem z Brna jela rovnou do Bratislavy. V plánu byl útok na Aupark a pak návštěva strýce a tety v jejich novém bytě. Neuvědomila jsem si, že Bratislava je vlastně zahraničí, takže jsem došla k okýnku "základní odbavení," požádala jsem o lístek do Blavy a paní na mě vyštěkla: "Za rohem, třetí dveře vpravo!" Došlo mi, co je asi špatně, ale paní bych doporučila nějaký kurz komunikace se zákazníkem. Za rohem, třetí dveře vpravo, jsem se naštvala podruhé, protože 260 Kč za lístek Brno - Blava mi přijde sakra moc. Kromě toho jsem zjistila, že mi zbylo cash jenom asi 220 Kč, takže jsem musela platit kartou. Potřetí jsem se naštvala, když jsem zjistila, že je to český vlak (a to jel až do Srbska - mohl jet třeba aspoň maďarský!), a počtvrté, když jsem zjistila, že to není vlak, ale konzerva sardinek. Celou cestu až do Blavy jsem strávila v chodbičce, stát mě nebavilo, takže jsem si sedla na zem. Kdyby to nebyl český vlak, tak tam jsou aspoň sklápěcí sedačky. V Břeclavi se ke mně připojila mamka se ségrou, takže bylo o chlup víc srandy.

Když nás vlak vyplivl, šly jsme si koupit lístky na MHD. A hned jsme se ujistily, že Česko a Slovensko jsou  ve spoustě věcí naprosto stejné, tudíž se můžeme cítit jako doma. První automat - mimo prevádzky. Druhý automat - mimo prevádzky. Ještě že trafiky prevádzkovaly. Potkaly jsme pár stejně hnusných trolejí, jako jezdí v Brně, ale taky pár mnohem hezčích autobusů. Jeden z nich nás odvezl do sakra velkého shopping parku jménem Aupark. Tam se od nás ségra oddělila, protože její nakupovací tempo je naprosto odlišné od našeho. Mně se povedlo ukořistit černé tenisky od Bati a bílou podprsenku z H&M velikosti 80D. To byla vůbec největší velikost, kterou jsem tam našla, a protože nemám zas tak extra velké prsa, vede mě to k úvahám, jak si asi vybírají podprdu dámy s větší nadílkou. Asi stejně blbě, jako si já vybírám ostatní oblečení. Do výšky jsem moc nevyrostla, zato do šířky kynu neustále, takže mám docela pěstěný špek na břiše a dost objemný zadek. A najděte mi s touhle postavou v české nebo slovenské konfekci padnoucí kalhoty (podotýkám, že víc než 1500 Kč za ně dát nemůžu a i tohle je suma, kterou bych mohla dát jenom na opravdu kvalitní kus oblečení). Naprosto všechny gatě, co jsem si za posledních 5 let (a možná ještě víc) koupila, mi mamka musela zkracovat, takže pokud se mi líbí nějaké, co nemají rovný střih dole na nohavicích, můžu na ně zrovna zapomenout. Podobný problém mám třeba u košil. Ještě jednou opakuju, že moje prsa nejsou fakt moc velké (podle mě jsou tak akorát), ale košili, která by se mi přes ně neotevírala, jsem taky hodně dlouho nepotkala. Asi si budu muset příště zajet nakoupit někam, kde je "západní trh" a tudíž i víc velkostí. Na to, abych si nechávala věci šít na míru, fakt nemám.

A pak jsem objevila ještě něco, na co fakt nemám. Cokoli z obchodu jménem Desigual. To jsme tak šly s mamkou okolo, nevěděly jsme, co nás tam čeká a zabloudily jsme dovnitř. Poprvé mi spadla čelist při pohledu na tu nádheru - každý kousek oblečení byl jako malé výtvarné dílo. No a podruhé mi spadla čelist při pohledu na cenu - řekla bych, že pod 1000 českých se tam nevyskytuje vůbec, ale vůbec nic. I trička tam stojí většinou tak okolo 1500. Ty ceny jsou ale odpovídající, protože ty hadry jsou naprosto úžasné! Většinou mají docela jednoduché střihy, ale hodně výrazné barevné motivy. Určitě bych si tam vybrala minimálně kabát a sukni, ale napřed bych na to musela hodně dlouho šetřit, abych si to vůbec mohla dovolit. Takže jsem to pojala spíš jako výstavu, jenom jsem se kochala jednotlivýma kouskama a zapudila myšlenky na to, že by se cokoli z toho mohlo vyskytovat v mém šatníku.

No a pak už se toho moc zajímavého nestalo. Nakoupily jsme, najedly jsme se a počkaly, až pro nás přijede strýc a odveze si nás k sobě. Musím říct, že jim to bydlení docela závidím. Je to nový činžák a je nádherný zvenku i zevnitř. Byt mají taky moc hezky udělaný, vypadá to tam dost příjemně. Asi k nim zase někdy zajedu na návštěvu :)