Arto Paasilinna

Dnešní článek spojuje dvě moje záliby - literaturu a Finsko. Bude to takový malý tématický výtah z mého čtenářského deníku, který bohužel není ani zdaleka tak plný, jak bych si představovala. Doufám, že se to časem spraví (jo, pracuju na tom).

Jak jsem napsala, článek má spojovat literaturu a Finsko. Jedno z prvních jmen, na které zaručeně narazíte, pokud se začnete zajímat o současnou finskou literaturu, zní Arto Paasilinna. Tento chrlič humoristických románů různé kvality si v průběhu své kariéry získal obrovskou popularitu jak doma, tak v zahraničí. Do češtiny bylo přeloženo devět jeho knih: Zajícův rok, Stará dáma vaří jed, Les oběšených lišek, Vlčí léto laponského mlynáře, Autobus sebevrahů, Chlupatý sluha pana faráře, Syn boha hromovládce, Krátká paměť pana rady a Prostopášný modlitební mlýnek. Kromě Lesa jsem už zvládla přečíst všechny, takže pokud mi bude jakékoliv existující božstvo přát, pokusím se zbývající romány stručně představit a nalákat potenciální čtenáře k tomu, aby po některém z nich sáhli.

Finští bohové mi určitě vedli ruku, když jsem si v knihovně poprvé vybírala, po které z Paasilinnových knih sáhnu. Volba padla na Starou dámu. Tahle knížka obsahuje přesně to, co mám na jeho tvorbě ráda – kritiku určitého společenského problému, v tomto případě mezigeneračních vztahů, podanou ovšem překvapivě humornou formou. Přestože představa stařenky, kterou její vnuk obírá o důchod, vzbuzuje většinou lítost, osudy Linney Ravaskové čtenáře častěji vyprovokují k smíchu. A mě tahle knížka přiměla k tomu, abych s Paasilinnou usínala po večerech i nadále.

Pořadí, v jakém jsem zbytek knížek četla, si už kromě posledních dvou nevybavuju, takže si je budu brát na paškál tak, jak si na ně zrovna vzpomenu. Jednou z prvních byl určitě Autobus sebevrahů. Děj by se dal shrnout jako: co se stane, když v zemi, která vede žebříčky v počtu sebevražd, se dva nešťastníci rozhodnou skoncovat se svým životem v jednom seníku. Paasilinna vás přesvědčí, že i o tématu, které většina lidí považuje za pochmurné, se dá psát vtipně, a i já můžu Autobus rozhodně doporučit vaší pozornosti.

Zajícův rok je často označován jako nejlepší Paasilinnova knížka, podle mého názoru oprávněně. Přinejmenším je z jeho tvorby nejznámější. Tématem je krize středního věku a hledání sebe sama, hlavními hrdiny redaktor Vatanen a zajíc, prostředím krásná finská krajina. Abych pravdu řekla, víc než knížka se mi momentálně vybavuje film, který byl podle ní natočený a který jsem viděla už… no, hodněkrát. Film se ale naštěstí docela drží předlohy, takže ho pro chvíle oddechu můžu doporučit stejně jako knížku.

Vlčí léto laponského mlynáře je další Paasilinnova kniha, ke které někdo přiřadil přívlastek nejlepší. Zatímco u Zajíce jsem s tím souhlasila, u Mlynáře nemůžu. Důvodem je to, že mi v ní chybí Paasilinnův typický humor a zbývá jen další společenské téma, tentokrát člověk, který se něčím vymyká většinové společnosti a je tedy považován za blázna. Je ale pravda, že kdybych tohle dílo nevnímala v kontextu další Paasilinnovy tvorby, nejspíš bych souhlasila s tím, že jde o dobře napsaný román o tom, jak se společnost chová k těm, kteří do ní tak úplně nezapadají.

Krátkou paměť pana rady si už tak dobře nevybavuju. Mám dojem, že se, hlavně zezačátku, docela táhla, ale obsahovala kromě hluchých míst také spoustu vtipných pasáží, mimo jiné rýpnutí do přebujelé byrokracie Evropské unie. V knize mi ale chybělo nějaké zásadnější téma, takže pokud kromě pobavení hledáte i nějakou podstatnou myšlenku, sáhněte radši po nějakém jiném díle.

Jednou z mých nejoblíbenějších knížek se stal Syn boha hromovládce. Tradičním finským božstvům se nelíbí, že v ně Finové přestali věřit, a tak nejvyšší bůh Ukko sešle na Zemi svého syna Rutju, aby Finy obrátil zpět na původní víru. Z této knížky si nepamatuju jednotlivé epizody, jenom salvy smíchu, kterými jsem velmi často otravovala své okolí. Líbilo se mi taky, že děj dopadl tak, jak dopadl (i když jsem skoro do konce knížky nevěřila, že se to stane). Závěr? Jednoznačně doporučuju!

Prostopášný modlitební mlýnek jsem přečetla přes Vánoce. Věděla jsem, že by mělo jít o nejslabší z Paasilinnových děl přeložených do češtiny (pokud vím, tak se překládal hlavně kvůli tomu, že se v něm nachází zmínka o Havlíčkově Brodu), a po přečtení s tímto názorem musím souhlasit. Mám dojem, že tady autor kopíruje sám sebe – u spousty pasáží jsem hned zezačátku odhadla, jak dopadnou. Je ale možné, že jsem se jeho dílem jenom unavila, nebo taky mohlo zapůsobit předsudkovité myšlení. Každopádně dva věrozvěstové s novými modlitebními pomůckami se mými oblíbenci nestali.

Úplně poslední knížkou, kterou jsem zvládla přečíst, byl Chlupatý sluha pana faráře. I tady se objevuje spousta motivů, které už znám ze zbytku autorovy tvorby – krize identity (faráře Huuskonena), kterou pomáhá vyřešit zvíře (darovaný medvěd), a děj, který se odehrává na cestě (tentokrát zahrnuje například Solověcké ostrovy nebo Maltu). Únava už na mě asi opravdu zapůsobila, takže jsem se místy nudila a nutila ke čtení, navíc to byla třetí Paasilinova knížka s tématikou víry a náboženství po sobě. Stejně jako u Mlýnku na mě některé rádoby vtipné pasáže působily dost násilně, například medvěd žehlící košile, modlící se a vytírající si zadek, ale celkový dojem byl nakonec o dost lepší, než u předchozí knihy. Na stupnici od nejhorší po nejlepší knížku bych tedy Chlupatého sluhu zařadila někam doprostřed.

Doufám, že se mi tímto článkem povedlo aspoň někoho nalákat k přečtení některé z Paasilinnových knížek. A pro ty, kteří už mají něco načteno, mám otázku: Neví někdo, jestli se v Zajícovi vyskytuje Seppo Sorjonen?