Zatímco normálně se mi hlavou honí asi tak bžilion myšlenek, když otevřu blog, abych si některou vyventilovala, záhadně všechny zmizí. Objeví se vždycky, když se chystám dokopat asi k jedinému úkolu, který momentálně potřebuju udělat. Válí se mi tu už asi čtyři dny a vyžaduje odhadem půl hodinky soustředění, ale ještě jsem to pořád nezvládla. Tenhle stav mě děsí, hlavně proto, že se se mnou táhne už několik let a je to čím dál horší. Nedokážu si sebe představit v práci, kde budu muset makat minimálně osm hodin denně, nehledě na to, že koketuju s myšlenkou stát se někdy překladatelem na volné noze, kde bych se k práci musela sama dokopávat. To bych asi brzo skončila pod mostem.
Stejně tak jsem neschopná udržovat kontakty s hromadou lidí. Své japonské kamarádce Moe se už přes týden chystám odepsat, ale pokaždé, když si na to vzpomenu, okamžitě se dostaví nějaká jiná myšlenka, která chudáka Moe odsune někam pryč. Jo, jí taky trvalo nějakou dobu, než mi odpověděla, ale na rozdíl ode mě nemá vůbec čas se flákat na netu. A to ani nemluvím o tom, že za rok mého působení v ISC MU je to jediná cizinka, se kterou jsem se opravdu skamarádila. S ostatníma (Blaž, Rina a Tonje) to většinou dopadlo tak, že jsme si chvíli psali, jednou nebo dvakrát jsme si někam šli sednout, ale pak kontakty z obou stran nějak vyšuměly... Úplně stejně to dopadá i s většinou Čechů, co znám. Neumím začat (ani udržet) konverzaci ani s lidma, co znám (až na velmi málo výjimek), natož s někým, koho jsem nikdy neviděla. Když mi někdo nenapíše nebo mě neosloví jako první, všecko jde do háje. A jestli budu ještě chvíli pokračovat, tak z toho vznikne tak sebelítostivý/sebekritický článek, že to stejně nikdo nebude chtít číst, takže jdu radši spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat