Barbastella & Čhavorenge

Čtvrtek byl totálně úžasně absolutně dokonalý den. I přesto, že jsem musela vstávat ještě dřív, než kdybych šla do školy, která začínala už v 7.30, byl to prostě mazec. Na programu byl totiž koncert našeho sboru, Čhavorenge a zlínské filharmonie, na který jsem se těšila... no minimálně od minulého víkendu :)

Jako obvykle před nějakou důležitou akcí jsem měla vstávací stres. Vzbudila jsem se škubnutím uprostřed noci a přemýšlela jsem, jestli jsem náhodou nezaspala, protože jsem si neuvědomovala, jestli jsem si vůbec nastavila budík. Samozřejmě že nastavila, takže jsem se vzbudila úplně zbytečně, a protože bylo teprve půl páté, znovu jsem usnula. Budík se rozeřval asi za pět minut a ukazoval přesně šest hodin, takže jsem se, kupodivu celkem čerstvá, vypotácela z postele. V sedm už jsme vyjížděli z Hodonína směr Zlín.

Dopoledne (které trvalo zhruba do 15.00) jsme strávili zkouškama s Čhavorenge a orchestrem, v případě našeho sboru teda spíš zevlováním a očumováním toho, co se zrovna děje na pódiu. Tam byl mimochodem fakt velký hic a když se k tomu přidá, že ve víc než půlce písniček se hýbeme, za chvíli z nás všech teklo. Oběd byl naplánovaný až na třetí hodinu odpolední, takže do té doby jsme museli vydržet jenom se svačinkama. Ale šlo to přežít.

Po obědě byla zase kopa času, takže s pár lidma jsme se šli projít na náměstí a do Zlatého jablka. S Nik jsme si prošly dvě hračkářství a pak jsme se usadili v přízemí a daly si čaj. Mně se moc nechtělo prolízat obchody, protože s dvěma stovkama bych si toho stejně moc nekoupila, i když jsem uvažovala, že se podívám aspoň do svého oblíbeného Orsay. A s Nik vlastně nic moc kromě prvního patra procházet nešlo, protože má panický strach z výšek a hrůzu v očích, když musí vyjít po nějakých schodech, které nejsou podle jejích představ. V obchoďáku zase nezvládne chodit po vyšších patrech, pokud je vidět dolů a ta ulička je moc úzká. Vlastně se málem nedostala ani na oběd, tam byly taky "divné" schody. Nakonec jsem ji držela za ruku a kdosi další z druhé strany, aby se k jídlu dostala i ona.

Okolo páté jsme se vrátili zpátky do Kongresového centra a začali se chystat a zkrášlovat. Líčit si oči, když okolo vás lítá hromada rozjívených malých holčiček, je nečekaně náročný úkol, takže jsem musela využít okamžiku, kdy se na chvilku uklidnily a přestaly do mě žduchat. Navlekli jsme na sebe bílé a ještě bělejší hadry a boty a pak už jenom čekali a čekali. Stihli jsme se taky pohádat o tom, jestli se v písničce Bílá bílá z Včelích medvídků zpívá "bílé není nikdy moc" nebo "bílé není nikdy dost." Vyhráli jsme my, kdo jsme tvrdili, že je tam moc, protože se to rýmuje (i když připouštím námitku, že jazykově tam víc sedí dost).

Před sedmou se náš sbor vyškrábal na balkón do třetího patra, postavili jsme se tak, abysme pokud možno viděli na pódium a když jsme zjistili, že je pořád spousta míst volných (i když údajně bylo vyprodáno), tak jsme si my rychlejší i sedli. A pak to konečně začalo. První bylo Romale, které se povedlo snad ještě líp než na zkouškách, sólisti nic nezkazili a všechno bylo nádherné. Stejně tak i další písnička, kterou zpívala samotná Rudyna. Pořadí dalších písniček si nepamatuju, ale všecko bylo dokonalé. Pokud bych měla vybrat moje nejoblíbenější písničky, tak by to byly asi ty, kde zpívá jenom Jeňa s Otou, případně i s Dežem. Nebo i ta další písnička, co si nepamatuju, jak se jmenuje, ale zpívali ji jenom kluci. A vlastně skoro všechno ostatní, asi kromě toho, co hrál samotný orchestr, u toho jsem se trochu nudila.

Všecko šlapalo tak jak mělo, až do okamžiku, kdy si Ida vzala slovo, mluvila a mluvila, a naráz uvádí náš sbor na pódium. My všichni včetně sbormistra, až do tohoto okamžiku spokojeně sedící na balkóně, jsme nasadili výraz WTF a pak jsme provedli pravděpodobně nejrychlejší přesun sboru z třetího do prvního patra - a to prosím většina děvčat včetně mě měla různě vysoké štekle. Přežili jsme, ale na pódium jsme zatím nelezli. Měli jsme totiž pravdu - ještě zdaleka nenastal náš čas, Ida to prostě spletla. Vlastně by mě zajímalo, co tam všecko vykládala, když nás uvedla, a my furt nikde. Pak se nám samozřejmě omlouvala, že to celé nějak popletla. 

Abych řekla pravdu, tahle chybka mě vlastně hodila přesně do té nálady, do jaké jsem se chtěla a potřebovala dostat, takže když jsme konečně lezli na pódium, byla jsem patřičně vysmátá. Tohle nebyl vážný koncert, tohle byla pařba na pódiu. Zapomněla jsem spočítat, kolik tam bylo nás sboristů, ale něco okolo šedesáti až sedmdesáti to mohlo být - na ty praktikábly jsme se nakonec s vypětím sil vlezli, ale byli jsme rozhození asi na pět řad. A v tomhle počtu jsme skoro v každé písničce dělali aspoň krok sem - krok tam, někdy i nějaký sofistikovanější pohyb, takže z toho byl pořádný dupot. A taky tleskání, luskání, pokřikování a bůhví co ještě. No pařba!

Tak jsme si zazpívali Soske mange na phenes, Hej romale, Džalas romni a čardáše (ty jsou moje nejoblíbenější z celého programu) a pak přišla ultradlouhá děkovačka. Všichni tleskali všem, nejvíc Idě, která se snažila nerozbrečet dojetím, ale moc jí to nešlo. Taky za ní na pódium přišly její ségry, a kdyby to někdo nevěděl, jedna z nich je o chlup slavnější Iva Bittová. Potom ještě následovala Idina sólová písnička a na úplný konce další moje oblíbená, Te mangel. To byla ohromná změna nálady, z rozjuchaného davu jsme najednou byly modlící se děti a zase, tak jako všecko, to bylo úžasné. No a pak jsme konečně mohli zdrhnout z pódia.

Proč píšu zdrhnout? Už jsem psala, že naše oblečení bylo celé bílé včetně botů. To jsem zjistila až minulé pondělí a od té doby jsem nebyla doma, přijela jsem až tuhle středu. No a pamatovala jsem si, že někde doma mám bílé boty, které jsem měla do tanečních, takže aspoň tohle nemusím shánět (šaty jsem si nakonec půjčila od mé geniální spolubydly Týny). No jo, jenže jsem si neuvědomila, že z tanečních už jsem pět let venku (když jsem se k tomu číslu dopočítala, šokovalo mě, jak jsem stará... fosil, jak by řekla Nik). No a když jsem si je teda ve čtvrtek obula, zjistila jsem, že moje nožka už není taková, jako před pěti lety. Moc nepovyrostla, ale o něco se rozšířila, takže mi dělalo problém se do nich vůbec dostat. Nic jiného jsem ale neměla, takže jsem to prostě musela vydržet. Když Ida na konci pořád vyjmenovávala další a další úžasné lidi, kteří se na koncertě podíleli, tak mi hlavou běželo - jo, to je sice pěkné, ale už sakra přestaň, nebo UMŘU! Každé utrpení ale jednou skončí, takže jsme se přece jenom nakonec odebrali do zákulisí a já jsem se konečně mohla vyzout. To byla ta největší úleva, jaká mohla přijít!

Po koncertě jsme samozřejmě nemohli hned vyjet. Jožka říkal něco o rautu, ze kterého se nakonec vyklubala jenom bageta, oplatek a voda, ale pořád lepší než nic, a vlastně i lepší, než u nás na kulturáku, kde se většinou musíme obejít bez té bagety. A hlavně jsme se museli rozloučit, což vypadalo zhruba stejně, jako když jsme se loučívali po táborech na Smraďavce - (skoro) každý se musel se (skoro) každým obejmout. Je fakt, že si nejsem úplně jistá, kdy se zase uvidíme. Víme, že něco bude, ale ještě nikdo neví kdy. Ve hře jsou možná až tři termíny během následujícího roku, z toho první už za necelý měsíc, ale nevíme, co z toho klapne.  Hlavně si musím sehnat nové boty.

Co nám celá tahle akce dala? Když budu mluvit o sboru, díky Čhavorenge se Barbastella konečně probudila. Byli jsme sice docela dobrý sbor, ale chyběla nám ta energie, kterou mají oni. My jsme zase přinesli poměrně dobrý sborový zvuk, no a dohromady z toho vzniklo velmi povedné dílo. Taky jsme si za to vzájemně rádi poděkovali.

A co jsem si z toho všeho odnesla já? Kromě perfektních zážitků z perfektního koncertu samozřejmě trochu jiný pohled na Romy. Jasně, že jsem nevěřila, že všichni jsou zloději a flákači, ale díky těmhle lidem můžu před všema rasistama mávat konkrétníma důkazama, že zdaleka ne všichni jsou odpad. Díky prohlídce v romském muzeu taky vím o chlup víc o romské kultuře. A taky vím, že existují i Romové, kteří studují na vysoké škole a klidně můžou z dějepisu zkoušet i bílé gymplačky :)

Jo, a eště ukázka. Tahle písnička sice nakonec na našem koncertě nezazněla, protože Anička na zkoušce zjistila, že nemá úplně v pořádku hlas, ale i tak je naprosto boží.