Pohřeb

Po rozjuchaném čtvrtku následoval vážný pátek. Jely jsme s mamkou na pohřeb její sestřenice. Můj hlavní důvod pro výjezd byl sice ten, že jsem nutně potřebovala do Skalice nakupovat oblečení (mám našetřených pár euro, zatímco v korunách jsem docela na mizině, takže teď musím nakupovat mimo ČR a Slovensko je nejblíž), ale rozhodla jsem se tam mamku doprovodit, i když jsem tu paní vlastně neznala. Nejspíš jsme se párkrát potkaly, ale vůbec si ji nepamatuju. A taky jsem chtěla zjistit, jak vlastně vypadá pohřeb. Možná to zní divně, ale ve svých jednadvaceti jsem ještě na pohřbu nebyla. A vlastně jsem ráda, protože to znamená hlavně to, že mi nikdo blízký neumřel. Z těch lidí, kterém jsem aspoň občas vídala, to byla jenom prababička, a ta navíc umřela, když mi bylo nějakých šest, potom prastrýc, a to už je taky asi deset let zpátky, a naposledy celkem nedávno prateta. Ani s jedním z nich jsme si ale nebyli nějak moc blízcí, takže jsem na žádném z pohřbů nebyla.

Pohřeb, to jsou emoce. Je jedno, že jsem ji neznala, ta atmosféra člověka pohltí a citlivější rozbrečí. Taky jsem posmrkovala. Ale zároveň jsem se snažila vnímat věci, které ostatní přes svůj smutek nejspíš nepostřehnou. Jedna z prvních myšlenek, která mi vlezla do hlavy, byla nápadná podobnost obřadní síně se sálem, kde jsme den předtím zpívali. Obě místnosti byly laděné do fialova, což bych vlastně v té obřadní síni čekala, v kongresovém centru míň, ale líbilo se mi to. Další věc, která by teoreticky mohla obě události spojovat, je hudba. Ale píšu "teoreticky," protože ty rozvrzané housle a samohrajky ani moc hudbu nepřipomínaly. Necítila jsem z toho vůbec žádnou emoci, prostě to tam hrálo jenom proto, že by tam asi něco zahrát mělo. Ale nepředpokládám, že by si toho někdo jiný všiml. Kromě toho jsem musela taky bojovat s tím, že jsem navyklá po každé písničce automaticky tleskat, ale naštěstí jsem se udržela.

Taky jsem ale nemohla přestat uvažovat nad tím, jestli to celé neděláme špatně. Tím myslím celou naši kulturu, která smrt pokud možno vytěsňuje a bere za něco, co by vlastně nemělo být. Jasně, že to není zrovna veselé, když už nikdy nemůžeme být s někým, koho máme rádi, ale stejně bysme se mohli inspirovat u nějakých kultur, kde berou smrt jako přechod do nějakého dalšího stadia a pohřeb je tak vlastně oslava. A nebo by si aspoň měli všichni přečíst Roberta Fulghuma, tuším, že to bylo v knížce Od začátku do konce. Taky už si přesně nepamatuju, co tam všechno psal, ale některé myšlenky a nápady mě zaujaly (jako například domluvit se s nějakou blízkou osobou, aby třeba rok po vaší smrti poslala vašim nejbližším nějaký vzkaz od vás, který dopředu nachystáte). Musím si to znovu přečíst.