...když si prohlížíte fotky jednoho zajímavého chlapa a zjistíte, že má sedmiletou dceru. No nic...
Letošní Vánoce mi odhalily zase další nedokonalost mé osoby. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila samu sebe, že opravdu MÁM RADOST z dárků, i když je moje hromádka suverénně nejmenší z celé rodiny. To bylo samozřejmě tím, že největším (teda nejdražším) dárkem byl opravený počítač, za který Ježíšek zaplatil. Asi na mě platí poučka z jakési moudré knihy, která říká, že ženská nehledí na kvalitu (cenu) dárků, ale na kvantitu. Čím víc, tím líp.
A nebo v tom možná hrál roli jiný detail. Dostala jsem (skoro) samé věci, které potřebuju. Batoh, deodoranty, prachy... Jo, na jednu stranu jsem ráda, že jsem dostala tři litry českých a 57 éček, protože jsem zrovna skoro na nule, ale na druhou stranu, kdyby mi taťka místo té jedné tisícovky koupil třeba cédéčko z toho seznamu, co visí už dva měsíce na ledničce, tak by ho to vyšlo levnějš a mě by to potěšilo víc. Nebo třeba nějakou knížku. Nějak mi nejde do hlavy, jaktože ségra dostala DVĚ knížky a já, největší knihomol z rodiny, ani jednu...
Ale nakonec se stejně našlo něco, co mě potěšilo, protože je to fajn a nečekala jsem to. Byly to dárky od ségry - tričko s kočkama a kočková brož, oboje hand made by my sister (teda né že by šila tričko, ten potisk byl od ní). Díky! Jo, a taky jsem byla ráda, že aspoň moje dárky (snad) udělaly radost. Knížky pro mamku a ségru, Heroes pro taťku a kalendář pro babičku. Teda ve dvou případech to byly věci, které si asi "zapůjčím" - Heroesy mi taťka už donesl (sám od sebe, aniž bych si o to řekla) a Cestu k mým matkám od Edith Holé, kterou jsem dala mamce, bych si taky ráda přečetla, až bude čas.
Teď to vypadá, že jsem ještě rozmazlenější, ufňukanější a nevděčnější, než jak se ve skutečnosti cítím. Jak se to dělá, aby člověk nebyl takový fracek? Možná by mi pro začátek stačil pocit, že mě aspoň vlastní rodina zná...
Žádné komentáře:
Okomentovat