Už od víkendu mi v pokoji ležela krabice s vánočníma světýlkama, že je mám pověsit na okno. Můj argument, že nemám žádný estetický cit, tak ať to udělá sestra - budoucí designérka - neprošel, tak jsem zkusila druhý fígl - počkat, jestli se to během týdne nepověsí samo. Nepověsilo. Takže dneska jsem se konečně odhodlala, přinesla si schody a pustila se do toho. Napřed jsem zkontrolovala, jestli ten bazmek vůbec svítí - jo, svítil. Chvilku jsem si zapřemýšlela, jak to provést, a pak jsem konečně vylezla na schody. Věším, věším, pak slezu a omrknu výsledek. Nic moc, tak zase chvilku přemýšlím a napadlo mě lepší řešení. Vylezu, sundávám, znovu věším a tentokrát to dopadne líp, už to chce jenom menší úpravy. Nakonec slavnostně zapojím ten krám do zásuvky - a ejhle, chybička se vloudila! Někde v průběhu věšení a převěšování mi totiž jedna žárovička ťukla do schodů a odletěla, takže celá série červených potvor nesvítí. A když tam svítí jenom modré, zelené a žluté, tak to vypadá divně. Estetický dojem - no potěš koště. A to jsem se tolik snažila!
Když mi nevyšly žárovičky, rozhodla jsem se večer spontánně, že pomůžu mamce s cukrovím. Měla cosi rozdělané, tak jsem se jí do toho začala motat. První úkol - spočítat, kolik košíčků se vleze na plech - jsem zvládla. Druhý úkol už vyžadoval zapojení nejen hlavy, ale i rukou: utřít čtyři kovové košíčky a vymazat je máslem, aby do nich mamka mohla strčit kus těsta. Vypadá to jako něco, co by mohlo zvládnout i tříleté dítě, že? Ale to bych nebyla já. Já jsem se totiž, prosím pěkně, během utírání stačila říznout o trochu ostrý okraj jednoho košíčku. Chvilku to vypadalo, jako že nic, takže jsem začala vymazávat máslem, ale pak jsem si všimla, že na nich nechávám červené stopy. Uznala jsem, že to není zrovna vhodné, a byla jsem od pečení vyhnána (s tím, že se můžu zítra pokusit o reparát). Ach jo.
Ale abych jenom nefňukala, musím se taky pochválit. Včera jsem balila dárky a konečně to vypadá, jako že to balil člověk a ne opice. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo jsem se konečně jakž takž naučila, jak zabalit krabici do papíru. Ale výsledek fakt vypadá... no, ujde to. (A ne, námitky, že předměty ve tvaru pravidelného kvádru - knížky, kalendáře a počítačové hry - se balí jednoduše, nepřijímám!)
Jestli mi jednou nezbude nic jiného, než se živit rukama, tak umřu hlady.
Žádné komentáře:
Okomentovat