Jak už jsem zmiňovala, v pátek vydala jedna z mých nejoblíbenějších kapel The Rasmus svoji osmou desku s nečekaným názvem - The Rasmus. Abych řekla pravdu, docela jsem se bála, že celá kapela půjde stejným směrem jako Lauri na svojí sólovce, a první singl I'm a Mess tomu docela nasvědčoval. To by mě dost štvalo, protože New World absolutně není můj šálek čaje. Naštěstí jsem se bála zbytečně. The Rasmus jsou pořád ještě rocková kapela a nové album, zatím pirátsky stažené, mě po několika přehráních láká k tomu, abych si koupila originál.
Album začíná písničkou o hledání spřízněné duše s názvem Stranger. Začátek písničky se tváří, jako by se kluci nemohli rozhodnout, jestli chtějí hrát spíš pop nebo rock, ale přesně v půlce najednou přijde zlom, konečně se pořádně ozvou kytary a bicí a druhá půlka písničky už je naprosto me gusta.
Druhá v pořadí je I'm a Mess. O ní už jsem psala v minulém článku, takže jenom stručně - fakt nechápu, proč si na obou posledních albech Rasmusáci vybrali jako první singl písničku, která (teda aspoň podle mě) patří k těm slabším (a tím nechci říct, že je špatná, ale jenom to, že spousta ostatních je lepší).
It's Your Night mi na první poslech vzdáleně připomíná In the City z Lauriho sólovky - minimálně ty echa ve slokách zní dost podobně. Tahle písnička mě zatím nějak nechytila, možná to přijde časem, možná taky ne.
Save Me Once Again je taková pomalejší, trochu depresivní skladba. Chtěla bych ji někdy slyšet naživo, hlavně ten kousek ke konci, když melodie najednou vyjede kamsi vysoko ("I'm standing on the edge"). V nahrávce je to perfektní, ale jsem zvědavá, jak si s tím Lauri poradí v reálu. Na YouTube to zatím není, respektive z živáku je tam jenom kousek (samozřejmě první půlka písničky).
Další písnička, Someone's Gonna Light You Up, je opět me gusta, protože jsou v ní zase jednou pořádně slyšet kytary. Mám dojem, že je asi nejtvrdší z celého alba. No jen tak dál, kluci, tak se mi to líbí :-)
End of the Story je další písnička, u které si ještě netroufnu hodnotit. Musím si ji nechat uležet. Hmmm, teď jsem tam zaslechla něco, co mi připomíná motiv z Justify. A refrén mě šíleně láká, abych mu tam zpívala druhý hlas :-)
O You Don't See Me platí víceméně to samé, co o předešlé, ještě na ni potřebuju čas. Jsem zvědavá, co se z ní vyloupne, zní docela povedeně.
Pomalu se blížím ke konci alba a mám dojem, že teprve teď přicházejí ty nejlepší kousky. Somewhere je o lásce, která tak nějak vyšuměla, a potom, co jsem protočila několikrát celé album, si ji troufám zařadit mezi své tři favority. Jediné, co bych jí vytkla, je zbytečně velké množství vycpávek jako "yeah" a "oh." To teda neplatí jenom o téhle písničce, ale obecně o celé rasmusácké tvorbě.
Friends Don't Do Like That je další písnička s depresivním nádechem - jak textově, tak hudebně. Má trochu slabší sloky, které ale dostatečně vynahrazuje výrazný refrén a zajímavá melodie meziher.
A to nejlepší na konec. Poslední přichází na řadu písnička Sky, která se mi líbí absolutně nejvíc z celého alba. Jako jediná je psaná v šestiosminovém taktu, čímž mi připomíná jednu z nejkrásnějších rasmusovek Not Like The Other Girls. Od ostatních se taky liší tématem, kterým je bilanc za zpackaným životem. (Teď tak přemýšlím a nemůžu si vzpomenout na žádnou jejich písničku, která by vyznívala nějak optimisticky.) Jako obvykle nedokážu říct, čím mě ta písnička tak dostala, ale to snad nevadí, protože v hudbě nejde o definice, ale o emoce, že jo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat