Let's cry... and laugh

Mám dojem, že se ze mě poslední dobou stává nějaká citlivka. Nepamatuju si, že bych jako malá někdy brečela nad nějakým filmem nebo knížkou, ale čím jsem starší, tím se mi to stává častěji.

První knížka, která mě rozbrečela, byl poslední díl Harryho Pottera, konkrétně část, kdy jde Harry naposledy do lesa a mluví tam s Lily, Jamesem, Siriusem a Lupinem. Četla jsem to na dovolené v Itálii a byla jsem moooc ráda, že jsem zůstala sama v chatce a zbytek rodiny byl někde na pláži, takže mě nikdo nemohl vidět. Je ale fakt, že slzopudný účinek na mě ta pasáž měla, jenom když jsem ji četla poprvé. Při dalších opakováních už jsem to zvládla na sucho.

Film, který mě spolehlivě rozbrečí pokaždé, když se na něho podívám, je finská Legenda o Vánocích (Joulutarina). V posledních letech se stala mojí nejoblíbenější vánoční pohádkou, možná proto, že z ní vůbec netrčí ten koncentrovaný sentiment, tak jako z pohádek českých, ale naopak z ní dýchá drsná severská realita. Nebo ji mám ráda proto, že je finská :-) Anebo proto, že je skvělá. Kdo jste to neviděli, můžu ji jenom doporučit. Fakt nádherně udělaný film.

U písniček většinou nebrečím, ale v posledním týdnu jsem několikrát dobrovolně smrkala u tohohle videoklipu (Sunrise Avenue - Welcome to my Life):

Podle komentářů pod videem to vypadá, že nejsem sama, koho ten klip tak bere ("stupid ninjas cutting onions"). Potoky se mi po ksichtě spouští v okamžiku, když ta paní pokládá k hrobu toho plyšáka a děda taky nemůže zadržet slzy...

Docela by mě zajímalo, kdy se ze mě začla stávat takováhle citlivka. Nepamatuju si žádný zásadní životní zvrat, který by to způsobil, takže to spíš vzniklo nějak postupně. Asi stárnu.

Ale aby těch slz nebylo nějak moc, včera jsem taky stáhla něco, co mi vyrábí 90minutový úsměv ala měsíček na hnoji, přerušovaný občas výbuchy smíchu, občas nekontrolovatelným nutkáním házet hlavou tak dlouho, než mi upadne. Tímto pokladem je záznam Apocalyptického koncertu z Life Burns Tour. Zkuste si nesmát se, když Mikko mlátí zuřivě do bicích, Eicca a Perttu synchronizovaně točí vlasama, Paavo řve jako smyslů zbavený... a Antero sedí na židličce a bez jakéhokoliv výrazu pod černýma brýlema nezaujatě fidlá. Vypadá to, že jsem si našla nový dobíječ energie :-)