Řekla bych, že jsem asi jediný člověk, který není spokojený, když z testu z němčiny (gramatika + slovíčka) dostane 38 bodů ze 40. Nebyla bych spokojená, ani kdybych dostala 40, nebo třeba 45. Jo, je to fajn, napsat dobře test, ale k čemu mi to je, když se moje vyjadřovací schopnosti v němčině limitně blíží nule? OK, dneska jsem byla se sebou docela spokojená, podařilo se mi vytvořit pár souvislých vět, ale i tak. Na to, že jsem se poprvé začala učit německy už před 12 lety, toho umím žalostně málo. Jo, za to, že mi na gymplu nedali němčinu už od primy, tak úplně nemůžu. Za to, že na vyšším gymplu jsme v němčině dělali 4 roky hovno, taky ne - i když kdybych chtěla, tak se toho naučím víc. Momentálně jsem ve stavu, kdy mám dojem, že toho umím finsky víc než německy, což je sice fajn vzhledem k tomu, že finštinu studuju, ale já bych sakra potřebovala umět i nějaký světový jazyk (ne, angličtinu v současné době nemá cenu počítat).
Ale abych si tady nestěžovala jenom na svoje mizerné jazykové schopnosti, postěžuju si i na jiné lidi, konkrétně na mou drahou Sandru. Když jsme dneska vyčerpaly matiku i angličtinu a Míša se pořád nevracela se psem, začaly jsme se bavit i o ostatních předmětech a skončily jsme u francouzštiny. Tak jsem jí řekla, ať se mi francouzsky představí. Nevěděla (OK, francouzsky se učí jenom tři čtvrtě roku, anglicky o pár let dýl, ale umí toho asi tak stejně). Tak se jí ptám, jak se řekne já jsem. Neví. Není to náhodou je suis? Hm, asi jo. Vtip je v tom, že já jsem se francouzsky nikdy neučila, ona jo, ale stejně toho vím víc než ona, včetně pár poznatků o výslovnosti (minulý týden jsme se dostaly k písničce Sur le pont d'Avignon, přičemž Sandra trvala na tom, že sur bude číst [sur]). Já z té holky asi brzo pojdu!
Žádné komentáře:
Okomentovat