Nightwiiiiish

Jak mám sakra psát článek o tom koncertu, když už je YouTube plný videí ze včerejška? To nejdeee! Musím se přece podívat na to, co jsem včera sice pořádně neviděla, ale zato zvukový dojem byl úžasný!

Tož od začátku. Na místo činu jsme přišli někdy okolo páté (tuším že něco málo po, protože jsme s Liduš docela dlouho čekaly, než se do Prahy přiloudá autobus s Řádkem, který měl přijet o půl páté, ale vůbec se mu nechtělo - autobusu, né Řádkovi). Čas to byl tak akorát na to, abysme zaujali skvělé místa hned u vstupu, do jehož otevření zbývaly ještě celé dvě hodiny. V sedm jsme se proběhli dovnitř a chytili jsme skvělou první řadu hned u zábradlí, které mi bylo následujících několik hodin vítanou oporou. Před náma byl bohužel ještě celý Golden Circle, který se z nějakého záhadného důvodu (pravděpodobně Murphyho zákon) zaplnil žirafama, takže jsme na pódium viděli jenom občas.

První kapela, německý ženský smyčcový kvartet Eklipse, měla podle toho, co bylo napsané na lístkách, začít až v osm, ale bůhví proč začala už o půl hodiny dřív, což samozřejmě nikomu nevadilo. Holky nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. Na můj vkus to postrádalo energii a emoce. Paradoxně se mi nejvíc líbilo, když hrály Paparazzi od Lady Gaga, i když její písničky v originále vůbec nemusím. Hned po nich na pódium nastoupili finští Battle Beast, kteří se mi líbili o dost víc. A pak přišla asi půlhodinová pauza přerušovaná občasnýma výbuchama křiku v celé hale, jak si pokaždé všichni mysleli, že se už něco děje a ono pořád nic.

No a pak to přišlo. Pódium schované za jakýmasi cárama, do toho začíná hrát Taikatalvi a hala málem padá nadšením. Trochu paradoxní se může zdát to, že tohle byla jediná písnička, ve které jsem neměla nejmenší problém s pamatováním textu. V ostatních (anglických) se vždycky našla aspoň nějaká drobnost, kterou jsem zapomněla.

Hned po Taikatalvi začali hrát Storytime. Uprostřed písničky spadla ta věc, která zakrývala výhled na pódium, takže ti, kteří stáli dostatečně blízko a byli dostatečně vysocí, měli o důvod k radosti navíc. Ale já si taky nemůžu moc stěžovat, pokaždé jsem viděla aspoň na někoho na pódiu. Nejčastějc to byl Tuomas zběsile točící vlasama.

I když jsem si říkala, že se pokusím zapamatovat si celý playlist, výsledek je zoufalý. Tak se aspoň pokusím dát dohromady, co vlastně hráli, bez ohledu na pořadí. Z nového alba to byla hlavně první půlka - kromě dvou už zmiňovaných taky Slow, Love, Slow, Ghost River, I Want My Tears Back, Scaretale a The Crow, The Owl And The Dove. Potom jako druhý přídavek hned po Sibeliově Finlandii (u které jsem byla skoro v transu, jak to bylo nádherné) hráli Song of Myself. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo to, že nehrajou živě i tu druhou půlku, kde se nezpívá, ale mluví. Ale to bych asi umřela dojetím. Imaginaerum nehráli živě, ale pustili to jako podklad k děkovačce.

Taky hráli překvapivě dost písniček ze starších alb. Z DPP to byl Amaranth, který jsem až do včerejška moc nemusela, ale včera se přidal k mým oblíbeným písničkám. Dál hráli Last Of The Wilds a naprosto úžasnou písničku The Islander, na kterou na Marcův povel všichni svítili mobilama, foťákama a zapalovačama. A z ještě starších záležitostí to byly Planet Hell, Nemo v trochu volnější úpravě (rychlejší se mi ale líbí víc), Wish I Had An Angel, Dead To The World, Over The Hills And Far Away, Come Cover Me a možná ještě něco. Mile mě překvapilo, že Anette zazpívala naprosto skvěle nejenom věci, které psal Tuomas pro ni, ale i ty písničky, které původně zpívala Tarja. Opravdu nechápu, co proti ní pořád všichni mají (dobře, všichni ne, aspoň ten týpek s cedulí Marry me Anette bude výjimka :-)).

Ještě jsem chtěla napsat pár postřehů, ale obávám se, že se mi skoro všechny vykouřily z hlavy. Tak aspoň jeden - vždycky, když na pódiu vzplály ohně, bylo to horko cítit až k nám, a to jsme byli poměrně daleko. Zajímalo by mě, jak moc je to cítit na tom pódiu. Jóó, a ještě něco - kupodivu mi neodpadly nohy, tak jak loni po Apocalyptice! Trochu cítím krk, ale to se dalo čekat (doufám, že ty lidi za mnou moc neiritovaly moje lítající vlasy). A hlas mám docela v pořádku, i když jsem včera řvala tak jak nikdy, ale to už mám docela vyzkoušené, že mě většinou neopouští. No prostě úžasný zážitek, nelituju ani jedné koruny, kterou to stálo!