Moje adoptivní Apo-máma Sarah má dobrou náladu, takže virtuálně objímá kohokoliv, kdo má zrovna možnost si to přečíst. Nevadí, že je mezi náma oceán, takový (((HUG))) ho klidně překoná. To mě ovšem donutilo přemýšlet, kdy mě naposledy objala moje skutečná rodička. Asi to bude hodně dávno, protože si to vůbec nepamatuju. U nás v rodině se totiž city nedávají nijak zvlášť najevo. Vlastně ani nevím, jestli jsme si někdy řekli, že se máme rádi. Spíš ne. Sice to o sobě víme, ale nikdo z nás není schopný vyslovit to. Maximálně tak ironicky - například obvyklá pochvala mamce za oběd zní: "Fuj, to bylo ale hnusné!" Všem je jasné, že tím myslíme pravý opak, ale říkám si, že by občas bylo fajn to říct na rovinu. Ale neumím to. Nikdy jsem neřekla: "Mami, mám tě ráda," protože jsem to nikdy od ní neslyšela. A přitom to vypadá tak jednoduše...
Žádné komentáře:
Okomentovat