Presidents

Někdy před týdnem jsem po dlouhé době znovu otevřela Dějiny Islandu. V jedné z posledních kapitol jsem narazila na zajímavou věc - od roku 1944, kdy se Island stal samostatnou republikou, se prezidenti volí přímo. Z pěti prezidentů, kteří se od té doby ve funkci vystřídali (islandská ústava neomezuje, jak dlouho může prezident zastávat svoji funkci, takže jich je opravdu jenom pět), celí tři nebyli v době volby politicky aktivní (a z toho dva nebyli v politice vůbec). Ásgeir Ásgeirsson byl teolog, Kristján Eldárn archeolog oblíbený díky svým televizním pořadům a Vigdís Finnbogadóttir, mimochodem první prezidentka v Evropě, byla v době volby ředitelka divadla. A vzhledem k tomu, že pravomoci českého a islandského prezidenta jsou hodně podobné, mohl by to být jeden z argumentů, proč v našich volbách nepodporovat zkušené politiky, ale dát prostor i lidem z jiných oborů (nebyl tohle konec konců jeden z důvodů, proč se přímá volba zaváděla?).

V téhle souvislosti mě docela potěšilo, když se rozhodla kandidovat Táňa Fischerová. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bych ji snad i volila, ale po přečtení pár rozhovorů s ní jsem nabyla dojmu, že je na takovou funkci moc naivní, a kromě toho je zaměřená o dost víc doleva, než jsem já. Ztráta jedné potenciální prezidentky se ale vyvážila vzápětí, když jsem se dozvěděla o kandidatuře Vladimíra Franze. Spousta lidí, včetně mého otce, je přesvědčená, že člověk s takovou vizáží nemůže naši republiku dobře reprezentovat. Já si myslím pravý opak - na vzhledu sice záleží, ale lidé 21. století by snad mohli překonat zbytečné předsudky. Kdyby se VF opravdu stal prezidentem, určitě přitáhne pozornost světových médií (to se vlastně děje už teď) a bude hlavně na něm, jak s tím naloží. Ale to, jestli člověk má nebo nemá pokérovaný obličej, v žádném případě nemůže rozhodovat o tom, komu dám svůj hlas (i když přiznávám, že za mě je to malé plus). Důležitější je samozřejmě, co je to za člověka a jaké má názory. Ohledně názorů zatím nevím - zrovna mám rozkliknutých přes dvacet stránek s různýma rozhovorama, videama a bůhvíčím ještě, a než to nastuduju, tak jich ještě kopa přibude, takže to bude práce ještě na delší dobu. VF a jeho nejbližší podporovatelé rozhodně nelení a snaží se co nejvíc komunikovat prostřednictvím Facebooku, vlastní web je zatím ve výrobě. Zatím se teda můžu rozhodovat spíš emocionálně a dávám mu minimálně dvě plus - je mi sympatický, protože je to umělec, a velké tučné plus dostává za to, že je to člověk vzdělaný a s hodně širokým přehledem.

Co se týká ostatních kandidátů, je mi z toho spíš blivno. Asi jediná výjimka je Zuzana Roithová, kterou taky budu muset ještě podrobit důkladnějšímu průzkumu. Škoda, že to vzdala Miroslava Němcová, o té jsem taky uvažovala. Nebudu zastírat, že bych byla hodně ráda, kdyby byla prezidentka žena (anebo Franz, samozřejmě :D). Nepovažuju se za nějakou přehnanou feministku, ale chlapů v rozhodujících pozicích je u nás víc, než je zdrávo. Když to může fungovat na severu, proč ne i u nás? Island měl první prezidentku v Evropě (už zmiňovaná Vigdís) a v současné době má lesbickou premiérku Jóhannu Sigurðardóttir, ve Finsku ještě nedávno byla zároveň prezidentka Tarja Halonen a premiérka Mari Kiviniemi (teď už mají obě pozice zase chlapi). Ale v žádném případě nechci mít prezidentku za každou cenu - například kdyby to měla být Jana Bobošíková, která na mě působí jako taková trapně směšná figurka od minulé volby, kdy kandidovala za komunisty.

A co ostatní kandidáti? Děkuji, nechci. Média předpovídají (nebo se snaží lidi přesvědčit o tom, že je to rozhodnuto, takže mají volit jenom je), že do druhého kola postoupí Zeman a Fischer. To je tak na prst do krku. Zeman, který je spoluzodpovědný za stav současné politické (ne)kultury, a Fischer, proti kterému si sice zrovna nevzpomenu na žádné kritické argumenty, ale je mi jednoduše nesympatický, mi ani trochu nepřijdou jako dobrá volba. Švejnar, který tuším pořád neoznámil, jestli bude kandidovat, je ekonom, a takových se po současném hradním pánovi bojím jak čert kříže. Chtělo by to jiný pohled na svět než skrz čísla. Pak tu jsou Sobotka, Dienstbier a Schwarzenberg, které bych asi při nejhorším dokázala skousnout, určitě by se na nich dala najít pozitiva (kdyby se mi zrovna chtělo je hledat), ale sympatický mi není ani jeden. O extremistech a podivínech, jako jsou Jakl, Cibulka a Vandas ani nemá cenu se bavit. A ke Karasovi a Dlouhému se vyjadřovat nemůžu, protože je neznám. Takže z patnácti kandidátů tu máme celé dva ucházející. Tomu neříkám dobrý výsledek.