21

Je mi jednadvacet (a skoro tři dny k tomu). Už můžu pít i v Americe a být zvolená do Poslanecké sněmovny (to druhé nemám v úmyslu a to první asi taky v dohledné době nehrozí). A tak mě přepadávají myšlenky, kdo vlastně jsem a co jsem za tu dobu zvládla. Obávám se, že toho moc není.

Dokončila jsem gympl, odmaturovala jsem za čtyři a dostala se na výšku (mezinárodní vztahy a evropská studia). Na tu jsem se po roce vykašlala a začala druhou (baltistika). Myslím, že to byla dobrá volba, protože až poslední rok mám dojem, že dělám to, co mě baví a tuším, co bych chtěla dělat do budoucna, i když nevím, jestli mi to vyjde a jestli mi to půjde. Nemyslím si, že bych jako překladatelka a lektorka finštiny (a možná i jiných jazyků) vydělala majlant, ale kdyby mi to vyšlo aspoň na uživení sebe a v budoucnu i rodiny, bohatě by mi to stačilo. Ale to je ještě daleká budoucnost. Napřed musím tu školu dodělat, a to mi vezme ještě minimálně čtyři roky.

Kromě dosažení určité úrovně vzdělání už toho na seznamu moc není. Asi bych mohla ještě napsat, že se mi za poslední rok konečně podařilo trochu poznat samu sebe. Za to musím poděkovat hlavně Denise, která mě před dvěma rokama nalákala na japanologický tábor, kde jsem poznala hromadu skvělých lidí, kteří mají občas podobné problémy jako já - nezapadají tak úplně mezi "normální lidi." Tyhle úžasné osoby mi změnily pohled na svět - a proto tam jedu příští týden už potřetí. A kromě tábora mě Denisa loni pozvala i na letní kurz japonštiny, kde se stala zásadní věc - uvědomila jsem si, že mám asi docela velký talent na jazyky, takže pokud chci být někdy v něčem úspěšná, měla bych se vrhnout tím směrem. Předtím jsem si totiž vždycky říkala, že mi to ve škole jde, protože se anglicky učím dýl než spolužáci (už od školky) a němčinu jsem taky měla už na základce, takže když jsem se k ní dostala znovu po čtyřech letech na vyšším gymplu, ještě jsem si něco pamatovala. Ale teprve, když jsem loni v létě asi po třech hodinách kurzu japonštiny pro začátečníky přestoupila do pokročilejších (začátečníci jeli od 1. kapitoly, pokročilejší od 3., já jsem uměla jenom 1.) a hned první test jsem napsala jako jediná bez chyby, jsem si uvědomila, proč já blb jsem se na ty jazyky nezaměřila hned? Na druhou stranu, když jsem končila gympl, finština se zrovna neotevírala, takže ani nevím, kam bych šla jinam.

Co jsem se za svých jednadvacet let nenaučila, je komunikovat s lidma. Kromě několika velmi málo (asi dvou) osob, se kterýma nemám problém povídat si kdykoli, kdekoli a o čemkoli, mám problém se s většinou ostatních osob bavit, pokud druhá osoba sama neudržuje konverzaci. Začít s někým hovor? U mě nehrozí. A dát se do řeči s někým neznámým? Naprosto nepředstavitelné! A tenhle zásadní nedostatek vede k tomu, že si nejsem schopná najít partnera. Za celých jednadvacet let jsem s nikým nechodila. Zamilovaná jsem byla, dokonce docela často, ale dotyčný o tom nikdy nevěděl. Jediné, co by se s velkou nadsázkou dalo nazvat vztahem, bylo pět let kamarádění s Martinem, od první do páté třídy. Považovali jsme se za nejlepší kamarády, ale zároveň jsem plánovala, že si ho jednou vezmu. Spolužáci do nás rýpali, že spolu chodíme, ale my jsme tvrdili, že ne, protože jsme nevěděli (nebo teda já jsem nevěděla, nevím jak Martin), co to znamená, chodit s někým. V primě se mi líbil Peťa, ale když jsem se ho zeptala, jestli se mnou bude chodit, odpověděl, že radši bude knězem. V tercii se mnou chtěl chodit Jirka, ale já jsem zase nechtěla jeho. Pak přišlo období, kdy se mi každou chvíli líbil někdo jiný, někdy jsem byla zamilovaná víc, někdy míň, ale nikdy z toho nic nebylo. V oktávě na plese to na mě zkoušel zase Peťa, protože do něho jeho kamarádi (všichni zadaní) rýpali, ať si taky někoho najde a jediné volné osoby u stolu jsme byly já a Dáša. Ale od primy uplynula spousta času a já jsem neměla zájem. Poslední dobou mě citově naplňuje leda tak zamilovanost do Perttua (a předtím do Lauriho z The Rasmus, ale to už mě přešlo). Tohle je věc, která mě na mně naprosto nejvíc štve. Podle horoskopu jsem lev, dokonce s ascendentem ve lvu, ve svých představách jsem osoba, která na sebe strhává pozornost a je všemi oblíbená, ale moje skutečné já je většinou neviditelné a když ne, má  tak maximálně podobu šedé myši, ale nikdy ne krále zvířat. A já fakt nevím, co s tím.