Pro mé spolutáborníky

Moji milí,

asi jste si všimli, že moje vyjadřovací schopnosti jsou dost chabé a mluvit o svých pocitech vůbec neumím. Psát sice taky neumím, ale pořád mi to jde o chlup líp než mluvení. Když jsme včera seděli v kruhu a povídali si o právě uplynulých dnech, honila se mi hlavou hromada myšlenek, o které bych se ráda podělila, ale v okamžiku, kdy jsem otevřela pusu, se mi vykouřily z hlavy. Takže jsem tam pak jenom seděla, snažila se tvářit, že nebrečím a byla ráda, že už nic dalšího říkat nemusím, protože to už bych bez slz nezvládla (ale zas bych v tom nenechala pár dalších, že :)). Ale protože se o ty svoje myšlenky chci podělit, zkouším je aspoň sepsat, než je definitivně zapomenu.

Tak od začátku. Na tábor mě poprvé dotáhla před dvěma rokama Denisa. Vlastně se mi ani moc nechtělo,  o Japonsku jsem nevěděla prakticky nic, neznala jsem žádné anime kromě těch, co jezdívaly ráno na Nově, ale neměla jsem jiný program na prázdniny, takže jsem se rozhodla jet. Že to nebyla chyba je jasné z toho, že jsem letos jela už potřetí. Jednak jsem zjistila, že Japonsko je vlastně docela zajímavé :), pak se dá docela machrovat před ostatníma, když si píšete slovíčka japonsky (i když je to jenom v hiraganě :)), no ale hlavní důvod, proč jezdím na tábory, jste vy. Vypůjčím si Vaškova slova - tenhle tábor je plný "divných lidí," kteří naštěstí neuvažují stejným způsobem jako většina lidí, se kterýma jsem běžně ve styku. Díky tomu, že jsem vás poznala, jsem se odhodlala být víc sama sebou a naučila jsem se víc si věřit, protože vím, že nejsem jediná "divná." Taky můžu s klidným svědomím říct, že kdybych nejezdila s váma na tábory, nestudovala bych teď to, co studuju, a bůh ví (anebo kami ví :)), jestli bych byla tak spokojená sama se sebou, jak jsem teď (teda ne že by to nešlo víc, ale poslední dobou jsem daleko šťastnější, než jsem kdy byla). Mám prostě pocit, že jsem se konečně našla. Díky!

Tenhle tábor byl samozřejmě super, úžasný, dokonalý... a dosaďte si sami jakýkoliv pozitivní přívlastek :) Vaškovy úžasné proslovy (broučka jezdícího po mapě pomocí smyčce fakt nezapomenu), Bingiho hlášky u jídla i kdekoliv jinde ("Já mám takovou teorii. Ale ještě jsem ji nevymyslel!"), Kubovy hlášky u jídla i kdekoliv jinde (Maggi párty!), ananas, chleba s máslem se salámem, trolničky, Tady a teď (a teď nemám na mysli jenom vnímaní toho, co se právě děje, ale i naši úžasnou kapelu, která nedala dohromady ani jednu písničku :)), společné hraní a zpívání předposlední večer, příšerný kopec cestou na Tetřeví boudy, Všechen smutek smeť, zprávy z Dolního Dvora (fakt bych chtěla vidět poslední příspěvek... skončili všichni reportéři na psychiatrii?), paměťová hra, kterou jsem si fakt užila :) (jestli chcete, můžu vám sem hodit ty texty)... určitě jsem zapomněla asi milión nádherných okamžiků, které jsem s váma zažila za těch strašně krátkých deset dní. Klidně mi je připomeňte :). 

Už zase zapomínám, co všecko jsem chtěla napsat. Ale myslím, že to podstatné už tady je. Jak už jsem některým z vás říkala, nevím, jestli se na příští tábor dostanu (on vlastně nebude, že :)), protože bych ráda jela příští prázdniny do Finska. Ale strašně moc doufám, že vás zase někdy všechny uvidím. Nejlíp hodně brzo. A ještě jednou díky!

P. S. pro ty, co zajímá můj notebook: Notebook žije! Sice je napojený na externí obrazovku a stal se z něho stolní počítač, takže na žádný tábor už se nepodívá, ale žije! :)