Na konec ledna jsem se těšila už strašně dlouho, a to ze dvou důvodů. Jednak jsem doufala, že už budu mít po zkouškách, což se jaksi ještě nepovedlo, ale hlavně - v úterý a ve středu jsme měli dva úžasné koncerty se sborama. První byl u nás v Hodoníně, druhý v Praze a oba stály za to.
V Ho jsme se sešli už v deset dopoledne na Evropě. Zkouška měla začít hned v těch deset, ale tak nějak se stalo, že jsme napřed přes hodinu jenom seděli a na pódium se dostali až hodně po jedenácté, mám dojem, že spíš až k půl dvanácté. Zkouška (abysme věděli, jak ty nové písničky vlastně mají vypadat), oběd (kočka z hladového okna), pauza (Gilmorky, teda né že bych je sledovala, jenom zrovna jely v televizi), další zkouška (Budeme dělat hop - hop, nebo nebudeme? Tak nebudeme! Výsledek - stejně jsme to udělali.), pauza (připravit se) a konečně koncert. V Evropě bylo plno, čili okolo 200 lidí, a vypadalo to, že je to bavilo. Na konci bylo standing ovation (jak já to miluju) a pak jsme naprosto spontánně roztančili publikum, když jsme jenom tak přihodili "cuketu," čili písničku, kde se skoro celou dobu opakuje "cuky cuky."
Ve středu jsme vstávali brzo (teda brzo pro nás vysokoškoláky, ostatní vstávali úplně normálně) a v osm jsme odjížděli do Prahy. Cesta byla dlouhá a zahrnovala mimo jiné zpívání moravských lidových písní na benzínce před publikem tvořeným německy mluvícími důchodci. Do Prahy jsme nakonec dojeli až okolo druhé, protože jsme se cestou ještě stavovali na oběd v jakési dědině. Zpívali jsme v Českém muzeu hudby, které mě zklamalo jedině tím, že mělo menší kapacitu než Evropa, ale jinak se mi tam líbilo. No a pak zase obvyklá rutina - zkouška, pauza (ve které jsme se stihli projít až k orloji a několikrát potkat hare krišňáky) a koncert. Středeční verze byla delší, protože na začátku zpívala jenom Ida s Dežem a kapelou, pak se připojilo i Čhavorenge a nakonec my. Hned první písnička, Romale, byla napínavá, protože jedna sólistka zapomněla nastoupit, ale kluci to nakonec úžasně zvládli a kdo nevěděl, jak ta písnička má vypadat, nemohl skoro ani postřehnout, že je něco špatně. A pak už jsme jeli stejně jak den předtím, včetně roztančeného závěru.
Zpáteční cesta byla... no... veselá. Zpívali jsme skoro celou cestu, nebo teda aspoň do Brna, pak jsem usnula. Z plánovaného návratu okolo jedné byl nakonec návrat o půl třetí, což mě vůbec nepřekvapilo - za ty roky ve sboru nepovažuju časové harmonogramy za nic závazného, páč se to podle nich stejně většinou neřídí.
Oba koncerty považuju za jedny z nejlepších vystoupení, co jsme se sborem zažili, a že už jsme jich za těch 10,5 roku, co tam straším, odzpívali docela dost. Ne že bysme sami nebyli dobrý sbor, to ani náhodou, ale pochybuju, že bysme sami byli schopní vytvořit takovou energii, jaká vznikla v těch divokých romských písničkách, když se pod náma praktikábly houpaly tak, že jsem myslela, že brzo někdo sletí a ten někdo budu nejspíš já (naštěstí jsem to ustála). Jestli to ty lidi v sále bavilo aspoň tak, jak mě, tak z toho museli mít perfektní zážitky. Ale já bych pódium za hlediště neměnila, mně se tam líbí :)
Tak tohle je z pražského koncertu, první tři písničky po našem nástupu. Hned den po akci jsem si říkala, že nutně potřebuju nahrávku Apsency a té písničky, co zpívali kluci, no a bum - netrvalo dlouho, a video se objevilo. Takže už mi to nemusí hrát jenom v hlavě, už si to můžu pouštět pořád dokola, až do zblbnutí... Stihla jsem už udělat si z toho mp3ky, takže mi to může hrát i po cestě vlakem do Brna, stejně jak zbytek písniček, které tam mám už půl roku. Jsem zvědavá, kdy mě to pustí...
V Ho jsme se sešli už v deset dopoledne na Evropě. Zkouška měla začít hned v těch deset, ale tak nějak se stalo, že jsme napřed přes hodinu jenom seděli a na pódium se dostali až hodně po jedenácté, mám dojem, že spíš až k půl dvanácté. Zkouška (abysme věděli, jak ty nové písničky vlastně mají vypadat), oběd (kočka z hladového okna), pauza (Gilmorky, teda né že bych je sledovala, jenom zrovna jely v televizi), další zkouška (Budeme dělat hop - hop, nebo nebudeme? Tak nebudeme! Výsledek - stejně jsme to udělali.), pauza (připravit se) a konečně koncert. V Evropě bylo plno, čili okolo 200 lidí, a vypadalo to, že je to bavilo. Na konci bylo standing ovation (jak já to miluju) a pak jsme naprosto spontánně roztančili publikum, když jsme jenom tak přihodili "cuketu," čili písničku, kde se skoro celou dobu opakuje "cuky cuky."
Ve středu jsme vstávali brzo (teda brzo pro nás vysokoškoláky, ostatní vstávali úplně normálně) a v osm jsme odjížděli do Prahy. Cesta byla dlouhá a zahrnovala mimo jiné zpívání moravských lidových písní na benzínce před publikem tvořeným německy mluvícími důchodci. Do Prahy jsme nakonec dojeli až okolo druhé, protože jsme se cestou ještě stavovali na oběd v jakési dědině. Zpívali jsme v Českém muzeu hudby, které mě zklamalo jedině tím, že mělo menší kapacitu než Evropa, ale jinak se mi tam líbilo. No a pak zase obvyklá rutina - zkouška, pauza (ve které jsme se stihli projít až k orloji a několikrát potkat hare krišňáky) a koncert. Středeční verze byla delší, protože na začátku zpívala jenom Ida s Dežem a kapelou, pak se připojilo i Čhavorenge a nakonec my. Hned první písnička, Romale, byla napínavá, protože jedna sólistka zapomněla nastoupit, ale kluci to nakonec úžasně zvládli a kdo nevěděl, jak ta písnička má vypadat, nemohl skoro ani postřehnout, že je něco špatně. A pak už jsme jeli stejně jak den předtím, včetně roztančeného závěru.
Zpáteční cesta byla... no... veselá. Zpívali jsme skoro celou cestu, nebo teda aspoň do Brna, pak jsem usnula. Z plánovaného návratu okolo jedné byl nakonec návrat o půl třetí, což mě vůbec nepřekvapilo - za ty roky ve sboru nepovažuju časové harmonogramy za nic závazného, páč se to podle nich stejně většinou neřídí.
Oba koncerty považuju za jedny z nejlepších vystoupení, co jsme se sborem zažili, a že už jsme jich za těch 10,5 roku, co tam straším, odzpívali docela dost. Ne že bysme sami nebyli dobrý sbor, to ani náhodou, ale pochybuju, že bysme sami byli schopní vytvořit takovou energii, jaká vznikla v těch divokých romských písničkách, když se pod náma praktikábly houpaly tak, že jsem myslela, že brzo někdo sletí a ten někdo budu nejspíš já (naštěstí jsem to ustála). Jestli to ty lidi v sále bavilo aspoň tak, jak mě, tak z toho museli mít perfektní zážitky. Ale já bych pódium za hlediště neměnila, mně se tam líbí :)
Tak tohle je z pražského koncertu, první tři písničky po našem nástupu. Hned den po akci jsem si říkala, že nutně potřebuju nahrávku Apsency a té písničky, co zpívali kluci, no a bum - netrvalo dlouho, a video se objevilo. Takže už mi to nemusí hrát jenom v hlavě, už si to můžu pouštět pořád dokola, až do zblbnutí... Stihla jsem už udělat si z toho mp3ky, takže mi to může hrát i po cestě vlakem do Brna, stejně jak zbytek písniček, které tam mám už půl roku. Jsem zvědavá, kdy mě to pustí...
Žádné komentáře:
Okomentovat